Co na vaše poněkud extrémní aktivity říkají rodiče? Podporují vás, mají strach?
Když jsem si začala myslet, že už to zvládají, a řekla to v jednom rozhovoru, tak za mnou pak přišla mamka se slovy, že se pletu. Jen prý už dokážou strach lépe ovládat, ale bojí se furt stejně. Je to logické, protože se pohybuju v prostředí, na které prostě už v civilizaci nejsme zvyklí. Nebezpečí však paradoxně kolikrát číhá spíš v civilizaci.
Kdo vás přivedl ke sportu, byli to právě rodiče?
Určitě. Chodila jsem do sportovních kroužků a s bráchou jsme sportovali i s nimi. Ale k extrémnímu pojetí jsem si došla sama a rodiče tím zpočátku asi spíš vyděsila.
Každou našetřenou korunu dám za hodiny létání, říká amatérská pilotka |
Jak se z člověka vlastně stane ultramaratonec na kole?
V patnácti jsem začala jezdit klasické maratony pro horská kola. Bavilo mě to. Pak mě ale jednoho dne začalo zajímat, kolik kilometrů zvládnu ujet. To byl asi ten moment, kdy se ze mě stal ultra sportovec. Zkusila jsem několik 24 hodinových závodů, pak jsem dvakrát jela krásný ultra závod Tisíc mil přes Československo. Po „Mílích“ jsem přemýšlela, kam jet dál. A v mé hlavě se zrodil nápad jet do Ameriky na Tour Divide, závod na 4 500 kilometrů, který vede přes pohoří Rocky Mountain z Kanady do Nového Mexika. Každoročně se v něm ti nejšílenější ultrabikeři snaží o co nejrychlejší přejezd USA. Bylo mi dvacet, do té doby jsem v Americe nikdy nebyla a vůbec jsem nevěděla, jestli to dokážu. Doteď to sama nechápu, že jsem to zvládla. Jenže když se to podaří, člověk už kouká dál. O dva roky později jsem ten samý závod jela znovu a dojela jako první žena. O další dva roky později jsem dokončila dvakrát delší závod – American Trail Race – závod horských kol, který vede z východu USA na západ přes 13 amerických států. Zážitky, jaké zažívám, nečekají na každém rohu, stojí mě hodně sil, ale stojí za to.
Jaká jsou pravidla takto extrémního závodu?
Je to závod bez zabezpečení. To znamená, že je daná trasa a nic víc. Čas běží nonstop. Každý závodník je na trase sám a veze si vše potřebné na spaní, jídlo i opravu kola. Závodník může využívat jen veřejné služby jako hotely a obchody v civilizaci. Nikoho jiného nesmí žádat o pomoc.
Jak dlouho se taková trať jede?
Vítěz jede každoročně přibližně 14 dní. Mezi dalšími závodníky bývají rozestupy několik hodin i dní. Do oficiálních výsledků se však počítají jen ti, co stihnou dojet jedenapůlkrát později než je čas vítěze.
Jaké je základní vybavení, které vezete, a kolik váží?
Vezu si věci na opravu kola, na spaní v mrazivých horách i pouštích a dostatek jídla a pití na přejezd do další civilizace. Výbava, která se mnou jede celý závod (bez jídla a pití), váží necelých šest kilogramů. Na kole toho nemůže být moc, protože trať je terénní. V nejvyprahlejším úseku je navíc potřeba vézt až deset litrů vody, na níž je nutné mít na kole místo.
Jaký největší zážitek vás na cestě potkal?
Těžko vybrat jediný. Z Tour Divide mám vůbec ty nejsilnější vzpomínky. Ať už je to setkání s medvědem tváří tvář ve volné přírodě a nebo euforické dojetí k otevřené samoobsluze po 320 kilometrech bez jídla. Je toho hodně.
Co jste dělala při setkání s medvědem?
Setkala jsem se s ním na závodě Tour Divide v roce 2015 i 2017. Bylo to takřka na stejném místě, takže to možná mohl být i ten stejný medvěd. S kamarády si občas dělám srandu a říkám, že už jsme vlastně kamarádi, když jsme se viděli dvakrát. Ve skutečnosti to vůbec nebylo příjemné. Stát sama tváří v tvář medvědovi, to není situace, na kterou bych si zvykla. Zůstala jsem stát, raději se vůbec nehýbala a čekala, až medvěd odejde, což se naštěstí stalo a zůstal mi jen silný zážitek, za který jsem ráda. Vidět se s medvědem ve volné přírodě, to se každému nepoštěstí.
Jste vyškolená v tom, jak se chovat v divočině a co dělat v podobných případech?
Snažím se s respektem připravit na všechny možné situace, předem si zjistím vše, co se může stát. Oficiální školení týkající se pobytu venku mám jen lavinové. Ve všem ostatním se řídím jen vlastní zkušeností, znalostmi, které jsem si načetla z knih, z internetu nebo se dozvěděla od zkušenějších lidí.
Byla jste někdy na dně se silami a chtěla závod vzdát?
Těžkých okamžiků bývá spousta. U mě to bývají hlavně momenty, kdy padá tma, já jsem někde na opuštěném místě hluboko v lese a vůbec nevím, kde budu spát. Navíc je to čas, kdy tělo začíná být nejvíc unavené. Bývala bych v takových krizích i ráda závod vzdala, ale v těch nejhorších chvílích to zpravidla nejde. Jsou to chvíle, kdy jediná cesta vede vpřed, stejně jako tehdy, kdy jsem jela 320 kilometrů bez jídla. I kdyby člověk chtěl vzdát, tak to k ničemu není. Nejbližší pomoc je až daleko přede mnou, v civilizaci.
Jak se z tak hluboké krize, sama ve ztemnělém lese, dostanete zpátky do sedla?
Vzdát by pravděpodobně v takové situaci mohla být spíš cesta do hrobu, takže krizi není možné se poddat. Když je hodně zle, tělo se přepne do jiného režimu, aktivuje se něco jako nouzový režim „přežít“. Na slzy kolikrát není čas ani síla a hodně mi pomáhá vědomí, že žádná krize netrvá věčně.
Markéta Peggy Marvanová
|
Jakou nejkrásnější krajinou jste projížděla?
Je jich hodně. Kolikrát nejsou ta místa krásná jen na pohled, ale i atmosférou. Nejvíc se mi vryl do paměti jeden úsek v Coloradu na Tour Divide. Jedete rychle z kopce po asfaltu, vítr ve vlasech, a najednou se před vámi objeví nekonečný výhled. Všude v tom výhledu je jen nekonečná příroda. Čistá, nedotčená, půvabná. Chvíli máte pocit, že vidíte celý svět.
Věříte, že život začíná za komfortní zónou?
Život ne, ale zážitky na celý život ano. To je ostatně jeden z důvodů, proč jsem si takový životní styl zamilovala.
Kdy jste cítila v životě největší svobodu?
Svoboda je krásná, ale i děsivá. Tu největší svobodu jsem si asi ani neuvědomovala, protože přichází v momentech, kdy člověk myslí na jediné, a to jak přežít.
Co pro vás váš styl života znamená?
Všechno. Upřímně doufám, že budu moct nadále dělat to, co doteď. Téměř každou svou aktivitu spojuji s charitativní činností a v tom vidím její smysl.
Kde se vidíte za deset let?
Kde budu za deset let, se mi těžko představuje. Když se totiž ohlédnu o deset let zpět, přijde mi, že to, kde jsem teď, je úplně jiný vesmír. V dobrém slova smyslu. Těžko bych tehdy dokázala snít o tom všem, co jsem v té dekádě zažila. Moje představivost je příliš omezená a realita je navíc často ještě lepší než sny. Za deset let mohu být zkrátka kdekoliv. Děti mám moc ráda, dřív jsem ráda trénovala dívky sportovní gymnastiku, ale zatím vlastní neplánuji. Sama se stále uvnitř cítím jako hravé dítě. Buď jednou přijde chuť je mít, anebo ne.
Judistka z Tichomoří bojuje v Tokiu víc proti domácímu násilí než o medaile |
V rámci projektu Korona Himálaje jste s přítelem zvládli 14 osmitisícovek. O jakou výzvu šlo?
Ve světě je čím dál oblíbenější takzvaný Everesting. Jde o výzvu, kdy opakovaně stoupáte na vybraný kopec, dokud nepřekonáte výšku Mount Everestu, tedy 8 848 metrů. Když jsem tuto výzvu v minulosti jela, napadlo mě, že bych stejně mohla vystoupat na všech čtrnáct osmitisícovek. Byl u toho můj přítel, ale místo aby celý nápad označil za blbost, domýšlel ho dál, a tak vznikl projekt Korona Himálaje. Byla to taková alternativa v době koronaviru, kdy se němu nemohly konat závody. Korona je zároveň italsky koruna, takže i symbolizuje zdolávání korun hor. Na nejproslulejších stoupáních jsme hned z jara ujeli čtrnáctkrát Everesting během 68 dní. Každý jsme nastoupali 130 tisíc metrů a mimo jiné jsme uspořádali i velkou sbírku na léčbu a pomoc pěti dětem. Do sbírky je možné ještě chvíli přispívat. Aktuálně máme vybráno skoro 277 tisíc korun a každý dar je velkou pomocí. Hlavně proto, že jde o léčbu, která není hrazená pojišťovnou a těmto dětem může úplně změnit životy.
Je pravda, že teď chcete na kole objet Měsíc?
Ano chci, ale ne sama. Jde o veřejnou charitativní výzvu pro bikery, o můj druhý dobročinný projekt letošního roku, který se koná sedmého a osmého srpna. Na každého bikera čeká 169 km dlouhá trať po zvlněném Měsíci. Dohromady chceme za jeden den ujet 10 921 kilometrů, což je obvod Měsíce . Pokud by se někdo ze čtenářů chtěl zapojit, registrace je otevřená.
