Syn David, kterého máte s Michaelem Kocábem, se narodil v porodnici, dcera už doma. Na syna jste si doma ještě netroufla?
Chtěla jsem být doma i s ním, ale rodila jsem poprvé a Davidův otec byl zásadně proti. Už tehdy jsem však měla porodní asistentku, která se mnou všechno konzultovala a byla i u porodu. Až v poslední fázi přišla lékařka. Od začátku jsem věděla, že chci porod co nejpřirozenější. Jenže se to trošku komplikovalo. Asistentka i lékařka mi doporučovaly, ať si nechám píchnout oxytocin, protože poslední tři hodiny byly dost těžké.
Neúměrné riziko„I nekomplikované těhotenství může skončit komplikovaným a patologickým porodem, kdy komplikace přijdou neočekávaně a je třeba je řešit někdy i během několika minut. A opačně platí, že těhotná s riziky a komplikacemi může porodit bez komplikací. Podle mého je neúměrným rizikem v českém prostředí rodit doma, kde není zajištěna odpovídající péče. Doma se navíc rozhodnou rodit i ženy s komplikacemi a některé pacientky. Porodní asistentky dokonce tyto komplikace a rizika ignorují a k porodu doma jdou. To už považuju za úplný hazard se zdravím matky a miminka. Sebelépe vybavená a vzdělaná porodní asistentka má při nenadálých komplikacích v improvizovaných podmínkách omezené možnosti a nikdy není schopna poskytnout takovou péči jako v porodnici. Ministerstvo by mělo ve spolupráci s porodníky, porodními asistentkami a s přihlédnutím ke společenské poptávce stanovit pro porodní asistentky pravidla vzdělávání, praxe, zkoušek, certifikace a podobně. Řešením není zákaz, ale jasná pravidla. To se dosud nestalo.“ |
Poslechla jste?
Naštěstí ne. Ukázalo se, že syn měl omotanou pupeční šňůru kolem krku. Oxytocin by mi sice pomohl zvládnout vyčerpání a zintenzivnil kontrakce, ale šňůra by se nejspíš zaškrtila kolem krku a mohlo to skončit císařem. Tehdy jsem získala pocit, že instinkt funguje. Tělo si samo řeklo, že když půjde svým tempem, zvládne to.
I proto jste teď chtěla rodit doma?
Byl to jeden kousek ze skládačky. Ale hlavní bylo, že už s Davidem jsem si v nemocnici připadala nepatřičně. Jsem přece zdravá ženská, která dokáže porodit s pomocí porodní báby jedno kde. Začala jsem o tom víc přemýšlet, vyslechla spoustu názorů.
Co jste zjistila?
Všude venku jsou informace o domácím porodu běžně dostupné. V mnoha zemích je dokonce hradí pojišťovny. Nechci ale působit, že jsem porodila jedno dítě doma a už mám na to patent, prostě jsem zjistila, že je těžké tady sehnat podstatné informace.
Jak jste je sbírala vy?
Je jich v době internetu spousta. Taky jsem zjistila, že mám kolem sebe hned několik žen, které rodily doma. Do některých bych to vůbec neřekla. Ani v nejmenším nesplňují zažité klišé o nezodpovědných biomatkách. S hrůzou jsem si uvědomila, že i já mám sklon dívat se na české ženy rodící doma taky tak.
O domácích porodech se tedy u nás moc nemluví?
Ne. Přitom některé ženy by do toho i chtěly jít, ale kvůli neinformovanosti a různým nálepkám šarlatánek a hazardérek se bojí. Neustále narážíte na informace, které jsou protichůdné nebo hysterické, a to z obou stran. Je mi líto i komentářů typu: Já tě obdivuju. Za co obdiv? Za to, že umím rodit stejně jako ostatní ženy? I proto jsem se rozhodla, že chci o porodu doma mluvit veřejně. Minimálně proto, aby se otevřela diskuse.
Jak to vypadá jinde?
Většinou stát domácí porody různě podporuje, ale kvůli tomu je i sleduje a reguluje. Kamarádka z Kanady mě odkázala na studii, kterou zveřejnil Canadian Medical Association Journal. Autoři využili státní zdravotní záznamy z let 2006 až 2009, aby porovnali úmrtnost předčasně narozených dětí a špatných zdravotních stavů mezi novorozenci. Šlo o 11 500 domácích porodů a stejný počet plánovaných porodů v nemocnicích, a to u žen s nízkým rizikem těhotenství.
V klidu a bezpečí„Když mám asistovat u domácího porodu, rodička nesmí mít závažné systémové onemocnění nebo onemocnění, které by ovlivňovalo těhotenství a porod. Ideální je, když se rodička a asistentka setkají co nejdřív, nejpozději čtyři až šest týdnů před porodem. Když nastanou komplikace, základní pravidlo při porodu doma by mělo být dostat ženu i dítě do nemocnice ve stavu, kdy nejsou bezprostředně ohroženy. Proto je nutné sledovat projevy nesprávně probíhajícího porodu a neprovádět zásahy, které by je zhoršily, zkreslily, či dokonce vyvolaly. A pokud přece jen nastanou komplikace a ženu už nelze převézt, porodní asistentka by měla být vybavena resuscitačními pomůckami a měla by být pravidelně proškolována v resuscitaci. Zda rodit doma, nebo v porodnici, o tom by vždycky měla rozhodovat matka, pokud to dovoluje stav její i dítěte a má pro něj vytvořené podmínky. Mělo by jít o místo, kde se cítí v klidu a bezpečí. V západní Evropě jsou pro domácí porody vytvořené podmínky, které si domluví všechny složky poskytujícího systému: lékaři, porodní asistentky, záchranná služba. Bohužel u nás tato spolupráce a podmínky chybějí, stejně jako vzdělání nutné pro tento druh poskytované péče, sebereflexe a pokora.“ porodní asistentka Simona N. |
A výsledek?
Stejně jako v Anglii nebo v Německu, i tady vyšlo najevo, že domácí porody nejsou riskantnější. Nutné je ale podotknout, že těhotenství musí být bez jakýchkoliv zdravotních komplikací. Pak je daleko menší pravděpodobnost vnějších zásahů, tedy medikací proti bolesti, na podporu kontrakcí, nástřihu, či dokonce císařského řezu. Podle studie to může být tím, že rodičky v domácím prostředí lépe zvládají jak bolest, tak psychicky i samotný porod. Taky se ukázalo, že doma neumírá ani víc dětí, ani matek. Na těch skoro dvanáct tisíc porodů bylo jedenáct úmrtí doma a dvanáct v nemocnici. Ani jednou nešlo o rodičku, vždy o novorozence, a to do šestadvacátého týdne po narození.
Co vám nejvíc vadí u nás?
Čím víc jsem se dozvídala, tím víc mi bylo líto, že nemáme možnost volby. Náš systém znevýhodňuje kvalifikované porodní asistentky. Podívejme se například na Holandsko, jakousi Mekku domácích porodů, kde se automaticky předpokládá, že při bezrizikovém těhotenství rodíte doma. Stejně jako v dalších státech, i tam vás vyšetřují a docházíte k asistentce, kterou si vyberete. Jen nesmí odebírat krev. To dělá doktor, k němuž vás posílá při komplikacích. Ať už se rozhodnete rodit doma, nebo ne, v sedmém měsíci vám přijde balíček, placený pojišťovnou, kde máte všechny pomůcky pro domácí porod.
Jaké jsou další vymoženosti?
Takzvané porodní hotely, které nabízejí bezprostřední péči po porodu. Pokud se totiž rozhodnete pro nemocnici, jdete velmi brzy domů, klidně i po dvou hodinách. Ale můžete jít i do tohoto domova a pobýt tam nějakou dobu, kterou si zaplatíte většinou napůl s pojišťovnou. Vynikající je taky takzvaná poporodní asistentka. Při domácím porodu k vám až deset dní dochází a kontroluje vás i miminko, funguje i jako laktační sestra. Navíc vypere, vyžehlí, uvaří. Opět její služby až z devadesáti procent hradí pojišťovna.
Když to shrnete, co je pro vás na tamním systému nejdůležitější?
Přístup k ženě a k mateřství. Pokud je těhotenství bezproblémové, porod je fyziognomická záležitost. Neučíte se ho jako čištění zubů, je to jako dojít si na záchod. Každá žena porodí. Nevím, co se stalo v průběhu minulého století, kdy se z rodící ženy stala pacientka napojená na přístroje.
Když pomineme místo, lišil se nějak porod dcery a syna?
Právě tím místem se změnilo úplně všechno. Vedle mého partnera Volkana a porodní asistentky se nečekaně objevila i moje sestra. Asistentka zasahovala minimálně, jen když se mě snažila navést na lepší polohy a poradila, jak si ulevit. Nechala skoro všechno na mně. Přesto všechno bedlivě zapisovala, kontrolovala mě i dítě. Volkan mě celou dobu držel za ruku, což mi moc pomohlo.
Proč byla u porodu i vaše sestra?
V osmém a devátém měsíci jsem měla hektické období. Termín byl třicátého a já si naplánovala, že sedmnáctého všechno nakoupím. Jenže jsem porodila už čtrnáctého. Když mi kolem půl desáté ráno praskla voda, jako první jsem řekla: „Hele, Volkane, musíme sehnat nějakou podložku do postele.“ A v druhé vlně jsem volala sestře, která mi nabídla, že dojede nějaké oblečky koupit. A tak skončila u mého porodu. Iman se narodila jí a Volkanovi doslova do rukou.
Hned jsme slavili
Co se dělo potom?
Nechali jsme dotepat pupečník, placentu jsem porodila přirozeně po víc než třech hodinách. Asi za dvacet minut jsem už volala známým, pak přijel sestřin partner, koupil jídlo a do jedné v noci jsme seděli a bavili se. V následujících třech dnech se u nás otočilo na třicet lidí, grilovali jsme a slavili. Neměla jsem absolutně pocit, že bych den předtím rodila. Známí na mě koukali jako na zjevení.
Lejla Abbasová v pěti číslech37 Narodila se 14. února 1980, je dcerou súdánského otce a české matky. 1 Jejímu prvnímu dítěti, synu Davidovi, je téměř šest. Otcem je muzikant Michael Kocáb. 2 Druhé dítě, dcera Iman, se narodilo letos v červenci. Otcem je turecký podnikatel Volkan Kaynak. 2006 Založila nadační fond, který podporuje projekty v Keni. 2009 Obdržela bronzovou medaili Ministerstva zahraničí ČR za svou humanitární pomoc. |
Jste pro, aby byli muži u porodů?
Pro mě je vnitřně přirozenější, když otec u porodu není. Dřív tam nikdy nebývali. Ale doba se prudce vyvíjí a vyvíjí se i přístup rodičů, takže když tam otec chce být, ať je. Taky jsem dala partnerům vybrat. Oba byli pro a já jsem jim za to strašně vděčná. Vadí mi ale ta hysterie, že otec, který není u porodu, prokazuje nedostatečnou rodičovskou angažovanost nebo náklonnost k partnerce.
Jste striktně proti císařskému řezu?
Naprosto chápu, že v mezních situacích je nezbytný. A díky bohu za něj, stejně jako za lékaře a nemocnice. Nerada bych, aby vznikl pocit, že jsem proti nim. Bohužel císař se začal nadužívat, ať už z kosmetických důvodů ze strany pacientek, nebo jako zjednodušení pro doktory. Vůbec se nemluví o tom, že je to vážná operace, jaký je rozdíl mezi novorozencem porozeným přirozeně a císařem, jak potom vypadá ženino břicho. Navíc všechny ženy od začátku těhotenství řeší každý blbý prášek, paralen, kávu, černý čaj, a pak při císaři dostanou nálož antibiotik v tom nejcitlivějším okamžiku zrodu dítěte.
Přibývá porodů císařským řezem?
Četla jsem článek lékařky a zároveň porodní asistentky s třicetiletou praxí, která vystudovala Yale. Podle ní byl v osmdesátých letech v Americe císař zastoupen osmnácti procenty ze všech porodů a všichni to brali jako hororový scénář. Teď je průměr na 34 procentech, v některých nemocnicích na čtyřiceti. U nás jsme někde na pětadvaceti. Přitom podle světové zdravotnické organizace WHO by ve zdravé populaci neměl průměrný počet císařů překročit čtrnáct procent!
Jak se člověk dostane k dule?
Pozor, já neměla dulu, ale porodní asistentku. I v terminologii máme zmatky, ani já jsem dřív neznala rozdíl.
Dula je speciálně vyškolená. Doprovází ženu při porodu a poskytuje jí psychickou i fyzickou podporu, nesmí však poskytovat žádné zdravotnické služby. To je rozdíl proti vysokoškolsky studované porodní asistentce, specialistce na péči o ženu při normálním těhotenství, porodu a šestinedělí včetně péče o zdravého novorozence a kojence do šesti týdnů a taky na péči o ženu na úseku gynekologie.
Od roku 2004 můžou v Evropské unii pracovat samostatně, bez dohledu lékaře.
Jak jste tedy našla porodní asistentku?
Ptala jsem se těch, které jsem znala. Štěstí mi přálo, protože jsem dostala tip na jednu z nejlepších. Za dvacet let praxe prošla všemi možnými nemocnicemi a vedle toho docházela i domů. Dnes se tomu věnuje už jen výjimečně. Je unavená z celého nastavení, které nahrává nezodpovědným asistentkám i matkám. Ptala jsem se jí, kolik má za sebou domácích porodů a kolik jich skončilo v nemocnici. Řekla, že kolem dvou set, nutnost přesunu kvůli komplikacím tvořila pět až sedm procent a z těch akutních důvodů neskončila v nemocnici ani jednou.
Co se vám na spolupráci tak líbilo?
Že přesně ví, co dělá. Řekla mi, podle jakých ukazatelů budu rodit v nemocnici, ať už se ukážou během těhotenství, nebo u porodu. Byla velmi striktní a překvapilo mě, jak malý prostor pro pochybnosti především během porodu dovolila. Chodila ke mně na klasické prohlídky. Poslední tři byly shodou okolnosti ve stejný den, kdy jsem šla odpoledne na kontrolu do Podolí. Dokázala mi přesně spočítat, co jsem se pak dozvěděla i z počítačů. Byla jsem z toho úplně perplex. Řekla mi váhu, centimetry i přesnou polohu.
Měla jste štěstí, ale jsou asistentky, které to berou jen jako byznys.
To je totéž, jako když zavedete prohibici. Okamžitě začne kvést černý obchod. A to se děje i tady. Neexistuje kontrola. Roli hraje i to, že asistentce hrozí až milionová pokuta, pokud se prokáže její účast u porodu. Což je pro pofesionálku likvidační a nahrává to těm, které nemají kvalifikaci, berou na sebe mnohem menší riziko postihu, a jsou tak ochotné jít k problematickým těhotenstvím a porodům. Zprávy o nich pak plní noviny hrůzami o úmrtí dítěte nebo rodičky. Moje asistentka navíc vidí, že roste počet žen, pro které je důležitější místo než samotný přístup, chovají se velmi rizikově. To nahrává těm, které nemají kvalifikaci a jsou ochotny splnit jakékoliv požadavky žen. Tím je nebo jejich dítě můžou ohrozit na životě.
Nebála jste se i kvůli věku?
Měly jsme jasně dané, které komplikace by mi neumožnily rodit doma. Jinak jsem byla docela fit. Poslední dva roky jsem cvičila, jezdila na kole. Dokonce jsem ve třetím měsíci začala chodit do posilovny a vydrželo mi to až do sedmého měsíce. Pak jsem cvičila alespoň s činkami. Ty jsem si vezla dokonce i do Keni, kde na mě koukali jako na blázna.
Dceru jste přihlašovali na matrice sami. Byl nějaký problém?
Spíš to bylo úsměvné. Přišli jsme s Volkanem a malou hned pátý den a paní na matrice byly u vytržení. Mám být přece unavená doma! Chtěla jsem, aby Iman měla druhé křestní jméno Abbas, stejně jako David, ale bylo mi řečeno, že Abbas je klučičí jméno. Takže se jmenuje „jen“ Iman Kaynak, podle otce.
Ovlivnila mě Afrika
Sama jste už naznačila, že nepatříte zrovna mezi úzkostlivé matky...
To asi ne. Malá slavila měsíční narozeniny v Chorvatsku. Všichni se mě ptali, jestli se nebojím. Čeho? Vybrala jsem místo, kam se dojede autem. Počasí? V Chorvatsku se přece taky rodí děti a i u nás jsou vedra. Navíc jsme jeli do domu mé kamarádky a s rodinou Ester Janečkové. Bylo to fajn pro všechny. Nedávno jsem četla, co dělá miminko ve dvou měsících. A začínalo to větou: „Maminky, pokud byste měly pořád ještě strach vyjít s miminkem ven...“ Musela jsem se smát. Ale jinak je to spíš k pláči, protože přesně tyhle články vyvolávají zbytečnou opatrnost matek, což nesvědčí ani jim, ani dětem.
Měla jste to takhle stejně i u syna?
Je pravda, že jsem si až u Davida uvědomila, jak mě ovlivnila Afrika a tamní přístup k dětem. Jsou strašně soběstačné, když jim dáte prostor. A jsou schopné určité samostatnosti už od dvou let. Velký rozdíl samozřejmě pramení z toho, že když máte pět dětí, nezvládnete se jim věnovat, jako když máte jedno.
Jak vychází David s Iman?
David má hrozně rád mimina. Když ráno přijde do ložnice, jako první jde za ní do postýlky, ne za mnou. Když ležíme, nejde ze strany ke mně, ale k ní. Pořád se ptá, jestli jsem jí dala napít, abych na ni dávala pozor a podobně. Říkám si, jak k tomu asi přispěl porod doma. Od začátku ji nebral jako vetřelce. Hodně jsme si povídali i o jejím porodu, protože ho to upřímně zajímalo. Celkově Iman do našeho života vplula tak hladce, že mám někdy pocit, jako by tu byla vždycky.
Chtěla byste víc dětí?
Moc ráda, ale kdo ví, co bude. Už je mi sedmatřicet. Na druhou stranu mi v dnešní době přijde mateřství strašně jednoduché. Moje máma ještě prala plínky v ruce, neexistovalo pomalu nic z dnešních vychytávek. Což ale nahrává i v mateřství tomu, tlačit vše na bezchybnost, na výkon. Ženy rodí pozdě a s vědomím, že ideální by bylo, aby zvládly rodinu, práci i partnerství. Vzrostla vlna poporodních depresí a laktační psychóz. Žijeme v malých jednotkách, často chybějí takové ty rodinné kruhy a vícegenerační domácnosti jako kdysi. Máma i sousedky dřív běžně pomáhaly, teď jsou babičky často aktivnější než jejich děti, protože si to můžou dovolit.
Vy pořád pracujete, že?
Snažím se zvolnit, ale některé projekty vznikly v době, kdy jsem otěhotněla. Kdybych to věděla, klidně bych něco posunula, což se stejně v mnoha případech teď děje. Ale mojí obrovskou výhodou je, že mám svobodné povolání a záleží jen na mně, jak s časem naložím.
Rozhovor z focení (10/2017):