Je to tak. Už nikdy v životě nám tak nebude chutnat noha od židle, smetáček, matčina lodička, psí granule, ptačí pírko, odhozený cigaretový nedopalek... Ochutnávání v raném věku nezabráníme, byť by naše fobie z bakterií byla sebevětší. Zbývá jediné: smířit se s tím, že naši maličtí poznávají svět především prostřednictvím úst. A také udělat maximum proto, aby z jejich dosahu zmizelo vše toxické, čím by se děti mohly otrávit, a vše malinké, čím by se mohly udusit.
Lékaři fandí otrlým matkám
Jsou matky úzkostné, hlídající každý potomkův pohyb a život ohrožující infekci předvídají už při prostém žužlání prstíků. Kuchyni několikrát denně vytírají (dítě přece leze po zemi), stejně tak pravidelně dezinfikují linku a dveře (dítě přece na všechno sahá). Pak jsou matky poněkud otrlejší. Dobře vědí, že čas na vlastní relaxaci mají pouze v případě, když se batole obklopí tím nejzajímavějším z okolí (trubice od luxu, botička, klíče, rozcupovaná psí hračka) a pár drahocenných minut bude úplně samo v klidu ochutnávat.
Byť by si někdo mohl myslet pravý opak, odborníci budou velmi často stát při maminkách druhého typu. "Cokoliv ochutnávat patří k přirozenosti dítěte," tvrdí například pediatr Bohuslav Procházka. "Protože dítě je živý tvor (jako jiná mláďata), jsou jeho ochranné systémy nastaveny tak, že si celkem dobře poradí s běžnou nečistotou či mikrobiální florou v jeho okolí."
Když jim chutná trus
Doktor Pavel Neugebauer, předseda Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost ČR, ho doplňuje: "Je třeba si uvědomit, že nežijeme ve vzduchoprázdnu. Jsme zkrátka obklopeni řadou bacilů i nástrah a je třeba s tím počítat. To, že si děti strčí leccos do pusy, je realita, s kterou se musíme naučit žít. I když to někdy vypadá až bizarně, ve většině případů to nekončí zle."
Jako dětský lékař dobře ví, že dítě je schopné vložit do úst opravdu cokoliv. Před časem třeba bezmála dvouletá holčička slupla v parku ptačí hovínko. Na místo činu přiběhl magistr z protější lékárny, jehož přivolali kolemjdoucí, vyděšení spíše srdceryvným pláčem matky. Mamince podal tabletku na zklidnění, nad zlatovlasou dívenkou pak notnou chvíli stál a prohýbal se smíchy.
"I já bych se spíše přiklonil k postoji pana magistra," říká doktor Neugebauer. "Naštěstí většina exkrementů není primárně toxická, nebo až při větším množství. Jsou známé případy pojídání například slepičinců, nicméně si nevzpomínám, že bych četl nebo slyšel o nějakém takovém případě, který by končil špatně."
Učme je, co je správné
Na výchovu přitom rezignovat nemusíme. Odborníci jasně doporučují dát dítěti jednoznačně najevo, co je dobře, co špatně, respektive se snažit pozitivně motivovat dítě ke správnému postupu. A pokud stále nedokážete zkrotit paniku při pohledu na to, jak vaše batole okusuje práh dveří či vyplivuje z pusinky kýmsi použitý vajgl, nechte se alespoň trochu uklidnit slovy doktora Neugebauera:
"Je třeba dobře vědět, že sliznice dýchacího ústrojí jsou do jisté míry chráněny jednak slinami s obsahem slizničních protilátek, jednak takzvaný Waldeyrův mízní okruh bojuje proti infekci v hltanu za pomoci krční, nosní a jazykové mandle. Své vykoná i kyselé žaludeční prostředí."
Žádný rodič by však na druhou stranu neměl podcenit riziko spolknutí či vdechnutí cizího tělesa, možný kontakt dítěte s kyselinami, louhy, jedovatými látkami, rostlinami či plody. Tam už je namístě hovořit opravdu o nebezpečí.
Co dělat, když ochutná něco toxického
|
