Martha Issová(31), narodila se v Praze jako druhé dítě herečky Lenky Termerové a režiséra Morise Issy. Studovala konzervatoř, obor herectví a poté jazzový zpěv, ale školu nedokončila. První angažmá získala v Divadle na Fidlovačce, pak hrála v Divadle v Řeznické, Divadle Bez zábradlí, nyní je členkou Dejvického divadla. První filmovou roli měla v pohádce O princezně, která nesměla na slunce (1997), za roli ve filmu Tajnosti byla nominována na Českého lva, za Ofku v Dětech noci získala Křišťálový glóbus na festivalu v Karlových Varech. Žije s režisérem Davidem Ondříčkem, mají dceru Františku. |
Přišla jste včas, to jsem ani nečekala, když se o vás traduje, že s tím míváte problémy.
Vidíte? To je sprostá pomluva! Někdy přijdu i o den dřív, třeba před lety na focení osobností pro MF DNES. Bohužel, častěji chodím pozdě. Nedělám to schválně, přísahám, že mám vždycky tu nejlepší vůli přijít včas, bohužel ne vždy se to povede. Takže se tímto všem, kteří kdy čekali, pokorně omlouvám...
Neštvete tím režiséry, když přijdete pozdě na zkoušku či natáčení?
Jednoho jsem tím štvala velmi. Davida Ondříčka. Když jsme spolu začali chodit, ještě si nic nedovolil, ale po nějaké době měl ke mně jednu poměrně ostrou, i když láskyplnou promluvu na toto téma. A taky mi dal k narozeninám krásné hodinky a řekl, že jestli se podle nich nebudu řídit, budu je muset vrátit. Tak jsem šla do sebe. Ještě to není ideální, ale snažím se.
Je to jen můj dojem, nebo taky vnímáte, že v posledním vztahu jste to vzala hopem a nezdržovala se?
Je pravda, že jsem předtím měla sedmiletý, pak tříletý vztah a s Davidem jsem nechodila ani rok a čekali jsme Fanynku. Ale spíš mě upozorňují lidé kolem, že to bylo rychlé, než že by to tak přišlo mně samotné. Když jsme s Davidem začali být spolu, věděli jsme hned, že bychom chtěli mít děti.
Cítíte ve svém životě větší řád od té doby, co se vám narodila dcera Františka?
Určitě. Ale já se o ten řád snažila už před těhotenstvím. Navzdory tomu, že jsem rozevlátý člověk, tak mi nedělá dobře žít v chaosu. Moje přání je být řádným bohémem. A s Františkou to takhle je, je to velmi radostný řád. Ona si život užívá a má pořád dobrou náladu. Kamarádky mě v těhotenství strašily, ať se pořádně vyspím, že pak budu mít utrum… Tak my si s Fany spokojeně chrupeme do devíti do rána a takhle je to s ní se vším.
Odkoukáváte od kamarádek, které už mají větší děti, jak ji budete vychovávat?
S tímhle jsem byla konfrontována už dřív, protože David má osmiletého syna Rudu a já se musela popasovat s rolí macechy. Díky kolegyni Simoně Babčákové, což je moje výchovná poradkyně, jsem narazila na úžasnou knihu Respektovat a být respektován. Přestože moc nevěřím na tyhle teoretické návody, tak tenhle přístup založený na dohodnutých pravidlech a respektu je mému srdci nejbližší. Nechtěla bych být silovým rodičem, který řve a zakazuje. Ale věřím, že úplně nejlepší je jít dítěti příkladem. Takže já tu výchovu beru jako svůj další osobní posun dál, protože se budu snažit žít tak, abych se před Fany nemusela stydět.
Nebojíte se, že budete opakovat věci, které dělali vaši rodiče a vás tím vytáčeli?
Tomu se nelze vyhnout, máte to pod kůží. Můj táta na nás s bráchou nikdy nekřičel, nevztáhl na nás ruku, ale dával nám kázání: dlouze nám tichým hlasem promlouval do duše a my během těch hodin mluvení snili o výprasku. A nedávno jsem slyšela Rudu, jak někomu vypráví: "Martha mi vždycky dlouho povídá, co mám a co nemám dělat."
