Jsem máma tří dětí a stává se mi, že jsem někdy podrážděná, nevím, co dřív, a pak mi i ujedou nervy. Také moje děti jsou sem tam nenaladěné, ve svých náladách se někdy střídají a upřímně musím přiznat, že někdy je to boj – ustát tyto emoční nesoulady se zdravým rozumem. Vidím, jak je každé jiné, každé dostalo do vínku jiné vlastnosti, ale vím, že je miluju nepodmíněně. Možná ne stejně, ale absolutně. A tak se divím, že občas některá matka přizná, že zatímco jeden potomek je pro ni zlatíčko, toho druhého tak úplně nemusí.
Kde se bere neláska?
V souvislosti s tím, jak je jedno dítě stavěné na piedestal, zatímco jiné neslyší vlídné slovo, se mi okamžitě vybaví jedna moje známá, maminka dvou holčiček. I když si první přála a po jejím narození ji zahrnula naprosto vším, po narození druhé dcery se její přístup úplně změnil. Roztomilá a sladká už byla jen ta malinká, zatímco po té větší se svezlo úplně vše. Pochopitelně tím zkazila, co mohla, a její dcery si k sobě nikdy nenašly vztah. A mně nikdy nešlo do hlavy, proč k ní měla zničehonic takovou averzi.
Sama by asi věděla, který z následujících čtyř důvodů byl na vině.