Z kanceláře máte impozantní výhled na místa, kvůli kterým jezdí cizinci do Prahy. Chce se vám večer z práce domů?
Ne, ale musím, protože mám děti. Jsme tady měsíc a pořád při pohledu z okna objevuju nová místa a věci, kterých jsem si dříve nevšimla. Když se potřebuju uklidnit, sednu si a dívám se z okna.
První obchod s kosmetikou jste otevírala před necelými dvaceti lety. Umíte si představit, že byste se do podobného podniku vrhla v dnešní době?
Určitě, i když mně se to se znalostmi, které teď mám, říká.
Co by pro vás bylo největší překážkou?
Únavné a deprimující jsou pro mě i dnes nesmyslné požadavky některých institucí. V každém městě Česka například mají hygienici jiné nároky při stavbě obchodů. Někdy jdou do absurdit, kdy se třeba musíme zaručit, že plakáty ve výloze nebudou větší než 30 x 30 centimetrů, aby do obchodu dopadalo dost denního světla.
Máte pět kluků. Vždycky jste chtěli mít tolik dětí, nebo to je výsledek pokusů o holku?
To přinesl život. Ze zdravotních důvodů jsem nemohla brát žádnou antikoncepci a kluci jsou výsledek.
Přála jste si holčičku?
Když jsem zjistila, že čekám dvojčata, na ultrazvuku mi říkali, že jedno asi bude holka. Měla to být Magdalenka, ale po probuzení po císařském porodu jsem zjistila, že jsou to kluci.
Byla jste zklamaná?
Upřímně řečeno, já to víc umím s kluky. Asi bych si na holčičku těžko zvykala. Jsou jiné, vidím to u kamarádek, které je mají.
V čem vidíte největší rozdíly?
Holky, i když se to nedá říct obecně, jsou odpovědnější. Nachystají si tašku do školy, vezmou si čisté oblečení, když mají večer trénink, připraví si dopředu věci. Kluk s klidem odchází do školy a ani si nevšimne, že tašku nemá.
Podle toho všeho byste si polepšila. V čem je tedy problém?
Dneska mám vnučku a pořádně nevím, jak s ní jednat. Je to něžná holčička, taková víla. Já jsem zvyklá kluky poplácat po zádech, zavelet k odchodu, jednat přímočaře.
Když jste zjistila, že čekáte dvojčata, byl to šok?
Nejen, ono to bylo komplikovanější. Tehdy jsem se čerstvě vyrovnávala s úplně jiným problémem. Lékaři mi řekli, že mám rakovinu prsu, a já se ocitla ve stavu, že jsem začala zavařovat.
Připravovala jste se na to, že tady nebudete?
Přesně tak. A pak jsem najednou měla divné pocity. Říkala jsem si, že je znám, že jsem snad těhotná. Běžela jsem k paní doktorce, která když viděla, v jakém jsem stavu, tak mě přijala mimo ordinační dobu. Na sonografii pak už jen koukala na obrazovku s vytřeštěnýma očima. Říkala jsem jí: "Proboha, co se mnou zase je?!" Oznámila mi, že jsem těhotná a čekám dvojčata. Odešla jsem domů a brečela. Tenkrát jsem šla ode zdi ke zdi.
Co na to říkal manžel?
Byl nadšený. Byl to šok pro nás všechny, ale v podstatě krásný. Bylo mi osmatřicet let a těhotenství jsem si dokonale užívala, připadala jsem si strašně krásně, rodila jsem v termínu. Byla to opravdu nádhera.
A co ta rakovina?
Ukázalo se, že to nebyla rakovina, ale cysta.
Pracovala jste i v těhotenství?
Paní doktorka mi dala okamžitě neschopenku, ale tu jsem šla už po týdnu vrátit. Nemohla jsem měsíce ležet a nic nedělat, nevydržela bych to. Ono se třemi dětmi by to šlo taky dost špatně. Říkala jsem si, buď to dopadne, nebo ne. Firmu jsem vedla doma z postele. Měli jsme jen jeden obchod, a když jsem v něm vyřídila, co bylo potřeba, šla jsem si lehnout. Manžel mi koupil elektrickou postel, tatínek udělal ze dřeva stolek na počítač, já zalehla, zvedla záda i nohy a vyřizovala faktury.
Po porodu jste měla tři kluky v pubertě, k tomu dvojčata a šéfovala firmě, která se začínala rozrůstat. Jak jste tohle všechno zvládala?
Jedině s pomocí tety Jitky, které já říkám anděl strážný. Když bylo dvojčatům pět měsíců, musela jsem jít s nejstarším synem do nemocnice na těžkou operaci s ledvinami. Tehdy jsme poprosili sousedku z naší chalupy, jestli by nám nepomohla. Proběhlo to tak, že jsem jí předala dvojčata ve dveřích a odešla se synem do nemocnice.
VIZITKAAlena Záhorská (52) je ředitelka české pobočky Yves Rocher. |
Je to sice už deset let, ale pro mě je to pořád citlivé téma, o kterém nechci mluvit. Řeknu jen to, že manžel od nás odešel.
Zatímco většina z nás by skončila na psychiatrii, vy jste všechno ustála. Máte nějaký recept na přežití v takových chvílích?
Bude to znít jako fráze, ale obvykle když vám život něco vezme, tak vám někde jinde úplně potichu zase něco dá. Pro mě byla tím darem teta Jitka. Když jsem se vrátila se synem z nemocnice, už u nás zůstala. Nebydlí s námi, ale každý den k nám dodnes chodí. Pomohla mi, stejně jako první tři synové, kteří už byli dospělí. Nejstarší se tenkrát odstěhoval k mojí mamince, která umírala, a staral se o ni, druhý byl na studiu v Miláně a třetí žil se svojí dívkou u nás doma. Byli jsme taková "kompanie", která si navzájem hodně pomáhala.
Jaký výchovný model jste u synů zvolila? Jste přísná matka, nebo benevolentní, která tím kompenzuje svoji nepřítomnost způsobenou pracovním vytížením?
Když se dva ze synů ženili, říkala jsem snachám, že jsem dělala, co jsem mohla, že už to vážně víc nešlo. Snažila jsem se a snažím se i u dvojčat, aby byli samostatní. Mamahotel u nás nepěstujeme, na druhou stranu nijak zvlášť přehnaně tvrdá také nejsem. Myslím, že svět je sám o sobě tak drsný, že láska a trocha rozmazlování dětem neuškodí. Dnes můžou bez problémů vyjet do ciziny, kde budou přinucené se o sebe postarat. První tři měsíce tam sice budou zoufalé, ale pak se naučí samostatnosti. Nemusím to být zrovna já, kdo bude tím policajtem, který za nimi bude každý den stát, hlídat je a neustále po nich něco chtít, i když samozřejmě povinnosti mají.
Jednou vás nejspíš čeká ne zrovna oblíbená pozice pětinásobné tchyně. Troufnete si říct, jaká budete?
Už jsem dvojnásobná a hodnotit by mě měly hlavně snachy. Rozhodně nejsem ideální babička, nemám vůbec čas hlídat. Když to přeženu, kdo koho by měl hlídat? Já dvouletou vnučku, nebo ony mně dvojčata? Snažím se nemíchat synům do vztahu, neradím, je to zbytečné. Spoustu věcí, i když je řeknu, druhý nemůže nikdy přijmout, protože si je musí prožít. Pomáhám, když potřebují, ale snažím se jen mírně.
A jde vám to, nepřehánět tu pomoc?
Moc ne, mateřský pud je v tomto směru děsivý. Vnucuju se s jídlem, přitom vím, že mají doma navařeno. Je to syndrom starostlivé mámy, která je zvyklá celý život vařit. Když jídlo odmítnou, mrzí mě, že mě nepotřebují, i když zároveň vím, že je to dobře, protože jsou samostatní.
Jste ředitelkou kosmetické firmy. Kolik času dnes strávíte v koupelně před zrcadlem?
Ráno tak deset minut, z čehož čtyři minuty mi vezme čištění zubů. Víc času jsem tam večer, odličuju se a používám krémy, včetně těch, které zpevňují... V mém věku jsou i ty nezbytné, i když s některými věcmi se už nedá nic moc dělat. Jisté partie těla se mění, bohužel ne k lepšímu.
Myslíte takové ty změny, kdy při zkoušení plavek máme pocit, že v zrcadle vidíme obraz nějaké jiné ženy, která ovšem nemá míry modelky?
Přesně tak. Ať se snažíte, jak se snažíte, kůže a vůbec celé tělo si od určitého věku dělá věci, na které nejste do té doby zvyklá. Já třeba mám strašně ráda Studentskou pečeť. Dříve jsem ji mohla sníst celou, a nic se nedělo, jen mi bylo dobře. Teď mi stačí pohled na čokoládu a deset kilo je nahoře.
Pečují o sebe Francouzky víc než Češky?
Ke kosmetice mají jiný přístup. Pro ně je přirozenější součástí života. Já třeba mám hodně kamarádek, pro které jsem exotka.
V čem?
Ony mají svoji krabičku nivey nebo indulony a nic víc nepoužívají. Přitom jsou to vzdělané ženy na vysokých postech. Samozřejmě mám i přítelkyně, které řeší botulotoxin a plastické operace, ale známé, které mám z mládí mimo obor podnikání, jsou spíš konzervativní. Třeba ani netuší, na co je oční krém, přitom jsme stejně staré.
Čím to je?
Mají jiné priority, vzhled u nich není na prvním místě, ale také tím, že spousta věcí je pro ně nová a ony nechtějí přijít do obchodu a přiznat, že něčemu nerozumí, že by se měly dát poučit. V kosmetice stejně jako v jiných oblastech je vývoj strašně překotný, ale ony se stydí přiznat, že nemají znalosti. A pak také často zjišťuju, že už se ani nic nového učit nechtějí, což je pro mě nepochopitelné.
Zkoušíte přípravky od konkurence?
Určitě, chci vědět, co nabízí, jak jejich výrobky fungují, kolik stojí. Podle toho my pak můžeme posuzovat, proč třeba některý náš výrobek neuspěl.
Věříte krémům proti vráskám?
Věřím, nejen kvůli jejich složení, ale i příjemnému pocitu, který vyvolávají, když si je aplikujete.
Není to spíš tak, že fungují jako placebo?
To je všechno dohromady. Někdy si vezmete krém od známé a spolehlivé firmy a máte na něj alergickou reakci. Z toho je jasné, že nějak fungovat musí. A když se naopak večer nenamažete, ráno cítíte pnutí kůže. Takže skutečně fungují.
Máte čas na kosmetiku?
Ne úplně pravidelně. Občas zajdu k nám do obchodu, ale většinou se stane, že mají plno, tak jdu dělat něco jiného. Pro mě je problém naplánovat si ji dopředu, protože nevím, co se stane a co budu muset řešit. Když už jdu na kosmetiku, tak ke konkurenci, abych zkusila jejich péči.
Šla byste na plastickou operaci?
Ne, protože se strašně bojím doktorů. Ale rozumím ženám, které na ni jdou. Pokud je něco na těle stresuje, je to v jejich životě problém, chápu je. Já si myslím, že nejrůznějších zdravotních komplikací může přijít samo o sobě tolik, že riskovat dobrovolně jakékoliv další, je zbytečné. Své vrásky si raději nechám. Štvou mě sice, ale co mám dělat.
Cestou k vám do kanceláře jsem potkala samé ženy. Máte na vedení firmy vůbec nějaké muže?
Bohužel minimum, chtěla bych tu mít více mužů, ale vždycky, když jsme měli přijímací řízení, tak ženy byly lepší. Nemůžu si pomoct, ale je to tak. Máme výborného kluka v logistice,máme muže v IT oddělení a jeden vede obchod, ale jsou to výjimky.
Vy jste zase výjimeční právě tím množstvím žen ve firmě. Proč u nás ve vedení společností zatím ženy chybí?
To je souhrn spousty aspektů. Obecně si moc nevěříme, vždycky máme pocit, že chlap toho ví víc a líp. A největší obtíží je pro ženu její hlava. Často si představujeme problémy a řešíme je dřív, než přijdou. Muži se jimi zabývají v momentě, kdy nastanou. Jsme také schopné dělat deset věcí najednou, což je pozitivum, ale také negativum, protože je to vysilující. Víme, že musíme vyřešit v práci několik úkolů, zároveň už přemýšlíme, co nakoupíme na doma, co se tam bude dít. Chlap je v práci a myslí jen na ni. Nepřemýšlí, co večer uvaří. To říkám jako fakt, nestěžuju si, není na tom nic špatného. Je to dané přírodou.
Myslíte, že se náš způsob myšlení někdy změní?
Já bych nerada. Proč ženám dávat mužskou roli a mužům ženskou. Tím neříkám, že by ženy nemohly být manažerky, určitě ano.
Yves Rocher je rodinná firma. Znáte se osobně s majiteli firmy ve Francii?
Starý pán zemřel loni v zimě a teď společnost převzal vnuk. V Praze byl ještě v době, kdy nebyl ředitelem. Přijel po náročné cestě v Rusku. Když jsem ho viděla, měla jsem k němu skoro mateřské sklony, protože byl dost unavený. Zároveň byl velmi příjemný.
Naučila jste se francouzštinu za pochodu, když jste nastoupila do firmy, nebo už jste ji uměla?
Tatínek pracoval pro švýcarskou firmu, která měla sídlo u Lausanne, kde se mluví francouzsky, a já s ní začala už na základní škole a pokračovala na gymnáziu. Na vysoké jsem přestala, protože jsem si řekla, že když umím francouzsky a německy, měla bych dělat angličtinu. Na mateřské jsem se k ní v rámci "nezblbnutí" vrátila a skončilo to státnicí.
Máte při tom všem zápřahu kolem firmy a rodiny čas na svůj vlastní život, na to, najít si partnera?
Mám přítele. Představte si, že existuje chlap, který má odvahu žít se ženou, která dělá ředitelku a ještě k tomu má pět dětí.
To si moc představit nedovedu. Co je to za muže?
Novinář, je spokojený s tím, co dělá, proto nemá žádný mindrák a vydýchá i to, že jsem ředitelka.
Kde se takový muž hledá?
Známe se dlouhá léta, není to bývalá láska, ale vždycky jsme o sobě věděli. Po rozvodu jsem jezdila na dovolené s partou, ve které byl i on. Začali jsme se scházet a dnes žije s námi.
Jak ho přijali synové?
Musím to zaklepat, skvěle. Dokonce od něj zazněla věta, že to nejlepší na mně jsou kluci. (smích)
Jste spokojená?
Dnes mám takové období života, které jsem si nikdy ani nedovedla představit, že ho budu mít. Po rozvodu jsem byla čtyři roky sama. Už jsem házela flintu do žita a smiřovala se s tím, že tu jsem jen pro děti. Poslední roky jsou nádherné. Je příjemné, když mě někdo doma čeká, je rád, že jsem přišla, podporuje mě, fandí a nežárlí na práci ani na nic jiného.
