Když míjíte ženu na ulici, poznáte na první pohled, že má talent na tanec?
Trošku se to dá odečíst z chůze. Žena, která má k tanci blízko, mívá takové vznosné držení těla. A pochopitelně to pak nejvíce poznáte, když se začne hýbat třeba na diskotéce, nebo když se jen pohupuje na hudbu, která se jí líbí. Opravdový talent se mi občas podaří objevit i u mne v tanečním studiu, když ženy přijdou do kurzu. Vlohy se však musí rozvíjet. Je to sport. Jestli chcete být nejlepší na světě, je důležitý i dril, píle a odříkání. Bez toho to nejde.
Právě jedna z vašich tanečních partnerek ve StarDance Olga Šípková, s níž jste tančil v roce 2016, měla dril zažitý ještě z fitness. Ukázalo se to v soutěži jako výhoda?
Ona uměla tancovat, ale zase jsme museli pracovat na tom, abychom odbourali grimasy z aerobiku. Také se Olga musela naučit uvolnit pánev, což ve finále porota vůbec neocenila. Velká výhoda však byla, že si dokázala dobře zapamatovat choreografie. Díky tomu jsem je mohl vymýšlet náročnější a přidat i akrobatické prvky. V tom to bylo velké a některé díly byly opravdu krásné, ale stejně jsme se nedostali do finále.
Dokážete vytesat i z „polena“ skvělou tanečnici?
Dá se to. Mohla jste to vidět loni, jak se z Pavly Tomicové stala taneční hvězda (smích). Když jsme začínali s prvními tréninky, Pavla s obtížemi vyšla schody a problém jí dělal každý rychlý pohyb, nebyla na tom s fyzičkou nejlépe. Také neuměla pořádně chodit na podpatcích. Zatímco jiné páry už měly pět tanců a slušný náskok, my jsme pilovali teprve dva. A když se je Pavla naučila, chtěla je zase pořád tancovat. Těžké to bylo v rámci choreografie, abych odhadl a zvolil jednotlivé prvky přímo na ni. V jejím věku už pánev nerozpohybujete, máte svůj limit, i flexibilita těla je daná. Dodnes mi to hlava nebere, jaký neuvěřitelný pokrok udělala.
Bezpochyby jste byli na parketu nepřehlédnutelní. Ze začátku to sice vypadalo, že jste outsidery soutěže, ale brzy se ukázalo, že je Pavla pohybově zdatná, navíc si srdce diváků dokázala získat neuvěřitelnou energií a dobrou náladou. Působili jste jako sehraný pár.
Ona všechno brala s nadhledem a při trénincích jsme se hodně nasmáli. Jsme oba z Moravy, takže jsme si notovali. Je to moc fajn ženská s neuvěřitelným smyslem pro humor. Dokáže si dělat legraci i sama ze sebe, což je u žen dost vzácná vlastnost. Co se týče pohybu, Pavla rytmus slyšela, ale samozřejmě roli tam hrál věk, kondička, nadváha, i když samozřejmě mnoho kil potom zhubla.
Když jste se rozhodl pro StarDance, šel jste vlastně do rizika, že vám přidělí partnerku, která nebude mít za sebou vůbec žádnou taneční zkušenost, nebo jen minimální. Jak jste se na to připravoval?
Vůbec jsem si to nedovedl představit. Bylo to něco jiného, než když jsem trénoval profesionální tanečníky. Hodně záleží na tom, koho dostanete, ale také jak se sehrajete. U Jitky (Schneiderové) a Pavly bylo fajn, že měly tanec rády. Dělaly nějaké svoje kroky, otočky, ale museli jsme to učesat, uhladit, dát tomu řád a koncept. Ono se řekne třeba – valčík, vždyť na tom nic není. Mnoho lidí si myslí, že ho zná z tanečních, ale nestačí vědět, že se tančí ve tříčtvrtečním taktu. Nejtěžší je schéma kroků.
Můžete být pohybově nadaná, slyšet rytmus, ale musíte si umět také zapamatovat, že přijde například dva a tři, pak doprava, doleva, že musíte nohu vystrčit, pak zastrčit, postavit se na špičky, a to dělá problém úplně všem. Je to jedno, jestli mátem nebo nemáte vlohy. Je to dril. Nezáživné nudné šlapání a počítání. Aby to pro partnerky bylo při tréninku snadnější, musel jsem to zjednodušit. Neorientovali jsme se tedy podle dob, ale podle určitých fází songu. Vysvětloval jsem jim to takhle: „Když zpěvák začne zpívat, dáš hlavu doprava, když přestane, poběžíme…“ Více jsem to dával v heslech.
Také jsme si vytvořili slang, nemusel jsem pak zdlouhavě vysvětlovat různé pózy. Stačilo říct: „Udělej čubku, nebo potvoru!“ A bylo jasné, že by měl následovat vyzývavý postoj, aby tam byla pánev více viditelná, nebo aby nohy byly více rozkročené. Dorozumívali jsme se jen v takových zkratkách a šlo to ráz na ráz, což nám urychlilo práci, ale bylo to i zábavné.
Byly to pro vás nervy, když jste poprvé nastoupil do soutěže?
Docela velký adrenalin byl první přímý přenos. Všechny ty kamery, rozhovory... Já jsem měl navíc přízvuk, protože jsem z Moravy, hodně jsem slova sekal. Najednou jsem musel mluvit, hlídat se, ještě aby to vypadalo přirozeně a nebylo znát, jak obrovskou mám trému. V tomhle jsem byl nováček a dalo mi to zabrat. Při tančení to ze mě všechno spadlo.
Taneční partnerky, které byly téměř všechny zkušené herečky, to měly přesně naopak. Povídání byla jejich parketa, ale stresovalo je taneční vystoupení. Upřímně – vůbec se jim nedivím, všechny obdivuji, že do toho šly. Není snadné pro začátečníky předvést před porotou a diváky taneční vystoupení, které by mělo působit velkolepě, ladně a elegantně.
V roce 2010 jste vypadli s vaší tehdejší taneční partnerkou Veronikou Žilkovou jako první dvojice, což nečekali ani bookmakeři. To bylo asi těžké ustát, ne? Byl jste nováček a teď toto.
Na to hrobové ticho, které po vyhlášení nastalo, asi nikdy nezapomenu. Vůbec nikdo to nečekal. Veronika se snažila, trénovala, tančení jí šlo. Bylo mi z toho trochu úzko. Potom jsem hledal důvody a stejně jsem k ničemu nedošel. Prostě jsme u lidí neměli takovou podporu jako měly ostatní páry.
Jak to Veronika brala?
Těžce. Myslím, že ji to hodně ranilo. Byla hodně zklamaná a asi na to jen tak nezapomene, stejně jako já.
Tančil jste od dětství?
Na základní škole jsem dělal atletiku. Skákal jsem do dálky, sprintoval jsem na škváře. Jezdili jsme i na závody. To mě velmi bavilo. A k tanci jsem se dostal náhodou. Jednou jsem byl na taneční zábavě v Bartovicích u Ostravy, odkud pocházím. Jsem extrovert, takže jsem si tanec vyloženě užíval, hlavně před holkama. A viděla mě tam mámina kamarádka, která sháněla kluky do tanečního kroužku.
Verbovala mě, abych to prý zkusil. Bylo mi dvanáct, tanec mě bavil, řekl jsem si, proč ne. A když jsem se po roce musel rozhodnout, jestli v tom budu pokračovat, nebo s tím skončím a zaměřím se jen na atletiku, obojí se totiž nedalo stihnout, rozhodl jsem se pro tanec. A dodnes nelituji.
Kdy jste přešel do většího tanečního klubu?
Na střední škole, do které jsem nastoupil v Ostravě. Studoval jsem hotelnictví a turismus, později cestovní ruch. Od patnácti let jsem byl na internátě. Můj první velký úspěch byla bramborová medaile na mistrovství republiky v Ostravě. Skončil jsem sice čtvrtý, ale velmi mě to tenkrát motivovalo do dalších soutěží.
V zajetí latinskoamerických rytmů. Marek Dědík se svou taneční partnerkou Kristinou Horvátovou.
Marek kdysi tančil v tanečním klubu, který vedl Zdeněk Chlopčík. Po letech se potkali i ve StarDance.
Jeden z vašich trenérů byl i tanečník Zdeněk Chlopčík, který dnes sedí v porotě StarDance.
On měl totiž úspěšný taneční klub, jmenoval se LR Cosmetic Dance Team Ostrava a tam se sjížděly páry z celé republiky. Byla to taková líheň talentů a mladých tanečních párů.
Sehrála tato známost nějakou roli v televizní show?
Vůbec ne. Právě naopak. Měl jsem vždycky dojem, že jeho hodnocení bylo naopak přísnější. Občas jsem si říkal, že mohl být mírnější, ale nebyl. Asi se snažil být spravedlivý. Jinak v průběhu soutěže se taneční páry s porotci ani moc nepotkávají.
Když jste dostudoval, začal jste se živit v oblasti cestovního ruchu?
Nikdy. Měl jsem štěstí v tom, že se můj koníček stal hned po škole i mojí prací. Začal jsem trénovat profesionální taneční páry.
Kterého úspěchu si ceníte v rámci taneční kariéry nejvíc?
Byl jsem dvakrát mistr ČR. Tančil jsem i na Slovensku, protože jsem měl odtud taneční partnerku Kristinu Horvátovou. Tam jsem byl pětkrát mistr Slovenska. Hodně jsem soutěžil i v zahraničí. Existuje světový taneční žebříček, něco jako v tenise ATP. Stejným způsobem sbíráte body po světových soutěžích. Je v něm přes dva tisíce párů. A já byl dva roky v tom žebříčku osmý. To byl asi největší úspěch.
Jak vypadal život světové taneční „osmičky“?
On je to takový kolotoč. Vlastně se vůbec nezastavíte. Každý týden jsme jeli s partnerkou naplno. Cestovali jsme po celém světě. V pondělí jsem přijel unavený domů a v pátek jsem si už zase balil kufry. Mezitím tréninky. Navíc jsme si na to museli vydělat, protože to šlo do peněz, takže jsme tanec i vyučovali.
Vy jste si to platili sami?
Neměli jsme sponzory, takže to šlo všechno z naší kapsy. Nákladné šaty, boty, ubytování, letenky... Ze začátku mi rodiče hodně pomáhali, ale později už jsem to nechtěl.
Vydělával jste si tancem, abyste peníze mohl dát zase do tančení?
Když patříte ke světové špičce, musíte trénovat ve světě. A ta sranda není zadarmo. Jedna lekce stojí i 150 eur. Musel jsem učit deset hodin u nás, abych si mohl vzít jednu lekci s nejlepším trenérem v Londýně. Skoro všichni moji vrstevníci už měli ve třiceti rodiny, byty, auta a já se mohl pochlubit tím, že mám za sebou lekce s věhlasným specialistou na rozvoj osobnosti v tanci. Moje srdce bilo pro tanec.
Samozřejmě můžete namítnout: Tolik peněz a ztraceného času a nic z toho! Já jsem byl ale šťastný. Procestoval jsem celý svět a zažil v průběhu několika let něco, co někdo jiný neprožije za celý život. Když v tom žijete, ono vás to pohltí a chcete za každou cenu dosáhnout těch nejlepších výsledků. Tanec pro mě byl droga. Když tančíte jako vítěz ve sportovní hale, kde jsou stovky diváků a všichni vám tleskají, je to něco fantastického. Ten pocit pak chcete zopakovat a chcete to zažívat znova a znova.
Světový taneční žebříček jste přirovnal k tenisu. Pojďme u té tenisové terminologie ještě zůstat. Tenisté mají dobrý třeba forhend nebo bekhend, co bylo vaší předností v tanci?
Měl jsem to štěstí, že jsem mohl trénovat s Peterem Maxwellem, což byl bývalý mistr světa v latinskoamerických tancích, a také jsem spolupracoval s koučem Ruud Vermeyem. Oni ve vás objeví vaše nejlepší stránky a snaží se je z vás dostat. Nejlepším se stanete, když do tance vložíte kus sebe, nebo když v sobě objevíte něco, v čem můžete být výjimečná, čím můžete porazit ostatní.
U mě to byla dynamika a energie. A také jsem se uměl dobře točit. Ptali se mě, jestli jsem dělal balet. Nedělal, i přesto jsem uměl výborně otočky. Mohl jsem si tedy dovolit do tance zapojit figury z krasobruslení. Otočky a piruety, to byla moje velká devíza. Asi nejdéle jsem pak spolupracoval s Barbarou Ambrož, která byla mou trenérkou a taneční mámou. Ta se zabývala rytmizací a charakterem jednotlivých tanců a byla v tom skvělá. Její vidění mě hodně posunulo dál.
Bylo něco, co vám nešlo?
V té době mně možná chyběla pružnost.
Jaký je váš nejoblíbenější tanec?
Rumba a paso doble. Kubánská rumba je pomalejší a vášnivá, kdežto ve španělském paso doble vřou emoce. Muž tady totiž představuje toreadora a žena španělskou tanečnici. Oba tance jsou hodně energické. Jinak moc mě kdysi nebavily standardní tance, tam jsou holky moc oblečené a tančí se pořád „v rámu“, i proto jsem se později rozhodl, že budu dělat latinu. Z té mě nikdy moc nebrala cha-cha.
V devětadvaceti jste ukončil kariéru závodního tanečníka. Nebyl jste zhrzený?
Už o dva roky dříve se mě trenéři ptali, jestli nechci skončit, ale srdce mi pořád říkalo, že ještě ne. Po dvou letech mi to ale sám řekl instinkt, že je ten správný čas to zabalit. Někdo se třeba ještě vrací, ale já už nemám tu potřebu. Už jsem si v soutěžení všechno odžil. Teď učím, vystupuji s partnerkami ze StarDance. Stal jsem se porotcem a trenérem. Baví mě spojovat lidi, vytvářet páry, posunovat je dále, překonávat překážky, vytvářet strategii a radovat se s nimi z úspěchů.
Kdy se vám poprvé ozvala produkce z Kavčích hor, abyste se zúčastnil StarDance?
To tam dělal odborný dozor ještě Petr Čadek (životní partner herečky Jitky Čvančarové, pozn. red.). Trošku mě znal, zavolal mi a mně se to líbilo. Zrovna jsem měl rok pauzu. Hledal jsem novou taneční partnerku. Měl jsem více volna, říkal jsem si, že do toho půjdu. Absolvoval jsem ještě casting, aby produkce zjistila, jestli mě má ráda kamera. Volali mi pak hned na druhý den, že mě berou.
Následovala chvíle napětí, protože jsem nevěděl, jakou budu mít partnerku. To se tanečníci dozví vždycky koncem června. A ve všech řadách, ve kterých jsem účinkoval, to pro mě byla noční můra. Že toho člověka nepoznám, že budu stát jako tvrdé „Y“ a nebudu si moc vzpomenout, kdo to, sakra, jenom je, a že budu za blbce. Vždycky jsem to naštěstí dal.
Vybavíte si ještě ty situace?
S Veronikou Žilkovou už ani ne, ale na první setkání s Jitkou Schneiderovou si vzpomínám úplně přesně. Tu jsem měl nakoukanou. Hned mi naskočil film Samotáři, kde hrála, a také seriál Přešlapy. Olinku Šípkovou jsem znal z fitness. A Pavla? To byl oříšek. Když jsem se otočil a ona tam stála, začal jsem se smát. Neuměl jsem si v tu chvíli vůbec představit, co budeme dělat. Byl to pro mě krok do neznáma.
První Markovou taneční partnerkou ve StarDance byla herečka Veronika Žilková, a to v roce 2010.
Probojovali jste se až do finále a skončili na druhém místě.
Vůbec jsme nedoufali, že postoupíme do dalších dílů, takže od poloviny celé show jsme už neměli žádné tance připravené dopředu, o to byly přípravy obtížnější. Snažil jsem se Pavlu pořád motivovat. Bylo to náročné na fyzičku, bolelo ji celé tělo. Ale byla výborná. A pak při vyhlášení výsledků ve finále? Nebyli jsme zklamaní. Jasně, že by bylo fajn mít v portfoliu další titul, ale i tak jsem rád za všechno. A Pavla byla vlastně královnou parketu, ona byla jediná žena z VIP osobností ve finále.
Jste pořád v kontaktu?
Zrovna včera mi volala, abych přišel na její představení. Já na ni chodím moc rád do Prahy i do Hradce Králové, kde hraje. Jsem její velký fanda.
Co vám to všechno dalo?
Každá řada StarDance, ve které jsem účinkoval, mi dala jinou životní zkušenost. Ale shodně ve všech řadách byly vždycky nejtěžší první díly. To poprvé promluvila porota, obvykle nebyla moc příjemná. Tam si i VIP osobnosti uvědomily, že to není jen tak a že budou dost možná i terčem nepříjemné kritiky, takže obvykle první dva díly byly i pro ně šok. Naopak finálové kolo už byla úplná pohoda, krásná atmosféra a byla tam znát obrovská podpora.
Začaly se vám po prvním účinkování v soutěži hned hrnout nabídky? Kdy jste začal vnímat, že vám úspěch z televizní show pomáhá v kariéře?
Více jsem to začal pociťovat v roce 2015 po StarDance, kde jsme s Jitkou skončili druzí. Ono se dlouhou dobu zdálo, že to možná dokonce vyhrajeme. Byl na to ohromný ohlas. Říkal jsem si, že musím otevřít nějaké kurzy, protože mi na sociální sítě lidé často psali dotazy a ptali se, kde učím. Do té doby jsem však kurzy pro veřejnost nevedl. A to mě trochu nahlodalo. Tak jsem je po čase otevřel v Praze, kde už osm let bydlím. Učím kroky a variace, ale mám i kurzy pro manželské páry nebo pro děti.
Co je největší trend v oblasti tance?
Období, kdy frčela zumba, je za námi. Lidé přicházejí na kurzy většinou proto, aby se něco nového naučili, aby se trochu protáhli, poklábosili, aby si to užili a uvolnili se po celodenním shonu. To, co na parketě „šlapou“, nehraje zase až takovou roli.
Byly okamžiky v soutěži, kdy všechno nešlo podle vašich představ, kdy jste si sáhl na dno?
Je to pořád náročné. Musíte mít nápady, abyste vymýšlela další a další choreografie, aby to odsýpalo, aby seděla hudba, byly krásné kostýmy. Hraje tam roli stres, vyčerpání, ale s tím jsem si dokázal poradit. Co mě loni opravdu zasáhlo, bylo, když mi někdo v průběhu soutěže zapálil auto před barákem. Byli jsme doma s manželkou, máme okna do ulice, takže jsme si všimli, že venku dlouho blikají modrá světla, proto jsem vyhlédl ven a koukám, že u mého auta stojí hasiči, policie, záchranka. A ono hořelo! Byl to šílený, skličující pocit.
Teď jsem nevěděl, jestli to bylo záměrně namířeno proti mně, nebo šlo o náhodu, bál jsem se, co bude následovat dál. Psychicky to pro mne bylo náročné i proto, že se to stalo v době soutěže. Po třetím díle, ve kterém jsme s Pavlou tančili jive a měli jsme nejlíp hodnocený tanec za celou dobu. Vyšetřovalo se to a stejně se nic nezjistilo. Mělo to pokračování letos v létě, kdy mi někdo u zaparkovaného skútru odřezal brzdu.
Marek Dědík si prošel i nepříjemnou životní zkušeností. „Co mě opravdu zasáhlo, bylo, když mi někdo v průběhu soutěže zapálil auto před barákem.“
Zvažoval jste, že půjdete do letošního jubilejního ročníku?
Jsem pořád v zápřahu, takže jsem to ani neplánoval. Fyzicky i psychicky už mi to stačilo. Mám malého syna, kterému jsou dva roky, a potřebuji být také s ním. Chci si užít jeho dětských let. V televizi stejně nakonec přišli s novinkami.
Jednou z nich je i ta, že s VIP osobnostmi bude tančit nová desítka tanečních profesionálů. Co na ně říkáte?
Výběr tanečníků komentovat nechci. Kromě Markéty Dostálové, která je finalistkou mistrovství ČR v latinskoamerických tancích, se mi zdá, že někteří z nich za sebou moc velké úspěchy nemají, a vlastně je ani moc neznám. Ale myslím, že to budou mít stejně těžké jako my, když jsme začínali.
Kdysi jste prohlásil, že byste si rád ještě jednou na televizním parketu zatančil se Simonou Stašovou nebo s Evou Holubovou...
Nevím, jestli je to reálné. Myslím si však, že už to asi nemají zapotřebí, aby se takhle ničily na parketu. Přece jen už jsou to dámy v letech a při tančení dostává tělo zabrat. Ale bylo by to krásné.
Kdo je letos vaším favoritem?
Myslím si, že by to mohla vyhrát Veronika Kubařová, nebo to alespoň dotáhne do finále. Ona je totiž takový prototyp StarDance. Podobné typy už v minulosti vyhrály. Je to mladá herečka, která není úplně profláklá, a podle mě jí to půjde. Do druhé půlky by se mohl probojovat i Matouš Ruml. A v rolích roztomilých outsiderů s velkým potenciálem na úspěch by mohli být Miroslav Hanuš a Xindl X. To je můj odhad. Ale začátek soutěže vždycky provázejí nějaké domněnky, pak se to rozjede a všechno je jinak.
