Tak, že jsem neměla čas na sebe. Lituju, že zrušili vlak ve tři ráno z Berlína, takhle musím jezdit až v pět, ale vím, že se dospím doma. Největší stresy si přivozuju právě tím, že se chci odevšad aspoň na půl dne dostat domů. Ale stojí mi to za to.
vizitkaMarta Jandová se narodila 13. dubna 1974, je dcera Petra Jandy, zpěváka a zakladatele skupiny Olympic. |
Co je pro vás, coby příslušníka kočovné profese, tím domovem?
Když říkám domů, tak ke svým pejskům, na svůj gauč, do Prahy, do Čech.
Sedmnáct let byl ale váš domov v Německu, co vás přimělo k přesídlení?
To tak vyplynulo. Před třemi lety jsme se rozešli se Sašou (německý popový zpěvák) a já si do Prahy přijela léčit srdíčko. Potkala jsem náhodou divadelního producenta Oldu Lichtenberga, který mi nabídl roli v novém muzikálu. S kapelou jsme měli v plánu oddechový rok, a tak jsem v lednu pronajala byt v Hamburku, narvala věci do auta a dočasně se ubytovala u táty. Po měsíci jsem kvůli dojíždění do divadla přeběhla ke své maceše Martině (Martina Jandová, druhá žena Petra Jandy) a na konci února už se mi najednou nechtělo pryč.
Definitivní rozhodnutí ale posvětil až váš nový byt na Vinohradech, nepletu se?
Měla jsem zadní vrátka díky hamburskému bytu až do chvíle, než mě můj podnájemník zkusil tlačit vyděračským způsobem ke snížení ceny. Musela jsem si to během chvilky rozmyslet, tak jsem si lehla do vany a najednou mi to došlo. Proč já se nechám vydírat s prominutím nějakým debilem? Zavolala jsem mu, že ten byt pouštím a hned jsem začala hledat něco malého pro sebe. A první, co jsem našla, mě dostalo. Tak už jsem přes rok tady.
A zůstanete?
To já si nemůžu dovolit říct! Před dvěma lety jsem prohlašovala, že se už nikdy nevrátím domů. A dneska nemám chuť se vracet do Německa.
Před lety jste tam odešla. Kvůli lásce?
Nedostala jsem se na vysokou (na obor překladatelství, tlumočnictví) a chtěla jsem to zkusit za rok znovu. Mezitím jsem se ale zamilovala do muzikanta (kytarista kapely Die Happy a první muž Marty) a jak jsem tak přemýšlela, co s tím rokem, Thorsten mi nabídl, že můžu být u jeho rodiny a naučit se zatím další jazyk. Když už jsem byla rok v Americe, tak proč ne další rok v Německu.
Do Ameriky jste odjela bezprostředně po smrti maminky. To byla terapie?
S tím nápadem jsem přišla ještě, když máma žila. Nevím, možná už věděla, že umře, ona mě tam vlastně poslala. Podporovala mě a měla radost, že poletím.
Uteklo skoro dvacet let od mámina odchodu. Jak jste se s tím srovnala?
Nejdřív jsem hodně brečela, ale pak jsem se na ni hrozně zlobila, měla jsem vztek. Říkala jsem si, jak mi to mohla udělat. Táta pořád na turné, brácha smrtelně nemocný a ona si jen tak odejde… Jak je vidět, tak jsem se s tím nevyrovnala asi pořádně dodnes, protože se mi hrozně stýská.
Slzy jsou úleva.
Proto nenávidím hřbitov. Vím, že mi tam bude bolestně smutno. Jdu tam jen, když musím a vždycky mámě a bráchovi přinesu dvě cigarety, aby si se mnou mohli zakouřit. Jsou to moji strážní andělové, oba nade mnou drží ochranou ruku. Vím to.
A s tátou máte jaký vztah?
Když jsem byla dítě, byl můj idol. Když umřela máma, měl najednou pocit, že mě musí vychovávat a já poté, co s námi moc nebyl, nemohla brát vážně jeho rady. Byla jsem puberťák a lezl mi na nervy.
Vyčítala jste mu někdy nedostatek času?
Kdepak. Pro nás to byla běžná situace, že není doma. On nám to fantasticky vynahrazoval. Jestli mohl víc, to už nikdy nezjistím, ale když byl s námi, byl senzační, skládal nám písničky, zpívali jsme…
Takže v dospívání nic moc pevné pouto. A teď?
Teď si rozumíme čím dál víc. Začínám mu říkat i osobní věci a on má starost, jestli jsem šťastná.
Nikdy jste neprofitovala z tátovy slávy. Nenapadlo vás to však, když jste měla v začátcích života v Německu hluboko do kapsy?
Nežila jsem v bídě, rodiče Thorstena nás živili. Ale mě to nebylo příjemné, tak jsem chtěla pracovat. Neměla jsem ještě pracovní povolení, tak jsem uklízela. Když jsem se vdala a získala povolení, dělala jsem leccos: security a catering u velkých kapel, rozdávání letáčků pro jedno rádio, kancelářskou práci nebo jsem obsluhovala v čajovně.
Potřebovala jste někdy tátovu finanční pomoc?
Já jsem strašně hrdý člověk. A špatně si říkám o peníze. Stalo se mi to všeho všudy dvakrát v životě. Poprvé, když jsem se rozešla se svým prvním mužem Thorstenem a odstěhovala se do bytu se třemi studenty a neměla jsem postel ani skříň. Táta mi poslal peníze na psací stůl, židli a postel. A pak jsem díky chybě v daních musela doplácet dluh tři roky zpátky a já měla našetřeno jen na jeden. Trvalo mi asi týden, než jsem sebrala odvahu a tátovi zavolala.
To je divné, vždyť je to táta?
No jo, je. Přitom on hned reagoval: No jasně, ježíšmarjá, chudinko, kam to potřebuješ? A mně spadl pak velkej kámen ze srdce.
Roky minuly a z vás a kapely byly v Německu i za hranicemi hvězdy. Jak jste tu změnu vnímala?
Když jsem viděla náš první klip na MTV, tak jsem to samou radostí chtěla všem hned volat. Ale jestli to myslíte tak, že se kolem nás strhl nějaký mediální cirkus, tak to se nestalo. Kolem rockových muzikantů se toho tolik neděje. Bulvár se zajímá o herce, politiky, modelky… Jako v Čechách.
Jak se cítíte tady, když jste coby hvězda středem pozornosti?
Z očí do očí jsou ke mně lidi hodní a mediálních kauz, třeba o tom, že jsem vulgární, se nikdo z nich nechytá. Komentáře pod články na netu už jsem se odnaučila číst. Tam i kdyby se psalo o Ježíšovi, tak na něj někteří naplivou. Rozčílím se, to ano, ale kvůli běžným lidským věcem. Třeba když pokladní starému pánovi, který natahuje ruku po drobných, s nimi práskne vedle na misku. Tak to je mi pak jedno, že mě lidi poznávají. Jinak se spíš držím v klidu.
Co vás v tom klidu udržuje?
Teplo, gauč, někdo vedle mě, koho mám ráda. Vědomí, že nemusím vstávat, že všechno, co jsem měla zvládnout, jsem zvládla. Potřebuju harmonii a pevné body v životě. Nejsem žádný anarchista. Naopak.
Muž, kterého máte ráda, je také známá osobnost. A váš vztah se mediálnímu zájmu bohužel nevyhnul a asi ani nevyhne. Nechme jeho budoucnost vědmám a já se zeptám jen na vaše pocity. Jste zamilovaná?
Kdybych nebyla, nemohla bych s ním být. Je to ale moje první zkušenost s někým, kdo má závazky. A já teprve poznávám, jak to v praxi vypadá. A že to není vůbec jednoduché.
Cítíte žárlivost?
Ne. To, že už nadosmrti bude v jeho hlavě jeho rodina a on je její součástí, je nad slunce jasný a je to tak správně. Kdo jiný by to měl chápat lépe než já, která u táty zažila dvě macechy? Nežárlím, ale nejsem úplně v klidu.
Co by se muselo stát, abyste v klidu byla?
Možná kdyby se přestalo psát, že jsem milenka, protože milenka nejsem.
Tam bude asi na vině statut stále ženatého muže. Je tohle téma mezi vámi tabu?
My oba víme, jak to je a není třeba mluvit o něčem, co život přinese sám.
Místo vysoké máte možná hodnotnější školu života. Zvládla jste toho poznat do svých šestatřiceti poměrně hodně. Je něco, co si dlužíte?
Rodinu. To není díra v mém životě, protože nemá být po čem. Ale je to moje veliké přání. Já si hrozně přeju starat se o rodinu tak, jak se o ni starala moje máma. Ona je můj absolutní vzor. O všechno se postarala, všechno zvládala, byla laskavá, milá. Tak i já bych chtěla mít svou rodinu někde na vesnici, svoje dva hafany, pěstovat rajčata na zahradě…
Je to reálný sen?
Já myslím, že ano.
očima autorkyO Martě se psalo, že je drsná holka, která nejde daleko pro sprosté slovo. V tomhle smyslu na tom ale není zbla pravdy. Jestli to, že po všech životních zkouškách, které jí osud připravil, ještě nepolyká antidepresiva, znamená, že má tvrdou skořápku, tak zaplaťpánbůh za ni. A slova volí přesně taková, jaká odrážejí to, co uvnitř cítí. Jen stěží by, zdá se, dokázala cokoliv předstírat. Pláče a směje se během rozhovoru, a když se dotknete zamčených komnat, raději se v řeči zadrhne, než by si něco vymyslela. A skoro nikdy se nepřestane usmívat. |
