V dubnu jste oslavila padesátiny a nadělila si k nim knihu s názvem Best of. Popsala jste v ní kromě řady vtipných zážitků také hodně těžkých okamžiků, které na špičku životních hitparád úplně nepatří. Jaké máte na knihu čtenářské ohlasy?
Lidé mi říkali, že u čtení hodně plakali. Hlavou mi hned proběhly obavy, aby to nebylo jenom smutné. Naštěstí vzápětí hned také dodávali, že se u knihy i hodně smáli. Za to jsem moc ráda, protože ze začátku jsem se trochu lekla, že by kniha vzbuzovala jen smutné emoce. Zrovna nedávno jsem přemýšlela o tom, že bych ji klidně mohla nazvat Obyčejný život.
Proč takový název?
Podle ohlasů čtenářů to totiž vypadá, že není člověka, který by neprožil minimálně padesát procent z toho, co v knize popisuji jako svůj příběh. Můžete být jiné profese, pocházet z jiného rodinného prostředí, ale stejně všichni prožíváme podobné věci a musíme se vyrovnat s podobnými ztrátami. Přesto že se někomu může zdát, že žiju velmi nevšední život, je v podstatě obyčejný, protože se mi dějí stejné věci, které se dějí bez rozdílu všem lidem na této planetě.
V knize vyprávím svůj život až do své padesátky se všemi výhrami i propady. Všechny ty okamžiky, kdy jsem smutnila nebo byla veselá, když se mi dařilo i nedařilo, se vším jsem šla dost otevřeně ven. Někomu kniha může připadat stručná, já sama bych potřebovala možná dvojnásobek prostoru, ale ani tak by se tam nevešlo všechno. Bůhví, jestli by to lidi vůbec zajímalo. Ale poctivě musím říct, že jsem tam zmínila věci, které jsou pro mě na první dobrou v životě ty nejzásadnější. Někde jsem tam i napsala, že jedu po kolejích svých vzpomínek a vybírám si na cestě zážitky, na které mám nejsilnější vzpomínky.
Pamatuji se například, jak jsem s tátou jela autem a potřebovala si vyzvednout antikoncepci. Poprosila jsem ho, ať mi zastaví u lékárny. Úplně zrudnul a díval se jiným směrem.
