„Běželi jsme si honem zapnout televizi. V tu chvíli hezký večer skončil.“
Marta Davouze v pěti číslech
|
Co na to vaši známí říkali?
Všichni šli domů, naprosto šokovaní a se svěšenými hlavami. Nechtělo se nám sedět a rozebírat to, ono to ani nemá smysl, protože žádnou myslitelnou příčinu stejně nelze nalézt. Je to jen učiněná hrůza a zděšení z hromadné vraždy. Já nemohla usnout asi do čtyř. Nejvíc mě děsí představa, že si na to lidé pomalu zvyknou, jako jsme si zvykli přijímat zprávy o tom, kolik bylo mrtvých v Bagdádu.
Pro Francii je to zlomový rok. Poslední teroristické útoky se staly v jednom regionu Francie a Belgie. Vnímáte, jestli se nějak mění atmosféra mezi Francouzi?
Víte, to nemohu dost dobře posoudit. Tady u nás na bretaňském venkově se žije úplně jinak než v Paříži, Marseille, Lyonu a dalších velkých městech. Nejsou tu periferní sídliště s převahou obyvatel arabského původu, odkud se rekrutují stoupenci takzvaného Islámského státu. Všude kolem nás jsou malá městečka, kde se skoro všichni znají.
Takže zatím nemáte důvod se bát.
Zatím se víc bojím, jak mi dopadne kontrola v nemocnici, než toho, že až budu stát ve frontě u řezníka, vtrhne tam někdo se samopalem a postřílí nás. Ale dá se to vyloučit? Nic se nedá vyloučit. Ta smrtonosná nákaza je horší než mor nebo jakákoli jiná epidemie. Nemá žádné logické opodstatnění a neexistují na ni protilátky.
Co udělali podle vás Francouzi špatně z hlediska bezpečnosti?
Podle mě neudělali nic špatně. Bezpečnostní opatření jsou s odpuštěním na houby, protože se nikdy nedá předem odhadnout, kde k něčemu dojde. Povoláte celou armádu na fotbal, a ono nic. V Nice bylo dost policistů a nemohli víc udělat. Špatně jsou tu jiné věci.
Které?
Mohu se mýlit, ale domnívám se, že prapůvod toho, co se tu děje, je třeba hledat v době po skončení kolonizace. Mateřské země do svých kolonií přinesly civilizační pokrok. Vybudovaly tam školy a nemocnice, silnice, železnice a další dopravu. Samozřejmě že z toho taky profitovaly. Potom ty kolonie chtěly svobodu, chtěly si samy užívat svého přírodního bohatství. Pamatuji se z dob dětství, jak země sovětského bloku tomu napomáhaly a slavily vznik nových, osvobozených států.
Ale jakou to má souvislost s tím, co se děje ve Francii poslední rok?
Asi to bude znít hrozně, ale říkám, co si myslím. Obyvatelé těch osvobozených zemí měli zcela odlišnou náturu. Hlavně ale nebyli ani dost pracovití, ani dost talentovaní na to, aby své země přivedli k hospodářskému rozkvětu. Za pár let vše stagnovalo nebo bylo zdevastováno. To se jim pochopitelně nelíbilo. Kam se tedy odebrali? Přece do země těch krutých kolonizátorů, za blahobytem.
Myslíte, že lidé ze svých zemí neutíkají jen kvůli bezpečí?
Jsem přesvědčená, že z důvodu bezpečí se do Evropy i teď hrne nanejvýš padesát procent imigrantů. Tenkrát také někteří odešli z důvodů bezpečí, ale jiní proto, že chtěli vést jiný život. Ta první vlna lidí putujících do Francie z Maroka, Alžírska, Tuniska a dalších zemí se uplatnila hlavně ve službách a byli to prý milí lidé. Jistě si přáli, aby jejich děti měly lepší život. Mnohým se to splnilo, ale dost velkému počtu ne. A těch stále přibývá.
Víte, jakou část obyvatelstva Francie zhruba tvoří?
V současné době žije ve Francii asi šest milionů Francouzů arabského původu. Proč Francouzů? Proč byl Francouz i ten vrah z Nice, když se ve Francii ani nenarodil? To je první otázka, která padá na hlavu francouzským politikům.
Za splnění určitých podmínek se můžete stát občanem jiné země, to je běžné všude na světě.
Dobře, ale proč tu státní úřady rozdávají občanství skoro jak housky na krámě? Podle mě v tom je přežívající latentní komplex bývalých kolonizátorů, že budou nařčeni z rasismu.
Kde je podle vás v systému začlenění do společnosti největší chyba?
Žádnou nevidím. Stát dal všem stejná práva. Jakým způsobem jich využijí, může stěží ovlivnit. Velký problém je podle mě sociální péče, jaká snad nemá ve světě obdoby. A tomu adekvátní daně. Ti hoši z ubohých chudinských čtvrtí nemají žádnou motivaci pracovat. Dostávají královské podpory v nezaměstnanosti, které jim stačí na to, aby si opatřili zbraň nebo vypůjčili kamion, a pak jim daleko víc vynáší drogový byznys. Takoví se neintegrují nikdy. Ani nechtějí.
Určitě nechcete zobecňovat tyto případy na to, že to tak dělají všichni.
To ne, ale z těchto lidí se rekrutují ti, co potom páchají ta zvěrstva. Je velká škoda, že věřící muslimové ty hrůzné činy pouze odsuzují, aniž proti tomu něco dělají, aniž nám jsou aktivně nápomocni. To oni znají arabskou mentalitu, to oni hovoří stejným jazykem. Oni by mohli dokázat, co Evropan nikdy nesvede. Pořád čekám, kdy se vynoří nějaký novodobý Alláh a pustí se do očisty těch ztracených duší. Pro začátek by stačilo je přesvědčit, že sebevražedný útok jim žádné posmrtné blaho nezajistí.
Jak se mění váš vztah k Francouzům a Francii za léta, kdy tam žijete?
Nijak. Určitě jsem teď nezačala přemýšlet jinak než doposud.
Ani vás nenapadlo, že byste se odstěhovala?
Tak to už vůbec. Vlastně tu ani nebydlím, mám trvalé bydliště v Praze a jezdím sem tam.
Když vidíte třeba na ulici někoho afrického nebo arabského původu, udělá to s vámi něco?
Co tím myslíte? Že se leknu? To mě nikdy ani nenapadlo. Jeden můj lékař je poloviční Alžířan a blízký přítel, říkám mu v duchu orientální princ, další je Tunisan, jedna lékařka je krásná černoška ze střední Afriky. Mají s terorismem asi tolik společného co já.
Francouzi často působí jako někdo, kdo si o sobě myslí něco víc. Je to tak, nebo se mi to jen zdá, protože nemluvím francouzsky?
Přijde na to, kde a kteří. Je to velká země, po Rusku největší země Evropy, a lidé tady v Bretani jsou úplně jiní než lidé z jihu. Řekla bych, že jsou míň namyšlení. Nejnamyšlenější mi kupodivu připadají arabští číšníci v Paříži. Každý hned pozná, že jsem cizinka, ale rozumí mi. Arab dělá, že mi nerozumí, a dvakrát se přeptává, aby mi dal najevo, že jsem pouhá cizinka, zatímco on je pravý Francouz.
Jak k teroristickým útokům přistupují francouzští novináři? Jsou bojovně naladění typu – my se nedáme, nebo to vyčítají politikům?
Přiznám se, že to moc nesleduju. Jsou to jen nekonečné debaty, které nikam nevedou. Připadá mi, že Francouzi jsou desetkrát upovídanější než my. V televizních diskuzích to sice dokola rozebírají, ale nezdá se mi, že by to někomu z politiků vyčítali.
Co si myslíte o tom, jak to zvládá prezident Hollande?
Z pana Hollanda už je profesionální pohřební řečník. Nastoupí v černé kravatě na tribunu a spustí. Snaží se národ povzbudit. Jenže jeho řeči nejsou lidem, kteří přišli o své děti, nic platné.
Má na těch událostech podle vás nějaký podíl, nebo tomu ani ta nejlepší bezpečnostní opatření nedokážou zabránit a on má prostě jako úřadující prezident smůlu?
Podle mě má smůlu. Ale navíc je to velmi slabý prezident, který bez souhlasu kancléřky Merkelové neudělá ani krok.
Proč myslíte, že je slabý?
Po teroristickém útoku na pařížský Bataclan vyhlásil výjimečný stav. Ale pak nepovolal armádu, když jí bylo zapotřebí. Nechal manifestanty házet kamení na policisty, rozbíjet auta a zapalovat obchody. Nijak nekomentoval stávku rafinérií, kvůli níž nikde nebylo dost paliva, nebo to, že přestaly jezdit vlaky a lidé byli naštvaní, poněvadž se nedostali do práce. Přijde mu zřejmě normální, že studenti, kteří ještě v životě nesáhli na práci, protestují proti novému, tolik potřebnému zákoníku práce, a plivou hrstce policistů do tváře.
Jak to souvisí s terorismem?
Já vím, že nijak, ale je to další metla bičované Francie. Ten jejich syndikát, neboli po našem revoluční odborové hnutí. Je to obrovská politická síla vážně poškozující chod země, schopná ji na dva měsíce totálně zablokovat. Neznají solidaritu. Všude záplavy. Nevadí. Někdo zavraždí policejního prezidenta i s manželkou. Nevadí. Někde dojde k teroristickému útoku. Jdou, položí květiny a zapálí svíčky. Ale už nazítří znovu vyjdou s transparenty do ulic, zablokují dopravu, takže se doktor nedostane k pacientovi, matka pro dítě do školky. Co na tom? Oni bojují za svá práva!
Přiznám se, že ty časté francouzské demonstrace za něco nechápu. Vy už jim po těch letech rozumíte?
Nejblíž pochopení jsem byla, když se jedna moje kamarádka z Rennes, kde rovněž probíhaly ty nesmyslné demonstrace, uchýlila i s manželem na víkend k nám, protože jí kolem hlavy proletěl kámen. Vive la France! řekla, a ačkoli je Francouzka, začala mluvit o Francouzích ve třetí osobě množného čísla. Oni to mají v krvi, jsou revolucionáři, co oslavují, že popravili krále i s rodinou. Já jí na to říkám, že to přece Rusové udělali taky. No jo, ale nebyli první. Na to jsou právě tak pyšní. Že byli první, že jsou revolucionáři.
Co si o těch událostech myslí lidé z vašeho okruhu?
Jsou z toho všeho zoufalí a je jim líto, kam až to přivedla jejich sladká Francie.
Máte na události ve Francii stejný názor jako váš syn, moderátor Událostí Jakub Železný?
S Jakubem jsem to zatím do hloubky neprobírala, jen mi volal. Byl z katastrofy v Nice úplně stejně zděšený jako já a mí přátelé. Myslím, že máme podobné názory. I na tu bezpečnost, což okusil na vlastní kůži, když ho poblíž našeho velvyslanectví v Paříži zastavila a prohlížela policie, protože z nedalekého hotelu bylo hlášeno nějaké nebezpečí. Pochvaloval si, jak byli policisté bdělí a zároveň k němu laskaví, když zjistili, že je český novinář, který s tím nemá nic společného.
Znáte někoho, kdo o své blízké v útocích přišel?
Naštěstí ne. Ani nikdo z širšího okruhu mých přátel a známých.
Když letíte do Prahy, přemýšlíte o tom, že se může něco stát, nebo si to zakazujete?
Letadlem cestuju zřídka, většinou jedeme autem, vlastně pořádně naloženým pick-upem, poněvadž s sebou vozíme půlku domácnosti. Nevím, jak je to možné, nebo spíš já jsem tak nemožná, že pokaždé tady postrádám něco z Prahy a v Praze zase něco odtud. Je to vždycky dvoudenní výprava, v půli cesty stavíme ve městě Metz a přespíme, protože patnáct set kilometrů najednou je na nás už moc.
Bojíte se, když za vámi letí synové s dětmi, nebo to vnímáte stejně jako před řekněme dvěma lety?
Trošku jsem teď strach měla při tom fotbalovém mistrovství, protože oba moji synové do Francie kvůli tomu jeli, Jakub služebně, David se svým synem na dva zápasy českého týmu. Ale nebyl to skutečný strach, nejde přece žít pořád ve strachu. To byste se musela bát sednout do letadla nebo do auta, vždyť o nehodách slyšíme každou chvíli.
