Před dvěma roky se stala Objevem roku, pak se trochu stáhla do ústraní. Studovala vysokou školu v Londýně a jako muzikantka se hledala.
Lenny Filipová
|
„Najednou se ve mně něco zlomilo, měla jsem blok, který jsem nemohla překonat. Chtěla jsem psát, skládat, ale nedařilo se mi. V mém životě se nic moc nedělo, a když se v životě hudebníka nic neděje, je to katastrofa. Běžný život se dá těžko přepsat do textu. Potřebovala jsem nějaký impulz, změnu,“ přiznává Lenny.
Krizi nakonec překonala.
„Jeden večer jsem se o tom všem bavila s producentem Ondrou Fidlerem a on navrhnul, že spolu uděláme album. Šli jsme na to pragmaticky. Sepsali jsme byznys plán a podle něj postupovali – jako v podnikání, žádné „umělecké poletování“. A v tu chvíli se bariéra protrhla. Přestala jsem se litovat a šlo to,“ vzpomíná, co jí pomohlo.
Právě teď Lenny vydává svoji první desku a poprvé také vyráží na koncertní turné.
Muzika je její součástí už od dětství. Jako malou ji maminka učila na kytaru, ve čtyřech letech začala s pianem a v jedenácti napsala první texty.
Skutečnost, že se maminka věnuje muzice profesionálně a otec ve svém volnu, automaticky neznamenala, že i ona půjde v jejich stopách.
„Mamka má tu skvělou vlastnost, že mi už od dětství nechávala volnost. Hrála jsem na kytaru, na piano, tenis a trochu jsem i malovala. Ona nebyla urputný typ rodiče, který by mě někam směroval. Necpala mě do médií, neumetala mi cestičku nějakým směrem, ani není rodič chlubil. Za to jsem jí vděčná,“ vysvětluje.
Jakou nejcennější profesní radu Lenka Filipová dceři dala?
„Říkala, vlastně oba rodiče, že když se vrhám do muziky, jsem jako sportovkyně. Člověk musí být fit, jinak nepodá správný výkon. Tenkrát jsem protestovala, že muzika je pocitová věc, že jsem bohém, ale pak jsem pochopila, že měli pravdu. Když vylezu na pódium a písničky neudýchám, je průšvih,“ přiznává.
Rady rodičů však obvykle přijímala. „Byla jsem vzorné dítě, vždycky jsem na ně dala, ale někdy to zašlo až tak daleko, že měli pocit, že vědí, co je pro mě nejlepší,“ dodává.