Už je to něco přes rok, to ještě máma nevěděla, že mě čeká, když s ní začalo být něco v nepořádku. Nejdřív si stěžovala na tupou tvář, jako by jí zamrzla. Na rentgenu ji uklidnili: "To odezní, asi jste někde nastydla."
V prosinci zjistila, že mě nosí v břiše, dál normálně chodila do práce, vedla překladatelskou agenturu a stačila si užít i dovolenou na horách. Když se jí zdálo, že se trochu motá, nevěnovala tomu pozornost. Jenže na jaře už nad tím nešlo mávnout rukou. Bylo jí špatně od žaludku, motala se čím dál víc, a když se k tomu přidalo rozmazané vidění a hučení v uchu, věděla, že je zle. Na magnetickou rezonanci by bez pomoci už ani nedošla. Našli jí nádor na mozku, velký jako pingpongový míček.
Jako po mrtvici
Myslíte, že mámu ta informace zdrtila? Ne, jí se paradoxně ulevilo. Konečně se přišlo na to, co jí je. "Do té doby jsem měla pocit, že se na mě dívají jako na přecitlivělou těhotnou, která si vymýšlí," říkala.
První úleva: není to zhoubné. Druhá: je to na špatně přístupném místě, ale dá se to operovat. "Fajn," pomyslela si, "vyoperují to a bude klid."
Měla otupělé smysly a plně si neuvědomovala, jak je situace vážná, když je těhotná. Její stav se navíc zhoršoval každým dnem, nádor utlačoval mozková centra, skoro nechodila a nemluvila, přestávala vidět i slyšet.
"Jako devadesátiletá paní po mrtvici," přirovnává to táta. Roli ženy v domácnosti převzala babička, tátova máma, a společně s dědou se o mámu starali přes den, táta zase v noci.
I když to zní hrozně, za ten nádor můžu trochu i já. Těhotenské hormony, které mi pomáhaly v mámině břiše růst, nejspíš zapůsobily i na růst nádoru. Máma si později vzpomněla, že stejnou diagnózu měla teta její matky. Jenže ta byla bezdětná a umřela v sedmdesáti. Mámě bylo třicet čtyři.
"Vy už domů nepojedete," rozhodl neurochirurg Vladimír Beneš z Ústřední vojenské nemocnice v Praze, když mámu poprvé viděl. To byla v šestém měsíci. O dalším postupu se radil s porodníky a než se dohodli, co dál, umístili nás do porodnice u Apolináře.
Lékaři z nás další dny měli pořádně těžkou hlavu. Čekalo je to nejtěžší a nejdůležitější rozhodování. "My sami, porodníci, anesteziologové a neonatologové, jsme se nemohli dohodnout, doslova jsme se hádali a hledali jsme v literatuře, jak se takové případy řeší ve světě. Jednoznačný návod jsme ale nenašli," přiznal náš porodník Antonín Pařízek.
Varianty byly dvě. Buď porod císařským řezem, ale s rizikem, že máma zemře a já se narodím jako extrémně nezralý, nebo ji operovat těhotnou a riskovat, že se rozběhne předčasný porod nebo nějaká komplikace, třeba krvácení do mozku, a skončí to stejně jako v prvním případě. Můj důležitý "advokát", neonatolog Václav Sebroň, se přikláněl k druhé variantě. Abych v případě úspěšné operace měl šanci normálně dozrát.
K diskusi se přidali i neurochirurgové. Podle profesora Beneše se u nich čas od času objeví těhotná s nádorem, ale operují ji až po porodu a šestinedělí. Mámin stav to vylučoval. Navíc jsem se nacházel v pětadvacátém týdnu, na hranici nezralosti a zralosti. Byli jsme výjimečný případ, což si žádalo i výjimečný postup a velkou odpovědnost.
Konečně padlo rozhodnutí: nejdřív budou mámu operovat. Táta do smrti nezapomene na větu, kterou mu řekl profesor Beneš: "Jde o život, ale my to zkusíme." Nebylo to to nejhorší, co slyšel. "Připravte se, pane Severo," pokračoval profesor Beneš, "na tyhle scénáře: vaše žena zemře a zemře i dítě v ní. Vaše žena zemře a dítě zachráníme, i když nevíme, v jakém stavu. Vaše žena přežije, ale bude trvale postižena."
Jaká úleva, že jsem nic z toho neslyšel. Ani máma moc nevnímala, co se kolem ní děje. Zajímalo ji jen jídlo a spánek, sama to nazývá pohotovostním režimem.
Tři měsíce v nemocnici
Operace začala 23. května v Ústřední vojenské nemocnici. Docent Pařízek byl taky na sále, ale později přiznal, že o mě tehdy tolik nešlo: "Přednost má vždycky matka, takže i kdyby dítě umíralo, necháme ho umřít."
Bylo to možná vůči mně kruté, ale jinak to nešlo. Spíš řešil jinou věc, kdybych zemřel, jak mě dostanou ven. Táta spočítal, že lékaři byli na sále jedenáct hodin. Už se stmívalo, když mu neurochirurg David Netuka oznámil: "Operace dopadla líp, než jsme si vysnili." Sláva! Máma operaci přežila, a já? Celou dobu jsem byl v břiše jako v bavlnce, operace na mě neměla vliv.
"Tenhle typ nádoru je asi vrchol toho, co se dá v lidském mozku operovat. Nevím, co těžšího by v neurochirurgii mohlo být," prohlásil profesor Beneš.
Když se máma zotavovala, měla před sebou neustále můj snímek z ultrazvuku, prý aby byla psychicky motivovaná. Do porodu ležela u Apolináře a pro ostatní byla radost sledovat, jak se jí schopnosti vracejí. Měla štěstí, někteří na tenhle typ nádoru zemřou, mnozí mají doživotní následky. Profesor Beneš říká, že to je něco za něco. Máma přišla "jen" o sluch na levém uchu a taky ta "zamrzlá" tvář pořád není, co bývala. Ale s tím se dá přece žít?
Máma jezdí na kontroly, tak se s ním asi ještě uvidím. Tvrdí totiž, že jsem skoro jako jeho vlastní. I když mozek operuje často, nás bral trochu jinak než ostatní pacienty. Krátce před operací se mu narodila vnoučata dvojčata, dokonce u docenta Pařízka. Když měl operovat mámu, říkal si: "Hergot, tak ať se to dítě narodí, jak má. Dejme mu šanci."
Když se dneska rodičů ptáte, jestli aspoň porod proběhl v klidu, musí se smát. Kdepak abych já přišel na svět normálně! Docent Pařízek rozhodl, že mě nechá dozrát co nejdéle, jenže já chtěl, aby to bylo po mém a dva týdny před termínem jsem si řekl, že už mi to v břiše stačí. Anesteziolog Jan Bláha prohlásil, že nejlepší bude celková anestezie, takže máma nakonec celý porod prospala. Docent Pařízek narychlo přijel a přivedl mě na svět akutním císařským řezem.
Poleželi jsme si v porodnici jen pět dnů a pak šup domů. Máma se vrátila po třech měsících, já jsem poprvé uviděl staršího brášku. Z mámina návratu byl tak šťastný, že se od ní první měsíc ani nehnul. "Už budeš se mnou? Už
nikam nepůjdeš?" prosil ji, až z toho byla naměkko.
Máma se pořád na všechny směje. Nikdy si nepřipouštěla, že to nedopadne dobře. Doktoři ji chválí, jaká je bojovnice, přitom já vím moc dobře, co musela prožít. Vlastně ne, vím to jenom "z doslechu". Teď už je ale všechno veselejší. "To nejhorší máme za sebou," říkají rodiče. "Aspoň doufáme."
