Emoce jako náš životní kompas je vaše druhá kniha, první sólová. Jak dlouho vznikala?
Na téhle knize jsem pracovala šest let. Nějak jsem měla potřebu příběhy spíš žít, než o nich psát. Jít ven, do lesa, do přírody, cestovat, věnovat se lidem, ne sedět u počítače. Abych text hodila z hlavy na papír, musela jsem svoji redaktorku Martinu poprosit, aby na mě byla přísná. Nabádala mě, ať nepíšu žádnou příručku, že lidi zajímají právě ty inspirativní příběhy, které se můžou stát impulsem k odvaze udělat důležitý životní krok.
Třeba změnit práci. Vy jste takhle několik klientů „vykoučovala“ z korporátu.
Zrovna teď si jedna moje klientka splnila svůj sen a otevřela malou rodinnou pekárnu. Většinou to ale není tak přímé, že najdu si kouče = opustím korporaci. Lidé si ještě nějakou dobu ve firemním prostředí odžijí. Ale to semínko odvahy, že by mohli jít za hlasem svého srdce, už bývá zaseto. Na druhou stranu nutno říct, že jsem i mnoho lidí v korporátu udržela a podařilo se jim vyhnout se syndromu vyhoření. Záleží vždy na záměru a cíli.
Miluju cestování, jihovýchodní Asii, přírodu, exotickou kuchyni. Manžel je lokální patriot, nejvíc zbožňuje naši zahradu, cestuje nerad. Respektovat jinakost druhého jsme se učili léta. Ale nevzdali jsme se a dnes jsme za náš vztah vděční.
