Michaela Marksová Tominová, ministryně práce o sociálních věcí, dvě děti (8 a 12 let)
Já sama jsem kdysi chodila s klíčem na krku asi od druhé třídy. Ale to byla jiná doba. Starší dcera si sama řekla v průběhu páté třídy, kdy začala chodit sama většina jejích spolužáků a spolužaček, včetně těch, kteří musí do školy dojíždět metrem či tramvají. Dodnes ale vždy víme, kde je a kdy má přijít.
Při osamostatňování dětí považuji za skvělý vynález mobil.
Markéta Šichtařová, ekonomka, čtyři děti (6 měsíců, 3, 6 a 8 let)
To je velice individuální. Některé dítě už v šesti letech je připravené na vlastní klíče a jiné ještě ani v deseti letech ne. Není to ani tak otázka „inteligence“, jako spíše vyzrálosti, soustředěnosti, schopnosti koncentrace. Děti mě neustále překvapují tím, v čem samostatné už jsou a v čem naopak ne.
Například šestiletý syn bravurně zvládne uvařit k večeři bezlepkové řízky, brambory a polévku, aniž bych mu jakkoliv radila, ale současně kdybych ho poslala k sousedce, cestou by stihl zabloudit, ztratit čepici, obě boty a za chvíli by se vrátil s tím, že sice zapomněl, kam měl jít, nicméně zato našel cestou želvu a nese si ji domů.
Jolana Voldánová, moderátorka, tři děti (10, 14 a 19 let)
Čtěte v magazínu Rodina DNES Kdy nechat dítě chodit domů ze školy samotné a na co při tom nezapomenout? To se dočtete už zítra v magazínu MF DNES Rodina. |
Klíče jsme dětem svěřili teprve ve chvíli, kdy bylo jasné, že jedou samy ze školy a nikdo na ně doma nečeká. Ale tak nějak to přirozeně vyplynulo z jejich věku a nutnosti, aby se alespoň občas postaraly samy o sebe.
Desetileté dceři Kateřině jsme klíče svěřili teprve letos poprvé, a to ještě jen jeden den v týdnu, kdy si chtěla vyzkoušet, jaké to je jet sama autobusem domů. Už ví, jak je důležité, aby klíče neztratila a nám dávala vědět o svém pohybu. A chápe, že máme starost, když nepošle esemesku během cesty a když pak z domova nezavolá. Ale je na ni celkem spolehnutí a je to spíš o její zralosti a schopnosti některé situace domyslet.
Možná, že právě holky jsou v tomhle svědomitější. Každé dítě to má však jinak. Vzpomínám si, že jsme s bratrem klíče od bytu pravidelně někde zapomínali, mně dokonce dvakrát spadly do výtahové šachty.
Naopak si nepamatuju, že by je některé z našich dětí ztratilo. Všechno je o komunikaci a trpělivém vysvětlování. Nic se nestane napoprvé, ale když se k něčemu člověk vrací opakovaně a vysvětluje, proč je to důležité a případně dítě motivuje nějakou drobnou odměnou, myslím, že pak i povinnosti přijímá lépe.
Veronika Vieweghová, zakladatelka Mateřského centra v Sázavě, laktační poradkyně, dvě děti (9 a 11 let)
Na tuto otázku asi nemohu dát jednoznačnou odpověď. Tím, že jsem své dvě dcery učila a stále ještě učím doma, jsem tento problém moc neřešila. S čím jsem si lámala hlavu, byla doba, od kdy je mohu nechat chvíli samotné doma.
A opět: tím, že byly spolu, bylo pro mě rozhodování jednodušší, než kdyby byla jedna z nich jedináčkem. Z vlastní zkušenosti vím, že když dáte dětem i malou svobodu, jsou najednou zodpovědné. Vědí, že se musí o sebe postarat a že na ně nikdo nedohlíží. Strach máme ale stále, jen ho před dcerami nesmíme dát najevo.
Starší Sára v září začala jezdit sama metrem do gymnázia, a to byla pro mě zlomová doba. Má dcera najednou dospěla a vyrostla. Týden jsem ji doprovázela a čekala na ni před školou, po týdnu mi sama řekla, že už to zvládne. Přesto je ráda, když ji ráno doprovodím. Je to proto, že je to naše chvilka, kdy si spolu povídáme, a já jsem za to vděčná.
