Vizitka
|
Vynadal vám někdo na ulici za to, že jste svedla zadaného lékaře?
Na ulici nikdo, ale stalo se nám to s Radimem Fialou na natáčení. Když jsme dotočili scénu, ve které se držíme za ruce, přišla za námi rozčilená paní z komparsu, že z toho málem dostala infarkt, co to má znamenat. "A to jsem vás měla tak ráda, pane Fialo, a teď vy tohle," dodala. To mě tehdy poprvé překvapilo, jak ten seriál někteří lidé berou vážně. Na druhou stranu sklízím sympatie i u žen nad padesát let. Přitom u těch jsem tipovala, že na mě budou mít pifku.
Pociťujete už, že jste známá?
Vnímám, že mě lidé pozorují, ale jsem trochu citlivá na ty hodnotící pohledy. Někdy to bývá milé, jindy bych byla raději zase anonymní. Pochopila jsem některé kolegy, že chodí po ulicích v černých brýlích, aby si uhájili soukromí. A další změna je, že mám facebookový profil zahlcený žádostmi o přátelství od náctiletých holek i starších žen. Ordinace v růžové zahradě je nejsledovanější český seriál.
Přijala jste nabídku na roli s nadějí, že je to cesta k větší známosti?
Úplně nejdřív jsem řešila, jak to zvládnu časově, jak zorganizujeme rodinu, protože jsem věděla, že to bude náročné. Ale samozřejmě jsem to brala i tak, že mi ten seriál může otevřít dveře někam dál, k novým lidem, k novým zkušenostem. Když se dnes rozhodnete dělat vlastní projekt, je výhoda mít známé jméno, abyste sehnala sponzory a podporu.
Je v herecké branži přítomná závist? Když jedna kolegyně jde z role do role, zatímco jiná roky marně čeká na příležitost?
Závist a žárlivost tu je, ale to je podle mě i v jiných oborech. Sama jsem zažila období, kdy jsem moc práce neměla, seděla jsem doma a litovala se: "Vždyť nejsem tak špatná herečka, tak proč si mě nevybírají?!" V téhle branži je to otázka štěstí a kontaktů, šance může přijít jenom jednou a vy musíte být připravená. Naštěstí máme ve Švandově divadle perfektní dámskou šatnu, umíme si ze sebe dělat i drsnou legraci, čím se chráníme právě od té žárlivosti a závisti.
Váš manžel je také herec. Nehrozí, že závist pronikne i do partnerského vztahu?
Hodně jsem to vnímala u druhého mateřství, kdy jsem s Magdalenkou zůstala déle doma, hrála jsem jen pár představení a Tomáš naopak točil a hrál hodně, učil na DAMU. Když jste celé dny s dětmi a nemáte jinou možnost seberealizace, začne vám to po čase lézt na mozek. I přes štěstí, které jsem s dětmi zažívala, jsem začala řešit, že je život stereotypní, byla jsem nespokojená sama se sebou, začala jsem být závistivá a žárlivá. Přitom víte, že taková být nechcete, ale nejde to ovládnout, takže se tím užíráte a jste protivná.
Tehdy jste se z toho vypsala hrou Cry Baby Cry?
Kolegyně v šatně začaly mluvit o ženském představení. Každá z nás stvořila svou postavu, kterou sepsala. Potřebovala jsem tvůrčí ventil, takže jsem napsala monolog matky tří dětí, zelené vdovy, což je pro mě šílená představa žít opuštěná v satelitu kdesi na poli za městem a čekat na muže. To bych nezvládla, potřebuju mít život v pohybu. Díky tomu psaní jsem se na mateřství začala dívat s humorem, získala jsem odstup, i sama od sebe.
Ještě jednou k seriálu. Vylepšil vám rodinný rozpočet?
Z divadelního platu s dvěma dětmi v Praze si nežijete na vysoké noze. Takže ano, nemusím teď tak často myslet na to, zda si něco budeme moct dovolit.
Zažila jste, že jste měli hluboko do kapsy?
Loni v září, kdy jsem o Ordinaci ještě vůbec nevěděla, šel syn poprvé do školy a dcera do školky, podotýkám státní. Za první týden jsme za různé kroužky, družiny, pomůcky byli lehčí o sedm tisíc. A to byl začátek. Byli jsme po rekonstrukci bytu, vydali jsme se z peněz. S dětmi si musíte dělat finanční rezervu, řešíte, co by se stalo, kdyby jeden z nás nemohl pracovat. Tehdy to byla doba, kdy jsem si říkala, že jestli něco nepřijde, budeme muset sáhnout do úspor. Práce bokem je pro divadelního herce nutná, každá koruna je dobrá. Musíte chodit na castingy, zkoušet štěstí.
Někteří herci řeknou, že na ně chodit nebudou, protože je to potupné.
Tak asi nemají děti a neplatí složenky.
Užíváte si, že teď ty peníze jsou?
Člověk se uklidní, že nemusí pořád počítat. Můžeme jet na dovolenou k moři naplánovanou podle našich přání, ne podle finančních možností. Ale i když se ten finanční přísun zlepšil, jsem navyklá myslet na to, co kdyby.
Prý nevlastníte televizi. Ani teď, když v ní jste pravidelně vidět, jste si ji nepořídili?
Ne, je to žrout času a energie. Zažila jsem vztah, kdy jsme měli televizi v ložnici, ta jela do čtyř do rána a vztah tím trpěl. Teď jsem slyšela trefné přirovnání, že televize je sterilizátor vztahu. Je, protože jakmile se zapne, tak spolu přestanete mluvit, anebo si povídáte, ale pořád sledujete, co se děje na obrazovce. Přiznám se, že když přijedu na návštěvu k rodičům, první, co udělám, je, že televizi vypnu, abychom si mohli povídat.
UTAJENÁ SVATBA
S manželem jste se znali dlouhá léta, než jste spolu začali chodit. Kdy vám došlo, že je ten pravý?
Když jsem odjela na několik týdnů do Španělska urovnat si myšlenky a tam mi došlo, že mi opravdu chybí. Znali jsme se už z DAMU, přes deset let jsme byli kamarádi. Pak jsme se potkali ve Švandově divadle, tehdy ještě sídlilo v Celetné ulici, ale ani tam ještě nepřeskočila jiskra. Lítala jsem ještě jinde a s jinými chlapy, následovalo období, kdy jsem si říkala, že vlastně žádného chlapa nechci. V tu dobu už ale Tomáš byl kdesi v koutku mého podvědomí a trpělivě počkal, až mi dojde, že to je on, koho jsem hledala.
Brali jste se tajně. Proč?
Matýskovi byl rok a s mužem jsme si řekli, že druhé dítě by si už zasloužilo mít sezdané rodiče. Byl listopad, rodičům jsme řekli, že jedeme do kempu k Vltavě slavit správcovy pětašedesátiny, takže nám pohlídali Matýska. Odjeli jsme do Poněšic, kam jsme roky jezdili s vodáky, a protože nejbližší obřadní místo bylo na Hluboké, tak jsme se vzali tam. Za svědky nám šli správce a jeho syn. Svatbu jsme si chtěli užít hlavně my dva, v klidu bez nervů. Hezky jsme se vymódili, v zámecké zahradě jsme nafotili fotky, s fotografem jsme zašli na šampaňské, dali jsme si večeři, příjemně jsme se cinkli a šli jsme do svatební chatky – jediné, která měla manželskou postel. Druhý den jsme přijeli k rodičům, Tomáš měl v ruce kytku se šampaňským, takže hned ve dveřích bylo jasné, co se stalo. Máma dosedla překvapeně na židli a řekla jen: "Tak jo, napadlo mě to."
Nebyli rodiče naštvaní, že jste je nepozvali?
Maminky byly trochu zaražené, ale my jsme jim to vynahradili. Měsíc nato jsme udělali slavnostní odpoledne v restauraci, kam jsme pozvali celou rodinu. Tatínek na velkém plátně promítal fotky ze svatby, takže bez nervů z příprav si to u kafíčka všichni užili. A asi jsem tím inspirovala i svého bratra, protože šel v mých šlépějích.
S manželem hrajete stále ve stejném divadle. Prozraďte mi, jaké to je vidět svého muže při intimních scénách s jinou herečkou?
Nebyla bych normální, kdybych říkala, že to se mnou nic nedělá. Je to ovšem zdravá žárlivost. Ale teď měla u nás premiéru Kafkova Proměna, kde Tomáš hraje s Patrikem Děrgelem homosexuální pár, a zjistila jsem, že to mě odzbrojilo mnohem víc. Začala jsem přemýšlet, co bych dělala, kdyby mi oznámil, že je na chlapy. To, jak se na jevišti k sobě měli, jak to hráli věrohodně, mě trochu rozhodilo a zpochybnilo. Mám kamarádky, kterým se to stalo, tak mi to spustilo proud myšlenek.
Je u herců a hereček větší riziko, že se zamilují jinde?
Prožíváme spolu emoce, které jsou zrádné, je tam fyzický kontakt, funguje chemie, takže se stává, že se člověk bezhlavě zamiluje. Přiznávám, že po škole jsem si to také zažila. Ale pak pochopíte, že je to jenom hra, je to platonické a pálení mostů je nesmysl. Na druhou stranu jsem realistka, vím, že nás to může potkat. Nemohu svého muže vlastnit a může se stát, že se zamiluje. Ale pro vztah je lepší se s tím naučit žít a dát tomu druhému prostor, než dělat scény, protože tím tomu stejně nezabráníte. A platí to i naopak. Díky za Tomášovu toleranci a že mě bere takovou, jaká jsem.
Je herecké manželství v něčem jiné?
Řekla bych, že jsme víc hysteričtí, reagujeme hodně pudově. Ale není to tak, že bychom měli doma Itálii a potřebovali se spolu hádat. Spíš když jsme ve velkém presu, tak do něčeho kopneme, zakřičíme, protože potřebujeme ventil. Navíc můj muž je Ryba, takže pro nějaké informace se musím občas dost potápět. Já jsem Lev, ze mě jde hned všechno ven, jsem ukecaná. Ale myslím, že jeho voda a můj oheň jdou pěkně dohromady.
Jak manžel reagoval na to, že v nejnovějším představení Idioti hrajete nahá a masturbujete?
Cynicky. Prý je rád, že tam nesouložím (smích).
Dáváte si před tím představením panáka?
To nemůžu, to bych ho neodehrála.
Já bych ho neodehrála bez alkoholu.
My jsme se s kolegy strašně báli, ale naštěstí režisérka zkoušení scény grupáče nechala na poslední chvíli. A když přišla zkouška, na které zavelela: "Tak dneska donaha!", polkli jsme, ale šli jsme do toho. Ta hra je těžká v tom, že musí být velmi autentická, jakmile začnete ‚jen‘ hrát, je to k neuvěření. Scéna grupáče má vycházet z čisté radosti, a to kdyby se nedostavilo, bylo by to trapné a my bychom se začali okamžitě stydět.
Byli vaši rodiče na premiéře?
Byli.
Co říkali?
Táta nemluvil. Doteď jsme se o tom představení nebavili, říkal, že si to potřebuje nechat projít hlavou a vydýchat to. Ale to mi říkají i lidé, kteří z Idiotů byli nadšení, že si prý museli dát po představení panáka. Tam nejde jen o tu nahotu, míří to na témata, nad kterými nepřemýšlíme, nepřipouštíme si je. Ani pro nás nebylo zkoušení příjemné, v generálkovém týdnu, kdy jsem v té hře byla položená každý den od devíti do čtyř, to už bylo psycho.
DIVOKÁ PUBERTA
Dočetla jsem se, že na gymnáziu jste chodila na brigády do rockového klubu. To vám rodiče dovolili?
Co měli dělat, byla jsem tvrdá hlava a domlouvání nefungovalo. Bylo mi šestnáct, nejdříve jsme tam s kamarádkou v pátek a v sobotu uklízely, pak jsme chystaly sendviče nebo byly za barem. Můj život na gymplu byl trochu divoký.
Vracela jste se domů nad ránem?
Bylo pár hodně pozdních příchodů, takže jsem pak měla na měsíc domácí vězení. Do toho jsem zažívala svou první velkou divokou lásku s klukem z toho klubu. Když si představím, že to, co jsem dělala, se mi vrátí s mými dětmi, tak mě to děsí. Nebylo to nic vážného, jako že bych například brala drogy, ale pubertu jsem si užila. Nejkrušnější byl třeťák, to jsem i propadla z fyziky.
Co na to váš tatínek, který je fyzikální chemik?
Asi už to vzdal (smích). Chemie mi šla, matiku jsem uhrála na trojku, ale fyzika byla problém. Dodnes si pamatuju reparát z tranzistoru. Mně se tenkrát prostě nechtělo učit. Bylo to tak těžké období, že mě mohly zachránit jen úspěšné přijímačky na vysokou školu. Když mě vzali na DAMU, rodiče se uklidnili, že snad ještě nějaký rozum mám.
Hodně jste prý jezdila stopem. Kam nejdál jste dojela?
V sedmnácti z Maroka zpátky domů. Tam jsme dojeli s kamarádkou a kluky autobusem, ale nějak jsme se s nimi nepohodly, pak nás ještě okradli o doklady a peníze, dostala jsem úplavici a jediné, po čem jsem toužila, bylo vrátit se domů. Takže jsme vyrazily s kamarádkou, samy dvě blondýny. Ta cesta domů byla občas hodně zajímavá.
Šlo někdy do tuhého?
Občas nám zastavil divný řidič, takže jsme ho po pár kilometrech poprosily, aby zastavil, a vystoupily jsme. Naštěstí nás poslechli vždycky.
Troufla byste si dneska na stop?
Nevím. Mám větší pud sebezáchovy. Je to nebezpečné, nikdy nevíte, kdo vám zastaví, nemáte šanci to odhadnout. Kdybych ho dala, možná s manželem.
Dobrá, představte si stop s manželem. Kam byste se vydali?
Láká mě všechno, co je u oceánu, u moře. A hrozně bych si přála vidět velryby. Oceán miluje i můj muž, několikrát už jsme si na jeho břehu otevřeli sedmičku červeného a věřím, že se nám to zase někdy poštěstí. A strašně toužím jet do New Yorku, nasát tamější atmosféru a vyrazit do jazzových klubů zazpívat si s černochy. To už ale stopem nepůjde.
Kde se u vás vzaly ty toulavé boty?
S rodiči jsme odmala hodně cestovali. Díky tátově práci jsme nějaký čas žili v Japonsku, maminka pracovala u drah, takže měla slevy a my projezdili Evropu vlakem. Po DAMU jsem nějaký čas žila ve Španělsku, kde to miluju. Myslím, že z toho těžím do dneška, dostanete jiný náhled na život, vidíte, jak se žije jinde. A to bych teď chtěla dopřát i svým dětem. Tak doufám, že pro cestování budou mít slabost po mně.
