Jak dokázat kritiku přijmout1. Nereagujte hned a snažte se zůstat nad věcí. Klidně se párkrát zhluboka nadechněte, než na kritiku odpovíte. 2. Zachovejte klidný tón hlasu a nenechte se vytočit. To je reakce, na kterou kritizující může natěšeně čekat. 3. Dívejte se kritizujícímu do očí a nepřerušujte ho, když mluví. 4. Všímejte si svých pocitů. Chce vás protějšek donutit do nějaké role? 5. Kritiku neberte osobně nebo jako útok na vaši osobu. Naopak ji vnímejte jako návrh na zlepšení svých procesů v osobním životě nebo práci. 6. Bedlivě kritiku poslouchejte a nebojte se zeptat, pokud vám není něco jasné. 7. Sledujte, jaká slova kritizující používá. Detailní, nebo jen obecná? Pokud se věnuje spíš obecné kritice, položte mu otázky, které ho donutí jít do detailu. 8. Cítíte-li, že smyslem kritiky druhého je z vás udělat blbce, jednoduše rozmluvu ukončete. Řekněte třeba: „Tvá slova mě velice zasáhla, musím o tom popřemýšlet o samotě.“ A opusťte místnost. |
Kritika v nás vyvolává pocit zoufalství, křivdy, ponížení i mírné zlosti. „Obecně se dá říct, že kritika vyvolává v naší společnosti vysokou úroveň stresu,“ potvrzuje Annette Schlipphaková, viceprezidentka Sdružení německých psychologů v Berlíně. „Ovšem na druhou stranu je kritika něco, co je pro naše vztahy zásadní. Schopnost zacházet s konstruktivní kritikou úzce souvisí s důvěrou. Napomáhá nám také k osobnímu růstu a zlepšení,“ odkrývá Schlipphaková druhou a důležitou stránku kritiky.
S tím souhlasí i životní koučka Monika Tutterová z Imagine Solution: „Kritika je výborným prostředkem pro pročištění vzduchu, když je napjatá komunikace.“ To teoreticky víme všichni. Jenže naše emoce mluví jinak. Proto je logické, že se kritice chceme vyhnout, ať nám něco leží na srdci, irituje nás něco u ostatních, nebo ji máme slyšet od druhých.
Stopy z mládí
Věta „Musíme si promluvit!“ způsobí vysokofrekvenční bušení srdce a po celém těle nám vyrazí studený pot. I když mnohem raději slýcháváme chválu, v takové situaci předpokládáme, že spíš než k pochvale dojde k ostré kritice na naši hlavu.
„Určitě ne všechna prohlášení, která jsme v mládí slyšeli, byla míněna zle. Přesto v nás zanechala negativní stopy,“ říká Annette Schlipphaková a zdůrazňuje, že tyto pocity představují špatné předpoklady pro rozmluvu. „A když nakonec k vyčinění skutečně dojde, zase se utvrdíme ve strachu z kritiky,“ dodává. To se však podle diplomované psycholožky dá v dospělosti odbourat. Jen je potřeba na tom intenzivně pracovat.
Teorie velkého třesku
Skenery, které byly použity pro zkoumání mozku při experimentu demonstrujícím procesy během kritiky, dokazují, že revoluce našeho těla se odehrává „zdola“. Hluboko uložené mozkové části, které vznikly při evoluci jako první a ovládají intenzivní emoce jako zlost, strach, smutek nebo pohrdání, přebírají při vyslechnutí či vyslovení kritiky hlavní roli a plně si nás podmaňují. I když se proti tomu dokážeme aktivně bránit, stojí to hodně úsilí a cviku. A tak v takové situaci raději odkládáme chladný mozek stranou a nasazujeme horoucí emoce: vybuchujeme, křičíme, urážíme se, a když jsme zatlačeni do kouta, naštvaně odkráčíme a ještě stihneme demonstrativně prásknout dveřmi.
„Ale to není řešení,“ varuje Annette Schlipphaková. „Aby mohlo dojít ke konstruktivní kritice, musíme odstřihnout doutnák ještě dříve, než dojde k velkému třesku“.
Zapojte vnitřní semafor
Cesta ke konstruktivní kritice1. Ještě před vyslovením kritiky se v duchu sami sebe zeptejte, zda je věc, kterou chcete kritizovat, skutečně tak důležitá. A popřemýšlejte i nad vlastnostmi, které se vám na druhém líbí a kterých si ceníte. 2. Ujasněte si, jaký je váš motiv kritiky. Čeho chcete dosáhnout? A jak by se dala situace podle vás lépe řešit? 3. Zapovězená slova v kritice jsou: „nikdy“ a „vždycky“. Kritizujte konkrétní událost nebo situaci a nevytahujte další střelivo z minulosti. 4. Ukažte druhému, že si ho i přes kritiku vážíte. To nejlépe demonstruje oční kontakt. 5. Buďte věcní a konkrétní. Formulujte kritiku tak, abyste ukázali druhému, co ve vás jeho chování, resp. kritizovaná věc vyvolává, nebo co způsobila. 6. Kdykoliv ve vás budou převažovat emoce, zastavte se a zhluboka se nadechněte. 7. Buďte otevření otázkám ze strany kritizovaného. |
Psycholožka Schlipphaková je přesvědčena, že prvním krokem ke správnému vyslovení kritiky i jejímu přijetí je vnímat vlastní emoce a vyjádřit je ostatním. Velkou úspěšnost dosáhl i experiment na Univerzitě Erlagen v Norimberku. Výzkumníci učili děti vytvořit si vlastní „vnitřní semafor“ a použít ho, když u nich došlo k emocionálnímu chaosu. Červená znamenala jakési pozastavení se nad situací. Výzkumníci dětem v okamžiku, když je ovládaly silné emoce, doporučovali se zhluboka nadechnout a nahlas říct, jak se cítí.
Oranžový signál vnitřního semaforu znamenal: zamyslete nad možnými řešeními problému a vyberte to nejlepší. A zelená dávala signalizaci, že můžou uskutečnit svůj návrh.
„Tyto děti dokázaly po experimentu odlišit mezi osobou a chováním. A to byl velký krok,“ vysvětluje Schlipphaková. Ve výsledku takové děti neříkaly: Jsi zlý! Ale místo toho: To, co jsi právě udělal, mě rozčílilo. Nová metoda vnitřního semaforu nám může pomoci ke zvýšení kritických schopností. S nimi pak budeme lépe zvládat vypjaté situace, při kterých by nás jinak ovlivňovaly naše prastaré a silné emoce.
Dívej se mi do očí
Základem konstruktivní kritiky je si ještě před tím, než otevřeme pusu, uvědomit, co nám přesně teď a tady na chování druhých vadí a co by se na tom mělo změnit.
„Měli bychom si také položit otázku, zda jsou tyto změny vůbec reálné. Zda je můžeme od druhého vyžadovat. Může se stát, že budeme kritizovat něco, co druhý ani při sebelepší vůli změnit nedokáže. A to je nefér,“ upozorňuje psycholožka Annette Schlipphaková.
„Dalším důležitým předpokladem je, aby kritika probíhala mezi čtyřma očima, někde v soukromí,“ radí Monika Tutterová, životní koučka z Imagine Solution.
Úroveň očí obou zúčastněných by měla být zhruba ve stejné výšce. Důležitým faktorem je i tón hlasu a jeho hlasitost. „Jestliže nás někdo kritizuje se zvýšeným tónem hlasu nebo navíc přehnaně gestikuluje, je zde velká šance, že to, co nám vytýká, není vůbec o nás, ale o něm samotném a o tom, co se mu honí hlavou, co právě řeší a s čím si neví rady,“ popisuje Tutterová. A dává radu: „Nejlepším způsobem, jak v takové chvíli odzbrojit kritizujícího, je se ho zeptat: A jak teď chcete, abych se cítila?“
Kdy není omluva na místě
Když už se na vás sesypala vlna kritiky, která je oprávněná, velkým uměním je si své chyby uvědomit a hlavně je veřejně přiznat. Pokud je to váš případ, prostě se omluvte. Stoupnete v očích druhých a ze svých chyb se lépe poučíte, než kdybyste je v tichosti zametali pod koberec.
Na druhou stranu si psycholožka Annette Schlipphaková myslí, že tam, kde není za co se ospravedlňovat, omluva nemá místo. Omluvit se kritizujícímu je možná rychlé řešení, jak ze situace vybruslit, ale ve výsledku to nevede k uspokojení žádné ze stran a události se můžou za pár týdnů opakovat.
Kritika jako ideální návod na změnu
Pokud ani jednu stranu nepřeválcují emoce, jednání během konstruktivní kritiky má velký potenciál vylepšit vztahy mezi oběma stranami, vyjasnit si situaci, poučit se z chyb, vytvořit větší pouto důvěry a také nastavit lepší cestu do budoucnosti, aby se kolize ve vztahu (ať už pracovním, nebo osobním) neopakovaly.
„Zkuste se dívat na kritiku jako na dárek, který vám dává příležitost k růstu,“ uzavírá Annette Schlipphaková.
