Seznámili se v Německu. „Že byl žárlivý, jsem věděla, ale láska byla slepá.“ Marcela se s manželem usadila v Buenos Aires. „Když se narodil Lucas, bylo ještě všechno v pohodě. V těhotenství se Sofinkou pak nastaly první neshody ve výchově,“ vzpomíná Marcela Krajníková na manželství s Argentincem.
Sofii byly dva roky a Lucasovi pět, když s dětmi odletěla z Argentiny, kde žila s manželem Roquem Fiordalisem. „Měla jsem manželův písemný souhlas k vycestování,“ připomíná ještě dnes dokument, který ji stejně nezachránil.
Po čtyřech letech soud nařídil, že děti musí zpátky do země, kde se narodily. „Byla jsem zoufalá a celé noci nespala. Když vám ze dne na den seberou děti, s tím se člověk nikdy nevyrovná.“
Marcela Krajníková ukazuje fotografie svých dětí (2006)
Byla vůbec nějaká šance, že děti dostanete zpět?
Pro Českou republiku byl náš případ uzavřený. Mohla jsem se doma soudit o střídavou péči, ale i kdybych ji tady vyhrála, nemělo by to smysl, protože mezinárodní dohody jsou nastaveny tak, že Česko je dodržet musí, ale argentinská strana uposlechnout nemusí. S mou advokátkou jsme opakovaně posílaly stížnost mezinárodnímu soudu v Haagu, ale nikdo mi dodnes neodpověděl.
Mohla jste se do Argentiny vrátit.
Uvažovala jsem o tom, že bych se soudila tam. Musela bych začít od nuly, najít si práci, bydlení, do toho mi manžel vyhrožoval, ať to nedělám. Moje šance děti získat tam, byly mizivé. Takže jsem se nakonec rozhodla zůstat v Česku.
Události v datech* Leden 2002 - Marcela Krajníková se i s tehdy dvouletou Sofií a pětiletým Lucasem vrátila z Argentiny do ČR. |
Byla jste s dětmi v kontaktu?
S bývalým manželem jsme spolu vůbec nemluvili. Pouze přes právníky. Takže o dětech jsem věděla jen prostřednictvím české ambasády v Argentině. Když jsem za nimi přijela, manžel se bál je se mnou pustit, takže jsem se s nimi viděla málo. Navíc zkraje byly moje návštěvy pro děti velmi stresující, a to jsem ze všeho nejvíc nechtěla. To období bylo určitě pro ně daleko těžší než pro mě.
Věděla jste alespoň zprostředkovaně, jak se jim daří?
Česká ambasáda jim na začátku poskytla učitelku španělštiny. Díky téhle paní jsem věděla, že jsou v pořádku, materiálně nestrádají a svým způsobem jsem za to byla klidnější.
S dětmi jste nemluvila?
Denně jsem jim telefonovala, ale tak jednou za měsíc se mi povedlo, že mohly zvednout telefon.
Co říkaly?
Ptala jsem se jich, co dělaly, jak se měly ve škole, kde byly na výletě, jaké je tam počasí. Párkrát jsem se ale neudržela, byla to moje chyba, a řekla jsem třeba, že se mi po nich stýská. V tu ránu se Sofinka neudržela a rozbrečela se, takže jsem si pak stýskání zakázala. Věděla jsem, že tenhle typ konverzace absolutně nemůžu vést.
Marcela Krajníková se synem - Za dětmi v Argentině, červen 2007
Marcela Krajníková s dětmi Lucasem a Sofií - Buenos Aires, leden 2009
Pamatují si, co se tehdy stalo?
Bohužel ano. Když loňské září slavila Sofinka patnácté narozeniny a Lucas osmnáctiny, potkala jsem se s celou manželovou rodinou, která se na mě stále kouká skrz prsty. Exmanžel uspořádal opravdu překrásnou oslavu, ale švagr se tam do mě pustil. Nechtěla jsem nikomu kazit den, tak jsem mu velmi slušně i s humorem odpověděla a můj syn se mě zastal. Pochopila jsem, že ví, jak se věci odehrály, i když ho druhá strana krmila různými pomluvami, ale drží se zpátky, má z manželovy rodiny respekt.
Konkrétně ten 5. květen 2006 si pamatují?
Lucase tehdy odvezli ze školy v přírodě, určitě to je pro něj dodnes nepříjemná vzpomínka. Sofinka to měla horší, má dodnes strach z lidí, hlavně třeba z policie. Loni mi řekla, že se jí ta scéna občas v noci zdá. Ale já se jí spíš snažím připomínat hezké věci z Česka, její kamarádky.
Mají vaše děti v Česku kamarády?
Oba si píší na Facebooku s českými kamarády a dneska už vědí, že jakmile budou plnoletí, je už rozhodnutí, kde chtějí žít, jen na nich.
Jsou rozhodnutí?
Lucas teď nastoupil na vysokou školu, takže chápu, že chce zatím zůstat v Argentině. Sofinka studuje gymnázium a do Česka by šla ráda. Dosud je ale za mnou bývalý manžel nepouštěl, uvidíme, doufám, že se mi podaří se s ním domluvit.
Nevytratilo se mezi vámi důvěrné rodičovské pouto za ta léta sporadických kontaktů?
Odcizení jsem se nejvíc bála! Jako rodič jsem se nechtěla moc prosazovat, abych jim nezpůsobila problémy doma a měla jsem velký strach, že přijdeme o vzájemné pouto, které mezi sebou máme. Naštěstí se to nestalo. Náš vztah je určitě jiný, než kdyby vyrůstaly se mnou, ale pouto mezi námi trvá. Jsem ráda, že ke mně mají důvěru a svěřují se mi.
Myslíte, že by děti byly jinak vychované, kdyby zůstaly s vámi?
Jsou relativně slušně vychované s důrazem na vzdělání, jsou skromné, nenáročné, někdy až moc. Sama bych je snad vychovávala otevřeněji a hlavně s láskou, aby se nebály se svěřit. Myslím, že vyrůstaly v příliš v maskulinním a machistickém prostředí a ve zbytečně velké přísnosti. Máminu náruč, blízkost a pohlazení, důvěru se svěřit, to všechno jim prostě nikdo nenahradil.
Lucas se sestrou Sofií vyrůstají u otce v Argentině.
Na návštěvě za svými dětmi. Marcela Krajníková s dcerou Sofií a synem Lucasem v Argentině.
Když vzpomínáte na tu dobu před devíti a více lety, uvědomujete si dnes nějaké své chyby?
První chybou bylo, že jsem se nerozvedla hned tehdy v Argentině, ale odletěla jsem s dětmi domů do České republiky. Za druhou chybu považuji to, že jsem si podrobněji nezjistila, jaké následky to může mít, když s dětmi z Argentiny odletím. Třetí chybou bylo, že jsem se rok snažila zachránit náš vztah, tedy něco, co už se v té době zachránit nedalo. Čtvrtá chyba: že jsem věřila české justici a českému státu a pátá souvisí s předchozí, tedy že jsem mluvila pravdu před soudem. Kdo totiž lhal, ten vyhrával. Když třeba exmanžel řekl o stejné události soudkyni třikrát pokaždé něco jiného, jen ho upozornila. Být cizinec v České republice má asi své výhody.
