Markéta Častvaj Plánková
|
Kvůli roli v Mordpartě jste změnila barvu vlasů. Uděláte pro roli cokoliv?
Cokoliv asi ne, ale tahle role byla natolik zajímavá a lákavá, že jsem s tím neměla problém.
A cítíte se jako zrzka dobře?
Ne (smích).
Ne? Vždyť vám to sluší.
Přirozený zrzky se mi líbí moc. Mají nádherný oči a pihy a vlasy se jim na slunci krásně lesknou. Ale přeliv se vždycky provalí. Nesedí k němu obočí a barva pleti, takže když na sebe ráno nenanesete makeup, spoustu řasenky a lehce červenou rtěnku, jste taková nijaká. Nebo alespoň já jsem byla. Takže v civilu bych do tohohle odstínu nešla.
A co na změnu říkal váš manžel?
Tomu se to líbilo.
Co už byste pro roli neudělala?
Asi bych se hodně zarazila nad tím, kdybych měla jít do hola. Ale do toho by šlo asi málo žen. Navíc v dnešní době, kdy umějí šikovní maskéři udělat zázraky.
Trochu jsem narážela i na nahotu. Ví se o vás, že se nerada svlékáte. Opravdu byste se nikdy neodhalila celá?
Nikdy neříkej nikdy, ale všechno bych asi neukázala. U mě to teda dost záleží na režisérovi a daném projektu, který spolu děláme. Všechno je to o důvěře, a když je ta scéna opravdu důležitá, dokážu přepnout a udělám to. Ovšem ne jako Markéta Plánková, ale jako postava. Pořád si myslím, že se dá spousta erotických scén udělat pěkně a náznakově a že je taková ta skrytá erotika kolikrát zajímavější, než když se natvrdo všechno ukáže a divák pak nemá žádný prostor pro svou vlastní fantazii. Od toho jsou jiné filmy.
Scéna v seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde jste umírala, pro děj důležitá byla, a přesto jste měla dublérku. Proč?
Tam to bylo z naprosto jiného důvodu. Zaprvé jsem ten den točit nemohla a zadruhé se z nás herců a štábu za těch šest let, kdy jsem seriál točila, stala rodina. A pak je prostě divný, lehnout si před nimi nahá na stůl. Ono to v seriálu vypadá jako nic, je to jenom záběr, který se v tom ději jenom tak mihne, ale než se natočí, zaberre to klidně hodinu nebo dvě. A já jsem opravdu nechtěla, aby se na mě kluci ze štábu, vlastně skoro bráchové, dvě hodiny koukali. Nota bene proč? Když můžu mít dublérku (smích).
A mohla jste si ji vybrat?
To jsem nemohla (smích).
A nevadí vám, že si pak někdo myslí, že takhle opravdu vypadá vaše tělo?
(Smích) Tak to mi opravdu nevadí. Žádný řeči se ke mně nedostanou, takže ať si každý doma u televize říká, co chce.
Vraťme se ale k vaší nové roli kriminalistky v Mordpartě. Máte za sebou speciální výcvik?
Vyzkoušeli jsme si výcvik se zbraní, abychom věděli, jak se s ní zachází a jak se drží. Ale nevystřelili jsme si, protože jsme ji dostali zatavenou, abychom si neublížili. Což nás tedy dost mrzelo. Docela by mě zajímalo, jak kope. A pak jsme se učili konkrétní situace. Jak se chovat, když vstupujeme do objektu, který neznáme, a jak spolu kriminalisté nonverbálně komunikují a podobně.
Fotogalerie |
Vzali vás i na pitevnu?
Vzali, na opravdovou. A nic moc příjemnýho to nebylo. Byl tam takový ten nasládlý zápach, nerezové stoly, šílené nástroje a odtoková jamka. Člověk se skutečně zamyslel, co se děje s tělem po smrti.
Bylo natáčení fyzicky náročné?
To ani ne, ale protože jsme začali točit na podzim a dělali jsme hlavně exteriéry, byla nám pořád hrozná zima. Člověk, který hrál mrtvolu, na tom byl samozřejmě mnohem hůř. My jsme přece jenom měli kabáty, ale i tak, nic příjemnýho. Ale fyzicky to náročný nebylo, snad jenom jednou jsme tam museli nějak víc běhat.
Vy byste ale asi s fyzičkou problém neměla, když zkoušíte novou hru, kde tancujete u tyče...
Jak to víte? Hru The Naked True (v překladu Nahá pravda, pozn. red.) pro divadlo StageArt totiž zkoušet teprve začneme. Ale je pravda, že už za sebou nějaké tance – a pozor, neříká se u tyče, ale na tyči – máme. A je to teda pořádná makačka. Člověk musí mít hodně zpevněný břišní svaly a ruce a hlavně to zpočátku dost bolí. Všude jsem měla hrozný modřiny a otlačeniny. Vypadalo to, jako by mě někdo mlátil (smích).
Týdeník TÉMAVychází každý pátek   Rozhovor s Markétou Častvaj Plánkovou vyšel v časopise Téma, |
Začal vás tanec na tyči bavit?
Vždycky, když jsem udělala sebemenší pokrok, jsem si říkala, že je to super a že bych u toho snad mohla i vydržet, ale jakmile se mi doma večer rozležely všechny ty otlačeniny a modřiny a já je patlala různými mastičkami, tak mě to zase hned přešlo (smích). Takže z toho nic nebude. Navíc bych svůj volný čas chtěla věnovat svým projektům.
Jakým?
Chtěla bych se časem vrátit ke své původní profesi, což je učitelka hudby, a vzít si pár dětí, které bych učila na klavír a akordeon. Tak snad budu mít čas a povede se to. Ale v plánu to mám vlastně až na důchod.
Učíte i vlastní děti?
Občas jim něco zahraju a někdy chtějí naučit konkrétní písničku, ale jinak moc ne. Agátka (prvorozená dcera, kterou má s ženatým hercem Romanem Štolpou, pozn. red.) chodila na klavír, ale po roce toho nechala, protože je víc sportovně zaměřená, a Julie (druhorozená dcera, kterou má s manželem Danielem Častvajem, pozn. red.) je ještě mála. Je jí pět let, ale je moc nadaná, takže s tou hudební průpravou určitě začne, až nastoupí do školy.
Na podzim začínáte točit druhou řadu seriálu První republika, jak zvládáte seriály, divadlo a ještě rodinu?
Teď už to zvládám. Naučila jsem se říkat ne a už nepracuju za každou cenu, takže se snažím domluvit s produkcí a mít alespoň víkendy volné. Samozřejmě to nevyjde vždy, ale už je to mnohem lepší než kdysi. Rodina je moje priorita.
Kdysi nebyla? Do Ordinace jste jako svobodná matka nastoupila dva měsíce po porodu.
To bylo ale něco úplně jiného. Musela jsem nás živit a postarat se, proto jsem tuhle práci vzala tak brzy po porodu.
Jak se na tohle období díváte s odstupem času?
Je mi strašně líto, že jsem si Agátku tehdy neužila. V pět ráno jsem jezdila na natáčení, Agátku předávala chůvě a vracela se domů v noci a učila se texty. Každou volnou chvilku jsem chtěla být s ní, ale neměla jsem vůbec žádný čas na sebe. S Julinkou jsem si mateřství vychutnala naplno. Dala jsem si volno od práce a užívala si ji. Konečně jsem totiž mohla. Měla jsem, a pořád mám, oporu v manželovi a mohla se na něj spolehnout.
A mělo osamělé rodičovství nějaká plus?
Samozřejmě mělo. Já už to dneska vlastně neberu jako něco špatného. Bylo to jedno z nejšťastnějších období mého života, protože jsem nebyla sama. Měla jsem dceru, díky které jsem se naučila říkat ne a vymezovat si svůj prostor, protože už jsem nebojovala jenom za sebe, ale za nás.
Pomáhal vám někdo?
Hodně mi pomáhala chůva a samozřejmě rodina a kamarádi. V té době se všechny vztahy vykrystalizovaly a ukázalo se, kdo je opravdový přítel.
Jak vycházíte s otcem vaší prvorozené dcery Romanem Štolpou? Zpočátku vaše vztahy ideální nebyly.
Teď už skvěle. Vídáme se, na všem se domluvíme a je to báječný táta. Bere si Agátku na víkendy a na dovolené. Prostě to funguje. Jsem neskutečně šťastná, že to takhle dopadlo, zvlášť když si vezmu, že to byl problémový tatínek (herec a režisér Roman Štolpa dvakrát pobýval v protialkoholní léčebně v Kroměříži, pozn. red.).
Komu Agáta říká tati?
Danovi i Romanovi (usmívá se). Jeden je táta Dan, druhý táta Roman.
Přišlo to přirozeně?
Naprosto a je to logické. Roman s ní první dva roky vůbec nebyl, takže o něm nevěděla. Dan má z prvního manželství dvě starší děti (osmnáctiletého Ondřeje a třináctiletou Danielu, pozn. red.), které mu říkaly tati. Agáta v té době začínala mluvit a úplně automaticky mu začala říkat stejně. Když byla starší, dozvěděla se i o Romanovi a teď má prostě dva tatínky.
A jak říkají děti vašeho manžela vám?
Markéto. Oba dva byli velcí, když jsme se poznali, takže vše chápali. Mají svou maminku a já jsem nikdy neměla ambice ji nahrazovat. Jsem spíš taková kamarádka na rozmazlování (smích).
Rozmazlujete i vlastní děti?
Ano. Myslím, že jedu takovou tu metodu cukru a biče. Občas jsou chvíle, kdy bych jim prominula všechno, a někdy jsem zase hodně přísná. Snažím se být ale spravedlivá a dělit jim vše rovným dílem. Třeba sladkosti. To je asi nejdůležitější.
A daří se to?
Občas se to uhlídat nedá (smích).
Agátě je osm let, má už vlastní hlavu?
Má, ale tu měla vždycky. Už když jí byl rok, jsem já řekla doleva a ona šla doprava.
Takže nějaká předpuberta?
Vy asi ještě nemáte děti, co? Víte, oni mají pubertu pořád. Ve třech, ve školce, ve škole. Je to nekonečný cyklus. Někdy se ale musím hrozně smát, když v jejím chování a gestech poznám samu sebe. Geny se prostě nezapřou.
