Proč se stáří bojíme? Mění se ke stáru osobnost člověka? A jak proti stárnutí dnešní společnost bojuje?
Už přes dvacet let se zabýváte sociologií stárnutí. Asi málo lidí o něm ví tolik a z tolika různých aspektů jako vy. A tak se vás můžu zeptat na rovinu: Bojíte se ho?
Ano, bojím. Ale musím vás poopravit: to, že stárnutí zkoumám, neznamená, že ho znám nejlíp na světě. Je to fenomén, který prožíváme všichni, ovšem každý jinak, po svém, a dá se říct, že každý z nás je expertem na stárnutí.
Trochu jste mě tou upřímnou odpovědí zaskočila. Proč se ho bojíte?
Zbytečně moc toho o něm vím. (smích) Ale vážně, existují studie, i když je jich zatím velice málo, které říkají, že čím více se lidé o stáří dovědí, tím se jejich postoje k němu zhorší. Zkoumalo se to typicky u dětí, které tak najednou zjistí věci, jež třeba nejsou na první pohled vidět, nesetkávají se s nimi v běžném životě, a začnou se stáří bát. To je jeden z protiargumentů mezigeneračních projektů, jež jsou sice velice oslavované, ale je tady i ten zdvižený prst: pozor, mohou přinášet i tyto negativní aspekty. Tím se tedy obloukem vracím k tomu, proč i já mám tento postoj. Zjistíte, že stárnout není jednoduché, že vás lidé mohou začít diskriminovat, říkat vám ošklivé věci, chovat se k vám nehezky. A to může bolet. To, co se děje kolem stárnutí, tak je velký díl toho, proč se na stáří obvykle netěšíme.
O to víc mě zajímá, proč se takovému „nepříjemnému“ tématu dobrovolně věnujete.
Protože stárnutí není biologicky univerzální. Je to sice důsledek fyzikálního jevu a biologických změn, ale zároveň je silně sociálně konstruované. Jinak bude stárnutí prožívat člověk s dobrou socioekonomickou situací, jinak člověk, který žije na podpoře, jinak ten, kdo žije na jihu, a ten, kdo na severu. A právě tato barvitost stárnutí je to, co z něj dělá zajímavý vědecký projekt. Taky to ale dělám pro svou vlastní budoucnost, protože chci zestárnout ve společnosti, v níž se nebudu muset bát stárnout.
Říkáte, že jinak stárne ten, kdo žije na jihu, a jinak ten, kdo je na severu. To je dáno čím?
Naděje dožití je dána řadou vzájemně se podmiňujících aspektů, které mají tendenci koncentrovat se v nějakém území. V kontextu Česka jsou např. rozdíly mezi Ústeckým a Jihomoravským krajem kolem tří let (75 versus 77,5 roku u mužů, 81 versus skoro 84 u žen). Podobně i mezi globálním severem (tím se rozumí USA, Evropa nebo třeba Japonsko) a chudším globálním jihem (chudší, jižní část Afriky, Latinská Amerika). Třeba mezi Japonskem a subsaharskou Afrikou jsou rozdíly v desítkách let ve prospěch severu.
Proč se tak bojíme stárnout?
Naprostou většinu důvodů, kvůli kterým lidé v historických dobách během své životní dráhy umírali, dnešní moderní společnost vymýtila. Proto jsme jako společnost začali stárnout. Stárnutí se tak velice těsně svázalo se smrtí. A protože starý člověk dnes typicky neumírá zdravý, přelévá se obava ze smrti a smrtelnosti na stárnutí, jež provázejí nemoci, bolesti a ztráty. To jsou komplikace, které příjemné nejsou. Otázka je, jestli musí být tak moc nepříjemné. Jestli náhodou nemáme ve společnosti dostatek zdrojů, znalostí a možností, jak stáří udělat hezké, nebo alespoň hezčí, snesitelnější.
Jak na to?
Je to jednoduché a těžké zároveň. Podobně jako s životním stylem: všichni víme, co je pro nás dobré, ale je těžké se tím řídit. Stárnutí je celoživotní proces, a to, jak ho prožíváme, se zakládá už v těle naší matky. Biologické základy vznikají s péčí o ni a o novorozence a pokračují přes životní styl malých dětí a mládeže. Víme, že výrazně roste obezita u dětí, přesto nezakazujeme nákupy energetických nápojů. To všechno jsou věci, jež se ve stáří sečtou a pošlou nám fakturu. Primární celoživotní prevence je tedy základ. Ovšem také průběžná péče o zdraví, zajištění vhodných pracovních podmínek, dostupnost zdravotních a sociálních služeb, ale i toho, jak se v rámci těchto služeb k člověku chováme.
Jak to myslíte?
Málokdo vám řekne, že pobyt v nemocnici pro něj byl příjemný zážitek. S nemocnými se pracuje velice mechanicky, jako bychom byli stroje. Současní senioři mluví o domovech důchodců jako o vězení. Jeden pán je dokonce nazval „domy smutku“. Dělali jsme ve Výzkumném institutu práce a sociálních věcí výzkum mezi zaměstnanci domovů pro seniory, který ukázal, že nějaké formy týrání, špatného zacházení nebo podrývání důstojnosti vůči lidem vyššího věku u svých kolegů a kolegyň vidí skoro 40 procent dotázaných. Když jsem o tom přednášela na paliativní konferenci (paliativní péče se zaměřuje na pacienty s život ohrožujícím onemocněním v pokročilé fázi a na nevyléčitelně nemocné, jejím hlavním cílem je zlepšení kvality života, zmírnění bolesti a zachování důstojnosti pacienta i jeho rodiny, pozn. red.), řekly mi dámy z řad posluchaček, že jestli se mi to zdá hodně, ať se přijdu podívat k nim do nemocnice. Docela mě zamrazilo.
U nás je spousta skvělých domovů pro seniory a jistě i nemocnic, jež dělají pro klienty první poslední, jsou moderní, snaží se pochopit individualizované cesty k potřebám a kde důstojnost člověka není jen prázdné slovo. Nicméně k tomu, aby to byl základ úplně všude, ještě musíme ujít kus cesty. My všichni si ageismus, tedy zjednodušeně diskriminaci na základě věku, dobře uvědomujeme a už dopředu se bojíme, že by se jednoho dne mohlo takto zacházet i s námi. Příprava na stáří je však také záležitost finančního zabezpečení. Hodně se teď diskutuje o důchodové reformě, ale de facto nikdo neví, jak by měla správně vypadat, protože budoucnost nedokáže nikdo odhadnout. Prognózy, i ty demografické, se dělají jen jedním směrem, nikdo neuvažuje o tom, že by to třeba mohlo být i mnohem lepší.
Průměrný věk dožitíKolika let se dožijeme? To nikdo neví, nicméně statistici umějí spočítat průměrný očekávaný věk. V Česku je to v současnosti u mužů 77,1 roku a u žen 83,1 roku (před 30 lety byl u nás tento poměr 69,7 a 76,7, před 50 lety to bylo 67 a 74 a před sto lety dokonce jen 53 a 56 let). Nejlépe jsou na tom v současnosti na východě Asie v zemích jako Hongkong, Japonsko či Jižní Korea, kde pro muže nyní platí očekávaný věk kolem 82 let, u žen je to dokonce přes 87 let. Z Evropy jsou na tom nejlépe Švýcarsko, Itálie a Španělsko (muži přes 81, ženy přes 85). Ale historicky vzato jde o obrovský posun. Kupříkladu ve starověkém Římě mělo dítě v okamžiku narození statistickou pravděpodobnost, že zemře mezi 20. a 33. rokem života; pokud se dotyčný dožil 20 let, pak už byla statistika milosrdnější, když očekávala, že prožije v průměru ještě dalších 30 let. |
V jakém smyslu lepší?
Některé socioekonomické skupiny začínají ztrácet dosaženou naději dožití, takže se dost možná nemusíme bát, že bychom tady měli armády seniorů, protože spousta z nich začne umírat dřív než v tom věku, jakého se dožili jejich rodiče nebo lépe zajištění vrstevníci. Naději dožití ovlivňuje dostupnost zdravotní péče, životní prostředí, genetika a životní styl, ten dokonce z 50 procent. To nejpodstatnější sice držíme ve vlastních rukách, ale zároveň ty ostatní faktory spolu souvisejí. Je rozdíl, jestli se narodíte vzdělaným rodičům v centru Prahy, nebo někde ve vyloučené lokalitě v severních Čechách. Ovlivní to jak vaši genetiku, tak dostupnost zdravotní péče a také váš životní styl. Tyto vlivy jsou tedy dány strukturálně. Vy v tom máte samozřejmě také určitou volnost pohybu a individuální zodpovědnosti, ale jen do určité míry. V tom je role společnosti, která má možnost tohle vyrovnávat, ovšem nezřídka spíš hází klacky pod nohy.
Jak společnost marní naše úsilí?
Například v otázkách životního prostředí a dopadu environmentálních změn. Nové úpravy ve městech nejsou zelené, jsou betonové, nejsou udržitelné, nejsou nastavené tak, aby bojovaly proti změnám počasí, zejména vlnám veder, jež i podle výzkumů dříve stály za vysokou úmrtností ve vyšším věku u nás i v Evropě.
V souvislosti s důchodovou reformou se mluví o prodlužování odchodu do důchodu. Například dnešní dvacátníci by šli do penze až v 70 letech. Je to správné, nezbytné a spravedlivé?
Děkuju, že se na to ptáte. Tohle je pro mě fascinující téma. Nejsem ekonomka, ale dává mi to smysl právě z ekonomicko-sociálních aspektů. I přesto, že je práce velkým zdrojem stresu, je pro nás také důležitou součástí života, dává mu smysl i řád. Trochu odbočím. Jezdíváme s rodinou na prázdniny na jeden ostrov, kde potkávám dvě velmi vitální devadesátileté sestry. Obě jsou v důchodu zhruba od 50 let. To znamená, že jsou 40 let ekonomicky neaktivní. Současní padesátníci jsou však někde úplně jinde. Nezřídka mají malé děti a ani zdaleka ještě nemíří do důchodu. Chci tím říct, že my jako společnost nemáme dostatek fantazie na to, abychom si uvědomili, že budoucí sedmdesátníci, kteří půjdou do důchodu opravdu až v těch 67 nebo klidně i 70 letech, budou jiní, než jsou dnešní sedmdesátníci.
Mgr. Lucie Vidovićová, (48), Ph.D.
|
V čem?
Uvědomme si, že naděje dožití nám narůstá, může to být i nějakých 10 nebo 15 let, která máme „navíc“, tedy o která střední délka života už narostla a o která se podle současných předpokladů ještě prodlouží. Proto se dnes uvažuje o tom, že by se tyto roky měly od naděje dožití odečíst, aby v důchodovém věku každá generace strávila dejme tomu nějakých 20 až 25 let. To, že minulé generace pracujících jsou dnes v důchodu zdánlivě déle, je potřeba také chápat v kontextu jejich životních šancí. Tyhle ženy, jako jsou „moje“ tetičky na ostrově, nelétaly na dovolené dvakrát za sezonu ani nevymetají univerzity třetího věku.
Také značná část jejich vrstevníků už nežije, je to určitý „výběr z hroznů“. Ale abychom to dále ještě zkomplikovali, ani nevíme, jakou hodnotu volného času a práce s sebou ponesou právě ti senioři budoucnosti, jichž by se měly dopady posunu důchodového věku vlastně týkat. A tedy kolik času vlastně v důchodu budou považovat za ideální a čím ho budou chtít naplnit. O tom všem bychom měli vést seriózní společenské diskuse.
Kolik je u nás seniorůZa seniory považujeme v České republice obyvatele ve věku 65 a více let. V roce 2024 jich podle Českého statistického úřadu v tuzemsku žilo 2 255 887 (pro srovnání: v roce 2017 jich bylo 2 040 183). Jejich podíl v populaci neustále roste. Na konci roku 2024 představoval jednu pětinu (20 %), přitom v roce 1993 to bylo 13 %. Od roku 2006 mají senioři trvale početní převahu nad dětmi mladšími 15 let, v prosinci 2024 připadalo na 100 dětí 133 seniorů, a očekává se, že v roce 2040 tento poměr přesáhne hodnotu 200. Ženy ve věku 65 let měly v roce 2024 naději prožít ještě 20,8 roku, muži stejného věku 17 let. |
Jak se žije seniorům v Česku?
Současným seniorům v České republice není zle. Ano, máme tady věkovou diskriminaci a ano, máme seniory v hluboké chudobě, ale to není nic, co by vzniklo až teď. Je téměř jisté, že právě teď zažíváme zlaté časy stárnutí. Dříve jste se stáří buď nedožila, nebo jste skončila v chudobinci bez jakéhokoliv nároku na důchod či zdravotní péči. A představa, že rodina byla nadšená, že se o svého seniora může starat, je taky dost zidealizovaná. Vždyť ani o babičku z Boženy Němcové nikdo nepečoval. To ona pečovala o ostatní, vlastně o celou vesnici. Možnosti, jak mohou trávit senioři čas, jsou dnes mnohem různorodější. Můžou zůstat na trhu práce, zapojit se do dobrovolnické činnosti, doučovat děti, chovat slepice nebo vést nadnárodní korporátní firmy. Fenomén toho, že ke stáří patří stěžování si na poměry, je vlastně určitý folklor. A podle mě pramení spíše z uniklé příležitosti, kterou člověk nedokázal využít. Na druhou stranu tady máme i skupinu sociálně a ekonomicky vyloučených seniorů přežívajících pod hranicí chudoby. Rozhodování, jestli si koupí léky, nebo rohlík, je v každém případě nedůstojné. Není to však většinová zkušenost.
Říkají vaše výzkumy něco o tom, zda jsou šťastnější senioři žijící ve městech, či na vesnici?
Výzkum stárnutí ve městě a na venkově přinesl hrozně zajímavý aspekt. Lidé, kteří žili na venkově, mluvili o tom, jak těžké musí být žít ve městě, a lidé ve městě to zase viděli opačně. V kontrastu těchto dvou výpovědí jsme si uvědomili, že lidi si zřejmě vybírají své prostředí a prostředí si „vybírá“ své lidi, takže se nakonec dokážeme všichni přizpůsobit a radovat z těch věcí, co máme.
Dnešní senioři jsou obecně vzato úplně jiní, než tomu bývalo dříve. Nejde jen o to, že se dožívají vyššího věku, ale jsou mnohem aktivnější – cestují, sportují, vzdělávají se na univerzitách třetího věku…
Zmínila jste se, že stěžovat si ve stáří na poměry je vlastně jakýsi folklor. Nesouvisí tohle i s jistou změnou osobnosti, o níž se vlivem stárnutí také někdy mluví?
Těžko říct, zda se ke stáru osobnost člověka vyloženě mění, nebo se jen posilují či zvýrazňují jeho určité osobnostní rysy, takže když byl například člověk dříve hodně spořivý, je z něj na stará kolena extrémní škrt. Proměny osobnosti mohou přicházet i s neurodegenerativními změnami, můžou být projevem nemoci. Jednoznačný závěr ale nemáme a asi je to spíše otázka pro lékaře či psychology. Z mého hlediska je však zajímavá jakási univerzálnost některých projevů, třeba: „To za našich mladých let nebylo.“ Tato romantizace mládí a představa, že dřív bylo lépe, je určitá antropologická konstanta, kterou najdeme i v historických textech z období antiky, jež odkazují na „zkaženou mládež“. Na druhou stranu, když jsme dělali výzkum spokojenosti, kdy jsme se respondentů ptali, jaké životní období považují za nejšťastnější, zda mládí a dospívání, dospělost, nebo to současné, nemalá část vybrala současnost, tedy své stáří. Čili ta spokojenost se jakoby přelévá životem právě v duchu hesla mojí maminky: „Pojďme si to neošklivit.“
Díky pokrokům v medicíně se věk dožití stále posouvá. Bádání na podporu longevity, tedy zpomalení stárnutí, ale dál běží na plné obrátky. Budeme svědky revoluce v oblasti stárnutí? A co to podle vás přinese?
Pro fenomény jako longevity, anti-aging, biohacking máme ze sociologického hlediska své pojmenování – válečníci proti stárnutí. (Jde o různé koncepty, jež se soustředí na prodloužení života a zlepšení jeho kvality. Longevity se zaměřuje na celkově delší a zdravější život, anti-aging především na zpomalení viditelných projevů stárnutí a prevenci nemocí a biohacking je akční přístup, který k optimalizaci těla i mysli používá vědu, technologie a úpravy životního stylu, pozn. red.) Bojují na různých frontách, začíná to barvami na vlasy a krémy proti vráskám a končí snahou o nesmrtelnost. Všechny tyto přístupy nebo koncepty propojují medicínu, biologii, genetiku a životní styl, tedy ty nejdůležitější faktory, jež mají schopnost ovlivnit délku dožití. Problém je, že zatím vlastně vůbec nevíme, proč stárneme. Víme jak, tedy jaké změny se v těle odehrávají, jak se tělo mění, ale nevíme proč. Chybí nám ten hlavní princip. Z evolučního hlediska totiž nedává smysl, abychom tady měli seniory.
Obavy z chudobyJedním z důvodů, proč se Češi obávají stáří, je i socioekonomická situace. Jak to tedy u nás vypadá? Hranice tzv. příjmové chudoby je v České republice oficiálně definována a odvíjí se od průměrného čistého příjmu ve společnosti. Loni činila hranice příjmové chudoby pro jednotlivce 18 163 korun a pro dva dospělé ve společné domácnosti 27 244 korun. Velkou měrou se chudoba týká právě důchodců, loni jich do této kategorie spadalo 12,5 procenta, což není málo, i když v letech předchozích se číslo kvůli prudkému zdražování pohybovalo mezi 18 a 19 procenty. Většina českých penzistů pobírá starobní důchod v rozmezí 16 až 26 tisíc korun. V letošním roce činí průměrný důchod 21 052 korun, přičemž na tuto nebo vyšší částku dosáhne více než polovina všech důchodců. Podle České správy sociálního zabezpečení mělo loni důchod nižší než 18 tisíc přes 460 tisíc seniorů (z toho 35 tisíc českých penzistů dokonce méně než 10 tisíc korun). Naopak 52 337 důchodců pobíralo penzi mezi 28 a 30 tisíci, 70 462 jich pak dostávalo měsíčně přes 30 tisíc. |
Proč to nedává smysl?
Protože z hlediska evoluce má smysl se rozmnožit a umřít. Existuje teorie pro přežití babiček, podle níž mělo v historických dobách dítě větší šance na přežití, pokud byla v klanu přítomná matčina matka. Byla to určitá evoluční výhoda. Ale to už dnes neplatí. A už vidím to spravedlivé rozhořčení čtenářů, nicméně mít seniory tedy nepřináší žádnou výhodu. Přesto tady jsou a je jich čím dál víc. I to je zřejmě důvod, proč se z anti-agingu stala velmi svébytná disciplína, do které investují velké technologické i farmaceutické firmy. A také je to byznys, do něhož vstupuje čím dál větší počet hráčů. Žádné hmatatelné výsledky v podobě pilulky dlouhověkosti sice zatím nemáme, to však neznamená, že se to jednou nestane. Jestli k tomu dojde, bude to větší revoluce, než jakou přinesl knihtisk a internet dohromady. Velkým způsobem to zamíchá celou společností.
Řekla jste, že společnost má dostatek možností, jak udělat stárnutí hezké, třeba změnami ve zdravotní i sociální péči. Jaké další výzvě podle vás bude muset společnost v souvislosti se stářím čelit?
Hodně se v poslední době mluví o new aging population, tedy o nových skupinách stárnoucí populace, což jsou lidé, kteří se dřív stáří nebyli schopni dožít, ale dnes se ho dožívají, případně byli v rámci homogenizovaného pohledu na stárnutí neviditelní. Jde třeba o pacienty s HIV či různými formami tělesných a psychických onemocnění. Systém se bude muset postarat i o lidi, kteří stárnou mimo svoje místo narození, tedy s nějakou migrační zkušeností, pro něž bude potřeba nastavit nejen sociální služby, nýbrž i důchodový systém. Vidíme, že přibývá lidí s rozpoznaným ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou, pozn. red.) a autismem, kteří taky jednou zestárnou.
Všichni máme sice stejné potřeby, tedy být milovaní, nakrmení, v teple a v příjemném prostředí, jenže u každého z nás se bude cesta k naplnění těchto potřeb trochu lišit. U autistů může být i hodně specifická. Lidé s ADHD zase mohou mít potíže s dodržováním režimových opatření, ve smyslu pravidelného užívání léků nebo s navigací složitým systémem společenských očekávání. To všechno se do jejich zkušenosti stárnutí propíše. Velká debata se vede o stárnutí lidí z LGBT komunity (LGBT zkratka označuje lesby, gaye, bisexuály a transgender osoby, pozn. red.). To všechno jsou nové výzvy, jaké bude potřeba řešit. Odpovědi na mnohé tyto otázky, které si klademe v souvislosti s dobou, jež přijde za 30, 40 nebo 50 let, nám mohou dát současní lidé ve středním věku. Jen je potřeba mít imaginaci a fantazii. Tedy umět si představit, jak tito lidé zestárnou.
Za seniory považujeme v České republice obyvatele ve věku 65 a více let.
Nechci být pesimistka, ale myslíte si, že je toho naše společnost schopná? Vždyť ani nejsme s to zajistit pro děti dostatek míst ve školkách a školách. A na to není potřeba žádná velká fantazie, stačí jen sledovat porodnost…
Sdílím váš pesimismus, odmítám se mu však poddat. V tomto ohledu tak trochu spoléhám právě na ty nové generace. My, „senioři in the making“, tedy senioři „ve výrobě“, na ně sice nadáváme, že nechtějí chodit do práce, jsou k ní laxnější, nesdílejí naše hodnoty. Ale třeba právě oni ponesou tu alternativní budoucnost. To mě naplňuje mírným optimismem.
Chápu. Je lepší mít vyhlídky do budoucnosti zahalené optimismem než scénářem zkázy, že?
Přesně tak. Výzkumy naznačují, že lidé, kteří mají negativní postoj ke stárnutí, umírají dřív. Skoro o sedm let. Proto je lepší žít dneškem. Neohlížet se tolik do minulosti, tedy kromě toho, pokud si nechceme srovnat, jak dalekou cestu jsme už ušli, a nelitovat promarněných nebo nevyužitých příležitostí. Přijmout fakt, že stáří je naše budoucnost, nejen nějaké ošklivé káčátko našeho života. Tato budoucnost patří k nám a může být různorodá.
Každý druhý se stáří bojí Skoro každý druhý Čech se stárnutí bojí. Vyplývá to z loňské studie Stada Health Report 2024. Přesné číslo je v případě Čechů 47 %, což je nad evropským průměrem, kde jde o 43 %. Výraznější je uvedený strach zejména mezi mladšími dospělými ve věku 18 až 34 let (v případě mladých Čechů je to 55 %). Z průzkumu je též zřejmé, že se ženy v tomto ohledu strachují více než muži – vyhlídky na stárnutí se v ČR obává 57 % žen ve věku 18 až 34 let. Srovnání jednotlivých států Evropy ukazuje, že strach ze stáří vnímají nejvíce obyvatelé Polska (53 %), Velké Británie (51 %) a Irska (50 %), nejméně pak lidé v Nizozemsku (31 %), Švýcarsku (32 %) a Srbsku (33 %). Ubývání sil Faktor štěstí |
Rozhovor vznikl pro časopis Téma.
