Tedy, pokud vůbec, protože počet novorozenců už několik let dramaticky klesá. Psycholožka Lenka Šulová vysvětluje, jak se v průběhu času mění úloha prarodičů. A jak může častější komunikace vnoučat s babičkou a dědečkem obohatit všechny navzájem.
Podle statistických dat se v České republice od roku 1989 střední délka života – někdy definovaná jako takzvaná „naděje dožití“ – zvýšila. U mužů zhruba o devět let (na více než 77 let) a u žen o sedm roků (na více než 83 let). Co je příčinou?
Zásluhu na tom má bezesporu moderní zdravotní péče. Ale i kvalitnější strava a celkově zřejmě lepší životní styl. Samozřejmě na světě existují země, kde je naděje na dožití z různých důvodů mnohem nižší. Ale také místa, kde je tento věk vyšší než u nás. Typicky kolem Středozemního moře, v některých kavkazských republikách nebo třeba v Japonsku. Můžou za to určitě životní styl a stravovací návyky, ale i další proměnné, jako jsou třeba místní klima a životní prostředí. Když ovšem zůstaneme v Česku, i u nás je stále markantnější, že lidé v takzvaném seniorním věku mají trochu jiná očekávání, než tomu bylo v minulosti. Stále více pozorujeme trend, že se snaží být aktivní, být co nejdéle zdraví a třeba i krásní. Udržovat se fit, pracovat na sobě. Prostě stáří dnes neznamená, že za každou cenu musíte sedět se založenýma rukama na vejminku a pozorovat okolí z okna.
Potřebujeme se v určitém věku vymezit, trochu možná potřebujeme i hádku. A do tohoto světa skvěle zapadají právě prarodiče, kteří mohou obrušovat hrany.
