Malá Marya a touha po vzdělání
V roce 1867 se narodila jako Marya Salomea Skłodowská v rodině známých varšavských učitelů. Byla nejmladší z pěti dětí, a přestože pocházela z aristokratických poměrů, moc peněz Skłodowští neměli. Velkou část majetku totiž ztratili po polském lednovém povstání.
Marie úspěšně vystudovala dívčí gymnázium, se vstupem na akademickou půdu to ovšem bylo horší – kvůli nedostatku financí zatím neměla šanci se dostat na některou z mezinárodních univerzit, kde už v té době měly ženy víc možností. V Polsku to tak snadné nebylo, ale Marii a její sestře Bronislawě se podařilo proniknout na neoficiální Létající univerzitu, která v zemi tajně zajišťovala vzdělání ženám.
Pracovala zatím jako vychovatelka, doučovala a šetřila na cestu do Paříže, kde plánovala nastoupit na Sorbonnu. Polsko se jí podařilo opustit až v roce 1891 – zabydlela se v pařížské latinské čtvrti a na vyhlášené univerzitě se pustila do studia matematiky, fyziky a chemie. Žila tehdy v extrémních podmínkách, nemohla si dovolit topení a celé měsíce žila jen z chleba a čaje, takže často omdlévala z hladu a vyčerpání.
Láska za časů radioaktivity
Vědě byla univerzitní studentka věrná a vyplatilo se jí to, získala hned dva univerzitní diplomy a podařilo se jí najít práci v laboratoři. Tam se seznámila s fyzikem Pierrem Curiem, který se stal jejím dlouholetým spolupracovníkem a také životním partnerem. Vzali se v roce 1896, v té době překvapivě bez náboženského obřadu. Marie dokonce Pierrovi řekla „ano“ v šatech, které běžně nosila do laboratoře.
Manželé spolu vychovávali starší dceru Irène, oba zároveň vyučovali na vysokých školách a ve zbylém čase se věnovali intenzivnímu bádání. Zajímaly je radioaktivní látky – jejich zkoumání bylo ještě v plenkách – záření, které vydávají a možnosti, jak ho využít. Protože neměli moc prostředků, pracovali v provizorní laboratoři, která nebyla dobře větraná, a při zkoumání uranu a dalších prvků se tak vystavovali nebezpečí, o kterém zatím nikdo netušil.
Postupně se dozvídali víc o radioaktivitě a jejím vzniku, v roce 1898 objevili zcela nové prvky, které pojmenovali polonium (podle Mariina rodného Polska) a radium (podle latinského slova pro paprsek). Polonium se jim 18. července podařilo izolovat, práce s radiem byla složitější. Curiovi každopádně zjistili, že právě jeho záření urychluje rozpad nádorových buněk, a položili základ tehdejší léčbě rakoviny i dalším průmyslovým odvětvím.
Žena v mužském světě
Manželé sice pracovali spolu, ale Marie Curie-Skłodowská často zdůrazňovala, že výzkum vede ona – v téměř čistě mužském prostředí a v době, kdy žena vědkyně platila za něco exotického, to bylo důležité gesto. Nastávaly přitom absurdní situace, třeba když dvojice na pozvání Londýnského královského institutu přijela přednést rozsáhlou řeč o radioaktivitě. Marie jako žena ovšem měla zakázáno mluvit, celou přednášku tak vedl pouze Pierre.
V roce 1903 se Královská švédská akademie rozhodla ocenit Pierra Curieho a jeho spolupracovníka Henriho Becquerela Nobelovou cenou ve fyzice. Bylo to přitom za výzkum radia a s ním spojených jevů, který vedla Marie – o té ovšem v původním návrhu nepadlo ani slovo. Naštěstí byl v komisi i matematik Magnus Goesta Mittag-Leffler, který byl velkým zastáncem žen ve vědě. Díky jeho stížnosti dostali cenu všichni tři: Pierre, Henri i Marie.
Pierre Curie tragicky zemřel o tři roky později, v Paříži ho srazila drožka. Marie ztrátou velmi trpěla, ale o to houževnatěji pokračovala v práci, kterou spolu začali. Stala se první profesorkou na Pařížské univerzitě, založila Institut radia (dnes Institut Curie) a celé roky bojovala za vytvoření špičkové laboratoře, po které se zesnulým manželem toužili už dávno.
Podařilo se to v roce 1910, kdy vědkyně konečně uspěla v izolování radia. O rok později obdržela další Nobelovu cenu, tentokrát za chemii. Ani poté ji francouzská Akademie věd nepřijala do svých řad.
Těžký život polské vdovy
Kritiků měla Marie Curie-Skłodowská spoustu, zejména ve Francii. Vadilo nejen to, že se pouštěla do „mužské“ práce, ale také, že byla cizinka, ateistka, navíc jako vdova měla nemanželský románek s mladším mužem.
V mezinárodních vědeckých a zdravotnických kruzích měla naštěstí lepší pověst; velkého uznání dosáhla hlavně během první světové války. Vytvořila tehdy speciální radiologické jednotky, které urychlovaly diagnostiku zraněných vojáků a tím zvýšily šanci je úspěšně operovat. Pojízdným jednotkám se říkalo „Malé Curie“.
V té době už Marii trápilo chatrné tělesné i psychické zdraví. Byla hospitalizována s depresivními epizodami, s onemocněním ledvin a později také s aplastickou anemií – nedostatečnou tvorbou všech krevních elementů. Pravděpodobně za ni mohla dlouhá léta strávená v dosahu radioaktivního záření. 4. července 1934 zásadní osobnost západní vědy a vlastně celé společnosti zemřela ve francouzském sanatoriu. Bylo jí šestašedesát let.