Ani popáté to nebyl kluk
Kateřina (37) a její muž se znají už od základní školy, tehdy se ale prý nesnášeli. „Pak jsme se potkali, dá se říct dospělí, tak už to bylo jiný,“ dodal Karel (35). „Už to byla ženská, ne taková ta praštěná holka ze školy. A hlavně, já byl ještě cápek šestnáctiletej.“
Ocenil, že na něj Kateřina čekala celý učňák a vojnu. „Já si zasloužím metál,“ okomentovala to jeho paní. „Já ji mám rád. Je hodná, fakt, je taková srdcatá,“ ocenil ji Karel. „Ale je to těžkej flegmouš, to já jsem cholerik,“ dodal. „To je,“ souhlasila Kateřina, ale taká chválila. „Je hodnej, je s ním sranda, prostě všechno... Furt mezi náma něco je. Láska. Nevyprchalo to,“ usoudila. „Bylo špatný, bylo i hezký, všechno jsme ustáli.“
„Není problém to uživit, to je hovadina,“ ozřejmil Karel, který pracuje jako řidič kamionu a jehož sen byl prý odmalička mít velkou rodinu. „To je spíš o tom, že ty lidi si to propočítávaj. Voni ty děti nechtěj kvůli tomu, že už by neměli na ty svý blbosti.“
Ačkoliv před lety lékaři Kateřině řekli, že nebude moct mít děti, a dokonce jí „profoukli vejcovody“ a první dítě počala uměle, nakonec se z ní stala skoro profesionální matka. Do plzeňské porodnice dorazila s celou rodinou porodit páté dítě, a zase dceru. „My už asi při tý druhý jsme řekli, že dvě a strop,“ vysvětlil Karel. „Ale vždycky potom, když otěhotněla, tak jsme si řekli, no tak nás bude víc, a třeba to bude kluk. Ale nebyl.“
Zatímco všechny čtyři holky zůstaly pod velením té nejstarší v čekárně, tatínek doprovodil maminku na porodní pokoj. Prý byl u toho, když se narodila ta první, tak teď musí. „Necháme tomu volný průběh, ono to určitě samo dopadne velmi rychle,“ oznámil Kateřině lékař, který jí po vyšetření „pustil“ plodovou vodu.
Zatímco tatínek po telefonu dirigoval dcery, které svou starší sestřičku moc neposlouchaly a byly celé rozdivočelé z napjatého čekání, maminka pomalu bojovala s přicházejícími kontrakcemi, které zkoušela rozchodit.
„Já si myslím, že máma už rodí,“ uvažovala jedna z mladších holčiček. „Rodí, rodí, ale hodně rodí,“ souhlasila další. „To je smůla, že neslyšíme mámu, jak křičí,“ posteskla si.
S nejstarší dcerou se tatínek na nějaký čas i vystřídal, aby prý viděla, do čeho jde a nezajímala se o chlapy. „Ty jsi dobrota,“ rozesmálo jeho prohlášení Kateřinu. „Chceš nějak pomoct?“ ptal se jí později manžel. „Jo, vyndej ji,“ usadila ho žena s odkazem na ještě nenarozené miminko.
Všechny čtyři dcery Karla a Kateřiny čekaly na narození sestřičky v čekárně porodnice.
Pátý porod ale postupoval dle očekávání porodní asistentky poměrně rychle. I napětí venku v čekárně sílilo. Jedna ze sester se tetelila těšením, další plakala, takže ji nejstarší musela chlácholit.
„Už asi,“ oznámila Kateřina manželovi, který okamžitě zazvonil na porodní asistentku. „Přitáhněte hlavu a jdeme,“ radil přítomný lékař. „Držím, a dost a už jenom dejchám,“ udílela pokyny porodní asistentka. „A je tady! A je to princezna,“ hlásila vesele a už malou Rozárku ukazovala šťastným rodičům.
Mohla za to bouřka?
Nikola (33) a Petr (31) druhé dítě plánovali. Doma mají kluka, ale tentokrát to prý bude holčička. Protože se ale paličaté miminko neotočilo, dali lékaři nastávající mamince vybrat, zda chce rodit koncem pánevním, nebo se raději rozhodne pro císařský řez.
„Když se rodí konec pánevní, tak záleží na položení nožiček miminka a na jeho váze,“ vysvětlila Nikole doktorka Betincová. „A potom vy byste měla být zdravá a neměla byste mít žádnou operaci na děloze,“ vyjmenovala další podmínky úspěšného porodu. „Já z toho mám větší strach než z toho císaře,“ bála se Nikola a rozhodla se raději pro operaci.
„Dala jsem si to na středu, aby byl Petr doma,“ oznámila v čekárně sestře Denise, která ji doprovázela.
„Úplně do porodního sálu se moc netěším, spíš se těším až bude malá tady v postýlce,“ prohlásil nastávající tatínek, který přijel s manželkou narychlo do porodnice, protože miminku se na středu čekat nechtělo.
Pro Nikolu byla mužova blízkost důležitá. „V předchozích vztazích jsem zažila nedůvěru a hlavně zklamání. Petr je člověk do rodiny, můžu se na něho spolehnout,“ vysvětlila. I pro jejího muže je ona ideální. „Mě na Niky zaujalo, že je samozřejmě krásná, chytrá, vtipná a energická,“ chválil. „Rodina je pro mě základ života,“ dodal s tím, že ji chtěl už od patnácti let.
Důvodem nočního příjezdu do porodnice byly nepravidelné bolesti v kříži. „Tak jo, nebudete nic pít a v jednu se udělá císařský řez,“ rozhodl doktor Berezovskiy.
Mezitím stihla dorazit i sestra Denisa, se kterou si je Nikola podle svých slov velmi blízká a která byla i u jejího prvního porodu. „Já jsem snad nervóznější než ty,“ myslela si Denisa. „Tak kdyžtak porodíš normálně, třeba to tak má být,“ uvažovala.
Vtom ale začala Nikola krvácet. Vyšetření ukázalo, že je otevřená na šest centimetrů, a tak začal personál kmitat. „Jdeme na sekci hned,“ rozhodl lékař. „To stihnem, že jo?“ ujišťovala se Nikola. „Stihneme,“ chlácholila ji porodní asistentka.
„To miminko si dělá, co chce,“ komentovala situaci další zdravotnice. „Je to ženská, no,“ krčila rameny maminka. „Dneska máme veselo. Ty bouřky na to mají vliv. Nikdo nechce chodit do práce, když je úplněk a bouřka,“ uzavřela sestřička.
Na operačním sále Nikolu přepadla úzkost. „Já se strašně bojím,“ špitla ke svému muži těsně před zákrokem. „Neboj se,“ dodával jí odvahu Petr, který sám byl viditelně rozechvělý. Stejně jako sestra Denisa, která čekala na narození neteře na chodbě. „A je to Elizabetka,“ oznámila sestřička do napjatého ticha.
Jestli vypadne proud, tak mě raní mrtvice
Jana (36) a Lukáš (34) se seznámili docela netradičně. Ona se u silnice pokoušela vyměnit píchnuté kolo a on jel náhodou kolem. „Měla krátkou sukni a já jsem viděl, jak tam s tím bojuje, tak jsem zastavil,“ vyprávěl Lukáš. „A Jana mě pak na oplátku pozvala do kina.“
„Pak jsme jeli lyžovat a pak už jsme spolu zůstali,“ dodala usměvavá brunetka. „Půl roku po seznámení už jsem čekala Elišku, tak jsme museli brzo začít fungovat jako rodina, takže to bylo těžký, ale zase takový hezký,“ vysvětlila s tím, že s Lukášem si od začátku sedli.
Do porodnice přijeli, zatímco venku se stahovala bouřková mračna, s kontrakcemi po deseti minutách. „První porod byl nejhezčí zážitek v mém životě,“ popsala Jana. „Asi se tomu nic nevyrovná.“ „Byla to strašná rychlovka. 12 minut a hotovo,“ dodal Lukáš s tím, že teď čekají chlapečka, který se bude jmenovat po něm.
„Lukáš je rozdílná povaha než já, je takovej systematickej a hodně pořádnej,“ popsala svého partnera Jana. „Je hodně v pohodě a hodně v klidu.“ Ona sama teď zrovna moc v pohodě nebyla. „Už jste měli dneska porod?“ ptala se porodní asistentky. „Už osm, mamčo. Asi změna počasí...“ Podle jejích zkušeností se rodí víc, když je bouřka, změna tlaku nebo úplněk.
„Doufám, že nevypadne proud,“ bála se Jana. „Tady maj záložní zdroje, nevypadne, neboj,“ chlácholil ji Lukáš. „Fuj, mě raní mrtvice, jestli tady vypadne proud,“ nedala se Jana. „Uhodí blesk a budou si tady svítit svíčkou.“
Nejdříve se kontrakce pokoušela rozchodit, ale únava dělala své a bolesti v zádech se stupňovaly. Porodní asistentka jí proto doporučila naložit se do teplé vody ve vaně. „Je to lepší,“ hlásila nastávající maminka. „Já si myslím, že ten chlap je pro tu ženskou strašnou oporou, když s ní je,“ prozradil Lukáš s tím, že byl i u prvního porodu.
Tentokrát to ale rozhodně na čtvrt hodiny nebylo. Jana byla vyčerpaná a unavená, s bolestí těžce zápasila. „Slyšíte, že se malýmu daří dobře,“ upozorňovala porodní asistentka na ozvy z monitoru. „Za chvilku bude mezi náma. Nebojte se, už máte šest centimetrů, skoro sedm.“
„Můžu křičet?“ ptala se jí Jana. „Klidně si křičte. Dělejte, co vám dělá dobře,“ odpověděla porodní asistentka. „Já už to nevydržím,“ vzdychala rodička. „To dáme, nebojte,“ slibovala jí zdravotnice s tím, že zůstane i po skončení služby. „Počkám, dokud neporodíme.“
„Zavolej, mě už to tlačí. Já už budu rodit,“ oznámila Jana Lukášovi, který místo aby zazvonil na zvonek, vyběhl na chodbu a zmateně volal: „Sestřičko!“ Nečekal naštěstí dlouho, možná že porodní asistentku přivolal hlavně křik Jany, který se nesl z otevřených dveří.
A pak už to šlo ráz na ráz. „Nožičky od sebe, skvělý, výborně, krása,“ povzbuzovala Janu. „A dost. Vůbec netlačíme.... A máme kluka jako buka!“ „Ty jo, to je neuvěřitelný, fakt už tady máme mimino,“ divila se maminka, která najednou na bolest a únavu zapomněla.
