Marie Rottrová: Cítila jsem, že bych se měla vdát

Dvakrát přestala zpívat, ale pokaždé se na pódium vrátila. Pochopila, že bez muziky nemůže být. Minulý týden Marie Rottrová odzpívala dosud největší koncert své kariéry - v pětasedmdesáti letech vyprodala pražskou O2 arenu. „Doufala jsem v to,“ řekla v rozhovoru pro magazín Ona Dnes.

Marie Rottrová

• Narodila se před 75 lety v Ostravě varhaníkovi a operetní zpěvačce. Ke zpívání se dostala přes talentovou soutěž.
• Potrpí si na kvalitní repertoár, texty Jaroslava Wykrenta (Lásko, Řeka lásky), Jaromíra Nohavici (Lásko, voníš deštěm, Lakomá) či Jiřiny Fikejzové (Markétka, To mám tak ráda) si s ní fanoušci na koncertech zpívají desítky let.
• Z manželství s Vlastimilem Kučajem má syny Víta a Martina, kvůli druhému manželovi Georgu Burgesteinovi se odstěhovala do Německa. V létě se provdala potřetí, za Milana Říhu. Má čtyři vnuky.
• Letos na CD nazpívala Vánoční mši, kterou napsal její tatínek Vladimír Rotter.

Váhala jste teď dlouho, jestli uspořádat tak velký koncert?
Chvilku ano, vlastně jsem váhala celkem dost, ale nakonec mě pár lidí přesvědčilo, ať to udělám.

Před pěti lety jste s kariérou v rámci rozlučkového turné skončila. Říkala jste, že už nemůžete. Odpočinula jste si?
Já tehdy byla hrozně unavená, protože jsem jezdila se třemi kapelami. Znovu jsem dala dohromady ostravské Flamingo, jezdila jsem s Neřež a ještě s kapelou Dalibora Kaprase. Kalendář jsem měla plný. Vyčerpávalo mě cestování za koncerty. Z auta mě bolí záda, mám raději svoji postel než spát v hotelu, těch jsem si užila za ta léta kariéry dost. Tak jsem si řekla, že sedmdesátiny jsou příležitost rozloučit se velkým turné.

Nedokázala jste koncertování jenom omezit?
Ne, kapely mě vždycky přemluvily. „Máme tady nabídku, bude to jen osm koncertů. To zvládneš.“ Ale nakonec jich bylo třináct. Při plánování půl roku dopředu jsem si řekla, že to zvládnu, ale pak tohle přibylo, tamto přibylo... A když to nakonec přišlo, nadávala jsem si „Panebože, co jsem to udělala, proč jsem si toho tolik nabrala.“

Neměla jste manažera, který by za vás říkal ne?
Neměla. Já jsem uměla odmítat zpívání na večírcích, na plesech, ale když mi zavolal pořadatel a „paní Rottrová, to nám nemůžete udělat, že byste nepřijela, lidi tady vás mají rádi“, tak jsem byla ztracená.

Váš muž tenkrát plánoval, že začnete hodně cestovat, chodit do divadla a na koncerty. Došlo na tohle všechno?
Do divadla občas chodíme, na koncerty taky. S cestováním je to složitější, protože můj muž pracuje. Vyjde nám dvakrát do roka, abychom někam vyjeli, zkraje léta a pak na podzim.

Vy jste vlastně už jednou skončila, v roce 1988, kvůli syndromu vyhoření. Co se tehdy stalo?
Zapomínala jsem texty, zpívání mě netěšilo, říkala jsem si, co po mně ti lidi vlastně chtějí. Vdala jsem se do Německa, dala jsem si pár let pauzu a zase jsem dostala do zpívání chuť. Před těmi pěti lety to bylo jiné, o žádné vyhoření nešlo. Vyslala jsem signál muzikantům i pořadatelům, že nabídky jsou plané. Že „Marie nechce“.

A teď už zase „Marie chce“?
Dva roky jsem jenom občas některému kolegovi zazpívala jako host. Pak jsem zjistila, že jsem udělala chybu a připravila se o velkou radost. Teď mívám jeden dva koncerty měsíčně a jsem spokojená. Mám svoji agenturu a nabídky prosíváme.

Manažera vám dělá syn Vítek. On odmítat umí?
Nic jiného mu nezbývá. Chodí tak pět nabídek týdně a on ví, že se nechci dostat do stejné pasti jako kdysi. Teoreticky bych mohla denně vystupovat na vánočních koncertech a firemních večírcích, v létě na městských slavnostech a festivalech.

Nabízejí vám muzikanti nové písničky?
Nabízejí, ale mně se nic nelíbí. Jsem strašně vybíravá, hlavně na texty jsem přísná. Jakmile mi něco nesedí, nechci to zpívat. Každou chvíli se mě někdo ptá, jestli chystám album. Ale dokud nedostanu písničku, do které se zamiluju, nemám chuť. Vím, že jedna jediná skvělá písnička mě nastartuje, abych oslovila další autory. Nechci dělat planý poplach, aby pro mě všichni psali a já říkala „tohle ne“ a „to taky ne“. Jarda Wykrent kdysi prohlásil, že jsem mu víc textů odmítla, než přijala, přitom od něj jich mám v repertoáru hodně. Jsem opravdu odmítačka.

A co Jarek Nohavica, který byl jako váš textař známější dřív než jako písničkář?
Soustředí se teď na svoji tvorbu a další projekty, ale mám od něj víc než dvacet písniček.

Včetně jedné z nejznámějších, Lásko, voníš deštěm.
Tu jsem mu přinesla já, na malé desce kapely Black Sabbath. Zvláštní je, že nejsem vysloveně fanoušek folkových zpěváků, ale ochotně zpívám jejich písničky. Ať je to Jarek Nohavica, Jarda Wykrent, Zdeněk Vřešťál, Zuzana Navarová. Taky jsem natočila pár písniček s cimbálovkou. K písničkářům a folkařům tíhnu.

Protože jsou skvělí básníci.
Jsou. A moji básníci mi rozumějí.

Nedávno mě mrazilo v zádech, když jsem slyšela vaše Žaluzie od Zuzany Navarové. Vzpomínáte na Zuzanu často?
To je krásná písnička, zpívám ji ráda. A překvapilo mě, jaký úspěch má na Slovensku, tam je to vyloženě hit. Zuzana ji napsala bez patosu, velmi lehce a trochu nejasně. Dala mi ji v době, kdy jsem nechystala album, tak jsem ji odložila. Našla jsem ji asi rok po její smrti, když jsem připravovala album Stopy. Pustila jsem si její nahrávku, zpívala ji nádherně. Hned jsem ji nechala zaranžovat. Má trochu latinsko-americký rytmus a ten odlehčený kabátek jí sluší. Z té písničky netrčí drama, že Zuzana už v té době byla nemocná. Ale já její osud znám, takže občas mrazení po těle mívám. Žaluzie patří k písničkám, na kterých se rozezpívávám v autě cestou na koncert. Zjistila jsem, že když zpívám pomalou písničku, jedu pomalu a na rychlé jedu rychle. Víc šlapu na plyn.

Takže přes obce musíte zpívat pomalé.
Budu se muset víc korigovat, jednou jsem dostala dva a půl tisíce pokutu. Projela jsem vesnici rychlostí asi pětašedesát kilometrů za hodinu.

Cítila jsem, že bych se měla vdát

Letos v létě jste se vdala. Svatbou jste se s manželem rozhodli oslavit desáté výročí vztahu?
Dá se to tak říct. Překvapivé to nebylo, pár roků jsme se na to chystali. Vždycky jsme o tom nějakou dobu nemluvili, pak zase ano... Dřímalo to, dřímalo. A letos jsme si řekli: Deset let je dobré zpečetit.

Otázky na svatbu jste roky odrážela s tím, že na pěkný vztah papír nepotřebujete.
Dostala jsem před časem zásnubní prsten, a tak jsem cítila, že bych se měla vdát. Nic moc se nezměnilo. Jen ty prstýnky... Je to pořád hezké.

Jak se tak přihodí, že se o patnáct let mladší fanoušek populární zpěvačky stane jejím manželem?
Náhodou. Já bych nikdy neřekla, že něco takového připustím. Ale stalo se to a ani nevím jak. Seznámila nás společná kamarádka, vzájemné sympatie přerostly a bylo to.

Předtím jste byla jedenáct let sama. Váhala jste, jestli zase mít vztah?
Váhala, děsil mě ten věkový rozdíl, ale pak jsem zjistila, že Milan má tolik kladných vlastností, že to stojí za to vyzkoušet. Nebyla jsem si jistá, ale pak se to vyvinulo. Moc pěkně. Ve dvou je život lepší.

Čtěte v pondělí

Rozhovor s Marií Rottrovou vyšel v příloze MF DNES OnaDnes 19.12. 2016.

Váš první manžel, další partner i druhý manžel byli muzikanti, váš současný manžel ne. Je to lepší pro vztah?
Má jiné povolání, navzájem se obohacujeme. On mi vypráví zážitky z práce, já jemu svoje. Spousta lidí říká, že není na škodu, když je každý z páru jiné profese. Navíc Milan je velký fanoušek hudby. Pořád kupuje cédéčka, zná spoustu kapel a muzikantů. Preferuje rockovou hudbu a metal, ale jezdí i na koncerty se mnou.

Chodíte s ním na metalové koncerty?
Párkrát jsem byla. Je to na mě hlučné, nastala u mě únava materiálu. Když jsem roky zpívala s bigbítovou kapelou, měla jsem bubny zleva, zprava, kytaru taky. Dostávala jsem takové rány do uší, že takový nářez už moc nemusím. Muzikantského hluku mám až nad hlavu.

Chodíte ještě s manželem tancovat?
Bohužel ne, bylo pro nás velmi náročné vydržet hodinu a půl tancovat walz na špičkách. Začalo mě bolet v bederní páteři a lékař řekl, že tak náročný pohyb nemůžu dělat. A manžel pak musel na rehabilitace s kolenem, tím naše tancování skončilo. Nedávno se u nás v Kolovratech rozjelo cvičení, které vede bývalá rehabilitační sestra. Chci začít chodit, protože je to něco mezi pilates a rehabilitací. Nedávám si novoroční předsevzetí, ale tohle budu dělat.

Doma se nepřinutíte cvičit?
Cvičím, ale někdy vynechám. Přitom jsem zjistila, že když si ráno zacvičím, vstupuju do dne veseleji.

Je tohle recept na to, aby žena v pětasedmdesáti vypadala jako vy?
Já žádný recept nemám. Bude to znít hrozně, když přiznám, že se zanedbávám? Byla jsem na plastice víček, ale nechodím na kosmetiku, mám jeden denní a jeden noční krém. Někde v koutku mám schovaný i oční krém, ale nepoužívám ho. Hodně záleží na genech, moje maminka vypadala výborně. I maminka mého muže vypadá fantasticky. A zajímavé je, že v hudební branži ženy vypadají dobře. Nejen proto, že se udržují, pomáhá i to, jak jsou pořád v jakési permanenci a ajfru. Nezakrní. A umění jim dává jiskru. A taky jsem docela střídmá v jídle.

Nedržíte žádné diety?
Ne. Nepřejídám se. Když udělám svíčkovou nebo guláš, nandám si jen dva knedlíky, když už knedlíky vůbec jím. Jím málo příloh a poslední dobou i málo masa. K večeři často připravuju zeleninové saláty, pečivo nepotřebuju. Vychutnám si misku salátu, třeba s tuňákem a vařeným vajíčkem.

Místo obvyklých brambůrků?
Na ty taky někdy dojde, ale už málokdy. Nahradili jsme je ořechy. Ty jsou zdravé, posilují mozek.

Takže nehrozí, že zapomenete texty.
To doufám...