Mám nejlepšího chlapa na světě
Tereza (31) a Bohuš (41) se seznámili docela náhodou. On byl dlouho sám a jeho spolubydlící mu dala inzerát. Ona měla s maminkou na Štědrý den dlouhou chvíli, a tak se rozhodly, že někomu jen tak zavolají a udělají si z něj legraci. „Maminka vybrala nějakej inzerát a já asi v půl třetí ráno volala na cizí číslo – a zvedl to manžel,“ popsala Tereza začátek vztahu.
Domluvili se, že až Bohuš pojede přes Prahu, tak Tereze zavolá a potkají se. „Čekala u koně. A když jsem tam přicházel, tak jsem na celej Václavák zařval: Kde je ta moje milovaná?“ A pozval Terezu na kafe a dort.
„Když jsme odcházeli, tak jsem si říkal: Tahle holka už mi v životě nezavolá. Byla na mě moc krásná,“ líčil Bohuš své pocity, ale zároveň dal najevo, že věří na osud. „Kartářka mi řekla, že nemám nikoho hledat, že ta moje pravá si mě najde,“ prozradil.
Tereza také nečekala, že se z nočního žertíku vyklube láska na celý život: „V životě jsem za žádným chlapem nejela, a ještě za cizím a do cizího města,“ řekla. „Nevím, co se to ve mně probudilo. Najednou jsem se sebrala a jela jsem do Ústí. A už to bylo.“
Manželé si prý přáli holčičku, ale doma mají tři kluky ve věku 8, 7 a 2,5 roku. „A teď jsme se vůbec nesnažili, ani jsme nad tím nepřemýšleli, a je to holka,“ radoval se nastávající tatínek, na kterého jeho žena nedala dopustit.
„Přijde domů z práce, je utahanej, ale pomůže mi s nádobím, pomůže mi uvařit, zamést, vytře, dá prát prádlo, pověsí ho...,“ nešetřila chválou. „Jsem strašně vděčná mamince, že to telefonní číslo vybrala, protože jinak bych neměla nejlepšího chlapa na světě, neměla bych tři děti, neměla bych čtvrtý v bříšku a nebylo by nic to krásný, co všechno je.“
Když se přiblížil termín porodu, miminko se nechtělo otočit, a tak Tereza řešila možné varianty porodu. „Když se rodí miminko hlavičkou, tak to nejtěžší je ta hlavička. Takže se rodí ta hlavička, a to tělo už nějak vyklouzne samo,“ vysvětlovala jí porodní asistentka. „Když se rodí konec pánevní, tak to nejtěžší přijde vlastně až na konec.“ „A co kdyby se ta hlavička nějak sekla, až to tělíčko bude venku,“ strachovala se nastávající maminka. „No, tak to už musíme nějak porodit,“ řekla sestra. „Kleště?“ „Přesně tak.“
Další možností by byl císařský řez, ale sestry i lékaři dávají obvykle přednost fyziologickému porodu. „Já pracuju 40 let v porodnictví a nezažila jsem, že by se tam to dítě zašprajclo,“ uklidňovala Terezu sestra. „Ale to víte, knížky to popisujou...“ Dohodly se tedy, že kdyby přišly kontrakce, ať zkusí přirozený porod, ale k jeho vyvolávání by nepřistupovala.
Nakonec se však přece jen lékaři rozhodli pro císařský řez v lokální anestezii, a tak si mohla Tereza s Bohušem užít příchod své dcery na svět bez bolesti. V jednu chvíli tatínek málem leknutím spadl ze židle. To když lékaři při pohledu na miminko zavtipkovali: „Honzík!“ Byla to ale opravdu holčička, která dostala krásné jméno Marie Anna.
