Raper v porodnici
Dalibor (27) vyrůstal v dětském domově. „Byl jsem bez koruny, nevěděl jsem, kde je starší sestra, ta už byla z děcáku pryč, o mámě jsem taky nevěděl. Byl jsem prostě sám,“ popsal své první chvíle v reálném životě poté, co opustil brány ústavu.
„Bylo to těžký, byl to masakr, byla tam miliarda věcí, který jsem vůbec nedomyslel,“ vzpomínal mladý tatínek, který do plzeňské porodnice doprovodil svou o dva roky mladší partnerku Evu (doma na ně čekal syn, který chodí do první třídy, a dcera předškolačka).
Rodičům Evy se sice zpočátku nelíbilo, že spolu jsou, otec se je podle jejích slov dokonce snažil rozdělit, ale když pak čekala svého prvního potomka, tak se se vztahem smířili. „První dítě, to bylo zděšení, co budeme dělat. Ale díky tomu, že jsem byl v děcáku, tak vím, že bych ho v životě neopustil,“ prozradil Dalibor.
„Třetí dítě, to už je dneska luxus,“ uvažovala Eva. „Strach určitě mám, ne o to, jestli se postaráme, ale zaopatřit všechny, aby měly všeho dostatek...“ Expresivní otec měl však jasno: „Pokud budou chtít, tak i kdyby chtěly na Harvard, tak ty prachy seženu,“ kasal se.
„Díky tomu, že jsem vyrůstal v domově, tak nás tam nikdo nenaučil, jak se zařadit do života. Všechno mě naučila ulice. Nikdo mi neřekl, jak se co dělá. Byl jsem prostě naivní mladej blbec,“ zhodnotil svůj životní start. „Jsem srdcař,“ prohlásil také. „Já bych si nedovedl představit mít vztah s někým jiným, a už vůbec bych si nedovedl představit mít s někým jiným dítě.“
Dítě podle Dalibora potřebuje cítit, že máma a táta ho mají rádi. „To je úplně základ všeho,“ dodal statný muž, který si chvíle v porodnici krátil notováním a vymýšlením trefných rýmů. „Už se to blíží, už je to tady, pět ráno, nevím si rady. Balím ti tašku, volám sanitku, jedeme spolu. Nestihl jsem si vzít buřta, ani kolu,“ rapoval.
„Chceš, abych byl u toho porodu, nebo ne?“ ptal se své partnerky a zřejmě doufal, že ho pošle pryč. „Já nevím,“ váhala Eva. Ale nakonec padlo rozhodnutí, že zůstane. Humor ho ale neopouštěl. Když si stěžoval, že je mu horko, doporučila mu Eva, aby si sundal mikinu. „Jo, a uvidí moje břicho,“ odtušil Dalibor. „Ty máš štěstí, že jsi bílá. Kdybys byla černá, tak začnou rodit mě...“
Kromě vtipkování a prozpěvování si nastávající otec našel čas i na mudrování a za každou cenu se snažil Evu rozptýlit. „Víš, proč máte takový bolesti, vy ženský?“ ptal se. „Pánbůh věděl, že když stvoří ženu, že budou hříšnice. A za ten váš hříšný život vám nadělil porodní bolesti.“ Eva nesouhlasně vrtěla hlavou: „A nebylo to náhodou kvůli Adamovi, že ochutnal to jablko?“ Ale Dalibor se nedal: „A kdo ho svedl k tomu, že ho snědl? Ha?“
Eva sice rodila už potřetí, ale byla nervózní a plná obav. Dalibor se ji proto snažil rozptýlit písničkami. „Dívám se, dívám, a ty spíš. A bůh mi říká, buřt jen suď, suď jen buřt...“ nebo „Neboj se, to neskončí...“
„Už je to tady! Už je to tady,“ skandoval, když si všiml, že kontrakce zesílily. „Zlato, nech toho, ty mě úplně strašně znervózňuješ! To bolí,“ stěžovala si Eva unaveně. „Já to dělám, abys na to nemyslela. Pokud nějakou část procentuálně věnuješ tomu, že ti vadí, co dělám, tak ji nevěnuješ bolesti. Rozumíš? Já jsem to všechno nastudoval,“ vysvětlil jí Dalibor svou taktiku.
Poté, co mu lékař po vyšetření sdělil, že se porod začíná rozbíhat, ptal se, jestli to bude tak za hoďku dvě venku. „To může trvat klidně až do noci. Jste na začátku porodu,“ usadil ho doktor. Daliborovi tedy nezbylo, než partnerčiny bolesti – i přes její protesty – opět mírnit zpěvem.
„Já bych to přála tobě,“ vzdychala Eva při další kontrakci. „Já mám horší muka,“ bránil se Dalibor. „Tady,“ a ukazoval si na hlavu. Pak se pustil do čtení z knihy o jménech: „Jmenujete-li se například Eva, znamená to, že máte ráda cibuli, mrkev a vajíčka,“ deklamuje.
Do nemocničního mundúru se jeho hřmotná postava nevešla, ale porodní asistentka to vyřešila tak, že mu přinesla operační halenu a kalhoty. „Už to bude, paní je strašně šikovná,“ slibovala. „Já vím, vám se to nezdá, ale jde vám to krásně,“ pochválila vyčerpanou Evu.
Nadšený tatínek poslední kontrakce doprovázel skandováním jako při fotbale: „Pojď! Pojď! Pojď,“ povzbuzoval ženu a po chvíli už si dojatý pochoval své třetí dítě, malou Miu.
„Víš, co jsem řekl, než se narodila?“ ptal se Evy. „Tys řekl takovejch věcí, zlato,“ usmála se unaveně. „Že bude zázračná,“ vydechl tatínek, který si neodpustil ani závěrečnou vtipnou etudu na kameru v operatérském oblečku: „Vážení přátelé, jsem docent Škraloup. Všechno proběhlo normálně, mamina byla šikovná, a je to můj 350. porod. Tímto se s vámi loučím a přeji vám krásné Vánoce...“
