Během chvíle už utíkala skupina dobrovolných zachránců z vesnice směrem k lesu, odkud byl slyšet praskot stromů, ale žádné z obětí nehody, které cestou našli, se nedalo pomoct.
Až z trosek ocasu letadla, zaklíněných mezi kmeny, zaslechli slabý nářek a uviděli část postavy trčící ven.
Pod jedním mrtvým tělem tam ležela světlovlasá dívka v roztrhané uniformě letušky. Žila. Mezi prvními u ní byl lesník Bruno Henke, za druhé světové války zdravotník se zkušenostmi z bojů. Věděl, co udělat, aby jí ještě víc neublížili.
První dny strávila v kómatu v nemocnici v České Kamenici, pak ji převezli do vojenské nemocnice v pražských Střešovicích a začátkem března do Bělehradu. Měla zlomenou spodinu lebeční, otok mozku, zlomené dva obratle, bérec, předloktí, žebra, pohmožděná játra, ledviny a spoustu tržných ran.
Když se probrala, zeptala se: „Mohla bych dostat cigaretu?“ Anglicky. Přitom vůbec nevěděla, že mluví a co říká.
Byla to náhoda, že letěla
Původně měla ten den letět jiná Vesna, ale kdosi v dispečinku to spletl a směnu na palubě DC-9 na trase Stockholm-Kodaň-Záhřeb-Bělehrad dostala ona. K letu se měla připojit v Kodani, představa, že tam stráví půl dne prohlídkou památek a noc pak v hotelu Sheraton, ji těšila.
Po letech však připustila, že si čas v Kodani vybavuje jako plný osudové tísně a nervozity. „Jako by mé kolegyně věděly, že zemřou,“ vyprávěla před pěti lety anglickému reportérovi Philipu Baumovi. „Nemluvily o tom, ale vypadaly tak…
Kapitán se na 24 hodin zamkl do svého pokoje, druhý pilot vykládal při snídani o svém synovi a dceři tak, jako by nikdo jiný děti neměl.“
Poslední věc, kterou si pamatuje, je to, jak v Kodani nastupuje zadními dveřmi do letadla a vidí několik žen, které uvnitř uklízejí… Pak už nic. Průběh letu, výbuch, pád… nic. Nevzpomíná si ani, co se dělo následující týdny. Dodatečně se dozvěděla, že ještě v Praze jí lékař přinesl noviny a řekl jí, co se stalo. Omdlela, ale nepamatuje si to. První, co si vybavuje, jsou její rodiče, jak se k ní v nemocnici sklánějí. Jenže to bylo až měsíc po tragédii.
Co dvaadvacetileté Vulovičové při pádu z výšky 10 160 metrů zachránilo život, o tom se jen spekuluje. Zřejmě byla ve chvíli výbuchu v zadní části letadla, snad v kuchyňce. Exploze za ní možná přibouchla dveře, proto ji podtlak nevytáhl ven. Při pádu se letadlo rozlomilo na dvě půlky a ta její dopadla na prudký svah, po kterém sklouzla dolů. To náraz zmírnilo. Lékaře překvapilo, že jí dekomprese neroztrhla srdce, ale zdůvodnili to jejím nízkým krevním tlakem. Ona sama vtipkuje, že bez spousty kafe nevydrží a letuškou vlastně nikdy neměla být.
Bomba, nebo omyl?
Podle oficiální verze explozi letadla způsobila časovaná nálož. Pravděpodobně šlo o akci ustašovců, fašistické, silně nacionalistické chorvatské organizace, která za druhé světové války fanaticky bojovala za samostatné Chorvatsko a po válce v teroristických akcích proti Jugoslávii pokračovala.
Další teorie však tvrdila, že letadlo omylem zasáhla československá protivzdušná obrana, jejíž horlivost západní tisk spojoval s cestou Leonida Brežněva do Prahy. Ještě v roce 1997 se v časopise Letectví a kosmonautika objevila poznámka: „Odposlechnuto na velitelském stanovišti PVOS Kříženec v roce 1988 od místního letovoda: … tu DC-1, co letěla z Kodaně do Záhřebu, jsme sestřelili dvěma raketama. To nevíš, co? Jednou raketou jsme ji poškodili a druhou dorazili, když nouzově klesala. To nebyli ustašovci…“
Jenže ohledání trosek střelbu na letadlo nepotvrdilo, stopy po náloži ano. Dodnes se neví, kdo ji na palubu přinesl. Vulovičová později vzpomínala: „V Kodani jsme na letišti čekali na naše letadlo, které přilétalo ze Stockholmu, a z terminálu jsme ho viděli přistávat. Mezi cestujícími, kteří vystupovali, byl strašně znepokojený muž. Nevšimla jsem si ho jen já, ale i ostatní členové posádky. Myslím, že to byl on, kdo dal ve Stockholmu naložit svoje zavazadlo, v Kodani při mezipřistání vystoupil a na palubu se už nevrátil.“
I ona zůstala přesvědčena, že šlo o ustašovce. Policie se dokonce obávala o její život, protože muže, kterého viděla v Kodani, mohla identifikovat. V nemocnici stála u jejích dveří ochranka, která se každých šest hodin střídala a vedle lékařů dovnitř vpouštěla jen Vesniny rodiče.
Rekordmanka pro Guinnesse
Při uzdravování jí tehdy fandil celý svět. AVulovičová i lékaře šokovala vůlí, s níž se vracela do života. Když se dostala z nejhoršího, začala tvrdě rehabilitovat. Denně trávila 8 hodin cvičením, masážemi, plaváním a posilováním, za pár měsíců chodila bez berlí. A hlavně hodlala co nejdřív zase létat. „Strach? Nemám,“ tvrdila.
Psychické trauma ji netrápilo. Cítila se fit, ale její domovské aerolinky JAT byly opačného názoru. Místo na palubu letadla ji posadily do kanceláře, kde pracovala 18 let. Je si jistá, že důvodem byly i její názory na Slobodana Miloševiče.
„Přesvědčovala jsem kolegyně, aby ho nevolily, a tlak na mě začal tím, že mi snížili plat.“ Světové agentury si tehdy zgustly na záběrech Srbky Vulovičové, pochodující bělehradskými ulicemi v zástupu demonstrantů proti Miloševičovu režimu. Když padl, byla mezi celebritami, které z balkonu radnice promlouvaly k lidem chystajícím se slavit vítězství. Pro Jugoslávce zůstala hrdinkou.
V historii své země byla první, koho vůbec kdy zapsali do Guinnessovy knihy rekordů. Jako člověka, který přežil nejdelší volný pád bez padáku. Víc než deset kilometrů…
Na slavnosti v Londýně se ke své radosti setkala s Paulem McCartneym, kterému vyprávěla, že kvůli němu začala létat. Kdysi ji právě písničky Beatles přivedly k angličtině a hlavně díky její znalosti oblékla půvabná blondýna uniformu letušky.
Nejsem šťastný člověk
V roce 1977 se vdala, po deseti letech se rozvedla. Toužila po dítěti, několikrát otěhotněla, ale vždy o dítě přišla, párkrát málem zemřela.
V posledních letech žije v ústraní či spíše po léčebnách, protože stará zranění se ozývají. Na Srbskou Kamenici, která ji takřka adoptovala jako svou dceru, však nezapomněla. Zpočátku jezdila často. Přišla položit květiny ke kameni připomínajícímu místo tragédie, setkávala se s lidmi, kteří ji z trosek zachránili. V poslední době se snažila účastnit alespoň výročních akcí, naposledy tu byla před pěti lety, kdy od tragédie uplynulo 30 let. Letos jí to zdravotní problémy nedovolily.
Jugoslávci jí říkají Vesna-čarodějnice. Měla přece takové štěstí! Přežila! „Omyl,“ tvrdí ona. „Kdybych byla šťastný člověk, nikdy by se mi ta věc nepřihodila… Kde a jak zemřeme, je čistě osud - zda v letadle, v autě, či na ulici. Legrační na tom je, že nejjednodušší to je v letadle. Můj den smrti to ale zřejmě nebyl. Třeba zemřu, až budu přecházet ulici.“
| ŠŤASTNÉ PÁDY
V kategorii rekordních pádů se šťastným koncem drží Vesna Vukovičová s pádem z 10 160 metrů absolutní primát. S velkým odstupem za ní se drží sovětský poručík M. Šisov, který v lednu 1942 vypadl ze zasaženého bombardéru. Pád z výšky 6505 metrů na prudký zasněžený svah přežil se zlomenou pánví a poraněnou páteří. Přesně o rok později, v lednu 1943 vyskočil ze sestřeleného letadla seržant americké armády Alan Magee, aniž si stačil vzít padák. Pád z výšky 6000 metrů zbrzdila prosklená střecha nádraží ve francouzském St. Nazaire. Sice se těžce zranil, ale přežil. Další „zázrak“ se také odehrál za války. V březnu 1944 vyskočil nad Německem z hořícího letadla Nicholas Alkemade, příslušník britských RAF, a to rovněž bez padáku. Pád z výšky 5490 metrů zmírnila jedle a sníh. Alkemade dokonce vyvázl bez jediné zlomeniny. |
