Příběh Ivany Já žiju v Čechách, přítel v Řecku
Nedávno mi bylo dvaapadesát. Jsem rozvedená, mám dvě dospělé dcery a žádné další děti už nechci. Jenže místo toho, abych se radovala z nově nabyté svobody a věnovala se koníčkům, trápí mě pocity prázdnoty. Když jsem se s tím svěřila kamarádce Zlatě, okamžitě jí bylo všechno jasné.
Pravidla pro „dálkaře“Láska je mocná čarodějka a prý i hory přenáší. Co tedy můžete udělat, aby vám vydržel vztah, který dělí velká vzdálenost? ✓ Vytvořte si denní rituály ✓ Vyzkoušejte texting ✓ Projevujte city ✓ Plánujte budoucnost ✓ Navštěvujte se |
„Začínáš cvokatět. Najdeme ti chlapa!“ zavelela, a jak řekla, tak i udělala. Zlatin manžel je podnikatel a obchoduje s celým světem. Nedávno uspořádal „rodinnou večeři“ pro důležitého klienta z Řecka. Mě tam pozvali coby rodinnou přítelkyni a také člověka, který umí dobře anglicky.
„Musíš mi pomoct – já ty cizí jazyky neovládám. A ty ho pěkně zabavíš,“ plánovala nadšeně kamarádka. Samozřejmě mi bylo jasné, že moje přítomnost není jen praktickou kulturní vložkou pro klienta, ale také Zlatin plán, jak mě vytrhnout ze samoty.
Řecký klient se jmenoval Petros. Bylo mu něco kolem šedesátky, měl mladistvou jiskru a nádherné velké hnědé oči, ve kterých jsem se hned ten první večer skoro utopila. Povídali jsme si o všem možném – o Praze, o kultuře, o Řecku, o životě... A když večeře kolem druhé ráno skončila, zeptal se, jestli by mě mohl někam pozvat.
Byl to šok. Rande! Tři roky po rozvodu, třicet let od svatby s mým ex. Domluvili jsme se na další den. Byla jsem tak nervózní, že jsem nevěděla, co si vzít na sebe. Chovala jsem se jako zamilovaná studentka, co má jít na první schůzku.
Naštěstí Petros byl fajn společník a nějak si mých rozpaků nevšímal. Vyprávěl mi o svém mládí, podnikání, ale i o rodině. Dozvěděla jsem se, že je rozvedený a z prvního manželství má dospělého syna, který žije v Athénách. Nechápala jsem, že takový zajímavý chlap může být volný – a navíc projevovat zájem o někoho, jako jsem já.
To odpoledne jsme se s Petrosem procházeli po nábřeží Vltavy ruku v ruce a mně bylo tak krásně... Najednou jsem cítila, jak je život barevný, pestrý a voňavý. Zmizela šeď, prázdnota, kterou vystřídal pocit naplnění a štěstí. Ale oba jsme věděli, že tahle love story skončí datem jeho zpáteční letenky.
Když jsem ho za týden doprovázela na letiště, nemohla jsem zadržet slzy. „Budeš mi chybět,“ řekl Petros a jedním dechem dodal, že mě miluje a v žádném případě mě nechce ztratit. Jenže jak budovat vztah, když já jsem tady v Česku a přítel žije v Řecku?
Přišel opravit pračku a udělal mi ze života chaos. Partner jako velké dítě |
Kupodivu jsme to začali nějak zkoušet – i přesto, že nás dělí stovky kilometrů. Popravdě, není to vůbec jednoduché a vyžaduje to hodně důvěry, disciplíny, ale i lásky. Navíc jsem musela spolknout jednu „hořkou pilulku“. Vyšlo totiž najevo, že Petros je rozvedený, ale pořád žije se svou bývalkou pod jednou střechou.
Sice mi tvrdí, že spolu nic nemají, ale můžu tomu věřit? Nic jiného mi stejně nezbyde, když jsme každý úplně někde jinde. Občas mívám pochybnosti a rozum mi říká, ať se na to vykašlu. Srdce ale pořád doufá, věří a miluje...
S Petrosem si voláme a píšeme každý den. Občas se zadaří a přijede za mnou na víkend do Prahy. Máme své rituály, které nás drží. Jistě, můžete namítnout, že je to všechno jenom „napůl“ a ten skutečný život je o každodenních radostech a strastech. Ale i to málo, co od toho vztahu dostávám, mi dělá život hezčí.
Už jsem starší – nepotřebuju dokonalý vztah. Ale vidět v očích chlapa, jak je do mě zamilovaný, je skvělý pocit. Snažím se nemyslet na budoucnost a žít tady a teď. Láska je křehká, stačí jedna neopatrnost a rozbije se jako skleněná váza na tisíc kousků. A to bych nechtěla.
Ivana
Co má podle vás Ivana dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
