BOHATÁ FOTOGALERIE Z VÝSTAVY
Už po příchodu do Mánesa vás uvítá neformální atmosféra plná hluku, šumu, cinkání a dětského výskotu. Kočárek můžete zaparkovat hned za dveřmi, kde ho celou dobu svědomitě hlídá sympatická slečna, další si od vás vezme kabáty, batůžky a další předměty, které by vám při hře mohly překážet. A pak už vystoupáte po několika schodech do světa nekonečné fantazie, bláznivých nápadů a kreativních výzev.
Stavebnice (nejen) pro kluky
Pravděpodobně nebudete muset své dítko pobízet ke hře, protože hned v úvodní expozici s názvem Krystalíza si po krátkém rozkoukání najde to své místečko. V naší testovací skupině shodou okolností převažovali kluci, kteří se okamžitě vrhli na rozličné hromádky stavebnicových dílů různých barev, tvarů a materiálů. "Právě to je typ hry, která vyloženě sedí klukům zhruba od tří let, protože tu využijí konstrukční myšlení, které je jim vlastní," vysvětluje dětská psycholožka Alena Vávrová. Její dvouletý Tadeášek zatím jen zvědavě okukuje větší tvary a líbí se mu, když mu máma ukáže, jak se dá kutálet velkými žlutými kroužky, nebo jak se staví věž ze špulek.
Tříletý Franta se vrhá na plastovou stavebnici a vytváří cosi mezi kolejnicí a podávacím pásem. Pečlivě klade jednotlivé kostky do správně velkých drážek a chlubí se, jak to všechno do sebe pasuje. Rok a půlletý Denis se před chvílí probudil, a tak zatím jen vyjeveně kouká kolem sebe, aby se za chvíli chopil dvou zvonů k čištění odpadů s dlouhou rukojetí. Jsou to pro tuto chvíli jeho další dvě "nohy", se kterými si to vykračuje mezi exponáty. Pětiletý Jonáš si chvíli staví, ale pak ho zaujmou stahovací plastové kroužky a vytváří z nich na sloupu potaženém sítí s velkými oky výtvarnou koláž, které dominuje žlutočervené ztvárnění ohně a modrá motanice představující nebe.
Denis mezitím odhazuje "nohy" a objevuje kovové mísy a dřevěnou paličkou z nich dobývá zvonivé zvuky. To zaujme i o půl roku staršího Tadeáška, který se nadšeně přidává. "Akustické hračky jsou ideální právě pro ty nejmenší děti, protože vytváření zvuků je jedna z jejich prvních dovedností," říká psycholožka. "Hrozně je baví, jak to funguje: nejdřív něco udělají, tím vytvoří zvuk a vzápětí následuje reakce rodičů..."
Menší holčičky se oproti tomu shromáždily v té části Krystalízy, kde se nacházejí malé barevné kousky plastu, z nichž se dají skládat úžasné obrázky, skoro mandaly. "Tohle kluky bavit nebude," vrtí hlavou Alena Vávrová a naši chlapci její slova potvrzují úprkem k dělu, které dělá kouřové kroužky. "Tahle skládačka je prostě typicky holčičí, trochu to připomíná naše oblíbené cetky, nemyslíte?"
Kuličková trychtýřománie
výstava playAutor: Petr Nikl and spol. Kde: Výstavní síň Mánes, Masarykovo nábř. 250, Praha 1 Kdy: Otevřeno denně od 10 do 19 hodin, prodlouženo do 20. února 2011 Za kolik: Vstupné 150, děti od 3 let, zvýhodněné vstupné 90 Kč, rodinné vstupné 300 Kč Více: www.orbis-pictus.com |
Přesouváme se k asi nejoblíbenějšímu exponátu celé expozice. Jmenuje se honosně Stůl chutí, ale ve skutečnosti je to kuličkový kinetický objekt sestavený z několika kovových trychtýřů, spleti plastových trubek a kyblíčků, kam se kutálejí kuličky vhozené do trychtýře. Shlukují se tu děti od batolat po školáky a nemůžou se od této na první pohled primitivní atrakce odtrhnout. Ba co víc, dokonce se sem opakovaně vracejí. Důkazem je i "naše" sedmiletá Adélka, která tu celkem strávila nejméně hodinu.
"Máte štěstí, že jste přišli teď na začátku odpoledne, kdy je tu méně lidí," potvrzuje oblibu Stolu chutí manažerka projektu PLAY Lenka Váňová. "Dopoledne, kdy jsou tu školy, byste se k trychtýřům ani neprobojovali." Proč vlastně kuličkový kolotoč děti tolik fascinuje? "Těm menším se líbí, že se objekt točí, že mohou splnit úkol (vhodit kuličku) a jsou v něm úspěšní (kulička vypadne). Ty větší se zase učí spolupráci, strategii, soutěžení a zejména holčičky se realizují v obhospodařování svého prostoru," ukazuje Alena Vávrová na Adélku, která si zabrala hned tři kyblíčky a mrštně z nich loví kuličky, jež okamžitě posílá dál do oběhu.
Něco pro malé i pro velké
Žádné z "našich" dětí si však nevšímá pilotního křesla, ze kterého je možné řídit kameru v obří oční bulvě vznášející se nad Krystalízou a snímající veškeré zdejší dění. To už je zábava spíše pro starší školáky, kteří se mohou podobně vyřádit i on-line, pomocí dalších kamer, jež je možné ovládat na dálku prostřednictvím www.idnes.cz/play.
Nejmladší prckové ovšem nadšeně lezou do vany plné kvádrů, kostek a jehlanů z molitanu. Divím se, co je na tom tak baví, mě by asi trochu děsila amorfní hmota, kam se bez kontroly propadám (podobně na mě působí i kuličky v dětských koutcích). Dětská psycholožka mě ale vyvádí z omylu: "Tihle nejmenší ještě neznají strach z propadnutí se kamsi do hlubin, to jen my dospělí toužíme po pevné půdě pod nohama. Navíc molitan je teplý a měkký jako mámina náruč, a tak je jim tam dobře."
Podle manažerky projektu mívá zejména později odpoledne tahle vana ještě jedno využití: uléhají do ní otcové znavení hrou, zatímco jejich potomci kousek dál staví už padesátou babylónskou věž nebo hradní opevnění.
Hoďte si hrách na zeď
Když máme pocit, že jsme si všechno v přízemí osahali a prohlédli, sestupujeme tunelem z papírových krabic do suterénu, kde na nás čeká další várka překvapujících exponátů. Nemá asi smysl jeden po druhém představovat, protože osobní zkušenost je nepřenosná, ale zastavit se můžeme třeba u zařízení pro házení hrachu na zeď (to ovšem baví spíš rodiče), křesla ticha, projektu Dvanáct smyslů člověka nebo otáčivých očních klamů. Více najdete na webu výstavy PLAY nebo v recenzi, která vyšla na iDNES.cz před časem.
A jelikož v Mánesu můžete strávit klidně celý den (už proto, že jen ke kuličkovým trychtýřům se vaše děti několikrát vrátí), tak najdete ve spodním podlaží také příjemnou kavárnu s možností malého občerstvení a prostornou hernu, kde si mohou děti třeba malovat, nebo si hrát s rozličnými hračkami. V rámci doprovodného programu tu také probíhají workshopy.
Nekonečná inspirace
"Řekla bych, že největším plusem výstavy je to, že inspiruje rodiče. Ti díky ní ke svému překvapení zjistí, že ke hře se dají využít i neobvyklé věci a také to, že i dospělí se občas mohou chovat jako děti," uzavírá naši výpravu za hrou psycholožka Alena Vávrová, zatímco její dvouletý syn čímsi plastovým bubnuje do objektu s okýnky v podobě lupy, které zkresleně zobrazují různé předměty. "Nejúžasnější je to, že děti jsou na rozdíl od nás dospělých naprosto kreativní a nejsou omezené vědomím, k čemu je co určeno. Dovedou pro věci najít úplně jiné využití." Možná se od nich můžeme něco naučit, co říkáte?
