Jako dítě jste našla zalíbení v klučičích sportech, kde byly holčičí zájmy?
Vždycky mi bylo líp v klučičím kolektivu, z holčičky tam byly jen záblesky. Když jsem vyjela s kočárkem a panenkou, všichni se mi hrozně smáli. Kalhoty mi byly holt přirozenější.
Že by vliv staršího bratra?
Asi spíš sportovní styl života celé rodiny. Máma učila tělocvik. Kousek od Písku jsme měli chalupu, v zimě jsme jezdili na hory, v létě na vodu a u těchhle sportů je vždycky víc kluků než holek. Asi i proto jsem ty nejlepší kamarády nacházela v oddílech, ne ve škole, kde jsou většinou jinak založené děti.
Kateřina Neumannová
|
Co vás na sportovním kolektivu bavilo?
Doteď si myslím, že kolem vody je dobrá parta. Špičkoví vodáci jsou hrozně fajn lidi, většinou málo zhýčkaní, protože voda je tvrdý sport a není moc bohatý, takže jsou zvyklí na skromné podmínky. A samozřejmě mě bavilo závodit, měla jsem ráda vzrušení spojené se závodem. Pocit úspěchu je opojný, nikdy se ho nenabažíte.
Pomáhá nebo komplikuje v dětství zažehnutá soutěživost život?
Soutěživý a cílevědomý člověk ve sportu je takový i v práci a to mu zůstane navždy. To je na jednu stranu dobré, protože do všeho jde naplno, ale na druhou tohle nucení podávat maximální výkon dává zabrat. Unavuje.
Jak je to v soukromém životě?
Sport mě naučil vyhrávat i prohrávat. Chci být nejlepší, umím ale přijmout i porážky. Nikdy u mě honba za výsledkem nebyla to nejdůležitější, protože rodičům záleželo víc na tom, abych byla zdravá a plnila si své povinnosti, což byla škola. Nevadilo jim, když jsem nešla na trénink. Mně ano, bylo to moje rozhodnutí.
Zafungovala parta, nebo touha překonávat sama sebe?
Parta byla jen jedna část motivace, myslím. Ta druhá je cílevědomost a tu já získala jako dar v rámci genové výbavy. Chtěla jsem na závody a připravovala se na ně. Zatímco děti na začátku prázdnin odjížděly po soustředění pryč a nikdo je v oddíle celé léto neviděl, já si půjčovala kajak s sebou na chalupu a na Orlické přehradě pak každý den sama trénovala.
Je to onen rozdíl mezi nejlepším a dobrým?
Možná. Já jsem nikdy nic neodbyla. Běhali jsme třeba dvoukilometrové kolečko, ostatní se schovali za strom, ulevovali si a čekali až přiběhnu. Ale asi je to i o určité dávce talentu a pověstném kousku štěstí.
Vy jste ale měla štěstí v neštěstí, když jste v rámci rehabilitace objevila běžky.
Vlastně ano. Stala jsem se jako školou povinná mistryní republiky v kanoistice a prodělala formální zdravotní testy, které odhalily růstové onemocnění páteře. Přišel krutý verdikt od lékařů: Sportuj si pro radost, hodně plav, hodně cvič, ale na vrcholový sport zapomeň! A mně se zhroutil svět. Jenže jsem se s definitivem nesmířila. Nemohla jsem, sport byl pro mě život. Začala jsem na sobě extrémně pracovat a rehabilitační cviky, které zpevní svaly kolem páteře, a které by normální dítě začalo za chvíli flákat, jsem cvičila každý den dvakrát půl hodiny. Začala jsem různě sportovat, dělala jsem rekreačně kde co, včetně běžek, které měli rádi naši a brácha. Z legrace jsem si zkusila pár závodů na Šumavě. Na Zadově tehdy sídlilo středisko vrcholového sportu a já za jeho svěřenkyněmi zůstávala jen o pár vteřin. A to nezůstalo bez odezvy. Všiml si mě můj pozdější trenér Standa Frühauf a já se po roční pauze nevracela už ke kanoistice, nýbrž na lyže.
Zcela jste se vlastní pílí uzdravila?
Však se odborníci divili, jak byla záda krásně zpevněná. Zdravotní testy se zlepšily a lékaři v Praze, kteří měli víc zkušeností se sportem než kolegové v Písku, mi vrcholový sport dovolili. A tak jsem objevila kouzlo skluzu na lyžích a krásy Šumavy. Byl to nový motiv.
Nazamilovala jste se náhodou?
Tak okolo sportu byli vždycky kluci, kteří se mi líbili. Ti ale přicházeli a odcházeli, to s tím nemělo nic společného.
Byl vůbec čas na první lásky?
Každá holka si čas najde. Ale i v tomhle jsem měla jasno. Nikdy bych nešla na rande místo tréninku. Kvůli mé zabejčenosti neměly vztahy moc šanci. Bylo to vždycky jen na chvíli. Žádná vážná známost.
Chybělo vám zaláskované randění?
Asi trochu chybělo. Když jsem začala kolem maturity tvrdě trénovat na lyžích, bydlela jsem na Šumavě v penzionu, trenér tam jen přišel a odešel, a já tam jinak byla sama. Věděla jsem, že to jinak nejde, ale bylo to občas smutné. Holt vždycky je něco za něco.
Co jste v těch chvílích, kdy vám bylo úzko, dělala?
Člověk naštěstí nemá moc prostoru nad tím přemýšlet. Vedle tréninku, jídla, spaní a učení se nemáte moc volna. Když mi bylo nejhůř, sedla jsem do auta a po tréninku jela za kamarády, občas do Písku za rodinou. Když pak začnete závodit, už je to super. V září a říjnu se jezdilo na ledovce, kde jsou týmy z jiných zemí, a vy žijete tím “cirkusem”, který vás baví. Ale období květen - červen jsem fakt ráda neměla.
Víte, proč jste ho přetrpěla?
Protože jsem měla cíl. V reprezentaci jsem byla velmi rychle, a chtěla jsem být lepší a lepší. Chtěla jsem medaili, chtěla jsem vyhrát.
Kdy se objevila ve snech meta nejvyšší?
Úspěšné sportovce jsem měla vždycky jako svoje vzory. Nad postelí mi visel plakát Ivana Lendla. Ale nikdy mě nenapadlo, že zrovna já bych jednou mohla být mezi nimi. Začala jsem tomu věřit až v době, kdy jsem se dostala do reprezentace, ale ani tehdy jsem ještě nesnila o zlaté olympijské medaili. To přišlo až se světovou desítkou, v tu chvíli to bylo relativně na dosah.
Je rozdíl v tom, když sníte o nižších metách a těch nejvyšších?
Není. Je to tak, že máte reálné cíle odpovídající svému věku. Vyhrát krajské závody byl kdysi taky těžký cíl.
Jak se světové šampiónce zrodí v hlavě, že je čas skončit?
U mě tohle rozhodnutí postupně dozrávalo. Skončila jsem přesně v okamžiku, kdy jsem skončit chtěla. Byla jsem dobrá, pak se mi narodila Lucka, pak jsem získala nejvyšší trofeje. Když jsem vyhrála olympiádu, bylo jasný, že nikdy už nebudu lepší a slavnější. Bylo mi 33 let a našla jsem motivaci pokračovat ještě rok. Po olympiádě v Turíně jsem následující zimu vyhrála mistrovství světa v Japonsku a skončila.
Návrat do reality pro vás nebyl těžký?
Nebyla jsem nucena okamžitě někam naskočit. Dojížděly ještě určité projekty, byly věci, které mě zaměstnávaly, ale nepřetěžovaly. Byl to relativně příjemný náběh do reality. Náraz přišel až s Libercem.
Liberecká kauza dramaticky prodělečného podniku MS 2009 v klasickém lyžování, kde jste zastávala roli prezidentky organizačního výboru, je veřejnosti známa. Co její negativní pověst udělala s vámi?
Zamávalo to se mnou. Pracovně, vztahově, lidsky. Já zůstala stejná, ale okolo mě se hodně změnilo. Můj život byl najednou úplně jiný.
Přišla jste o přátele?
Já si nemyslím, že bych přišla o přátele, kteří byli přáteli dávno předtím. To spíš pracovně se potkáte s lidmi, o kterých jste přesvědčeni, že jsou vám blízcí a pak, když to všechno skončí, zjistíte, že už s nimi asi nikdy být přáteli nemůžete. Ale to nejzásadnější bylo, že se mi rozpadl vztah.
V důsledku libereckých událostí vzal za své vztah s vaším bývalým manažerem, otcem Lucky a mužem, který vás k funkci ve výboru přivedl?
Lépe řečeno, tyhle události urychlily to, co by se stejně stalo. Byla asi otázka času, kdy vše praskne a náš vztah nevydrží.
Myslíte nevěru. Byl to pro vás šok?
Asi nikdo netouží po tom, aby se rozpadl vztah, ve kterém je dítě. Šok to byl.
S kým jste si myslela, že žijete?
Mnoho let jsem trénovala a žila spíš sama a najednou se objevil někdo, kdo mě vzal na víno, na dovolenou a otevřel mi prostor, který jsem do té doby neměla možnost zažívat. Bylo to hrozně fajn, ale stále to nebyl reálný, dennodenní život. Já jezdila po světě trénovat a závodit, on měl svoji práci a taky pořád cestoval. A najednou byla Lucka a já po ukončení kariéry myslela, že začnu žít normálně. Místo toho jsem zjistila, že se naše životy moc nepotkávají a já pořád na něco čekám.
Jak jste se dopracovala k prozření?
Náhodou. Když jsem sportovala, byla jsem zahleděná sama do sebe a navíc jsem nikdy nebyla ten typ, který by někde něco zjišťoval a po něčem pátral. I když podezření jsem možná měla, podívám-li se čestně zpět.
Čemu říkáte náhoda?
Zkrátka je doba moderních komunikačních technologií, kdy se dějí omylem věci, které se dít nemají. Nechci o tom mluvit, mám to už odžité.
Cítila jste se v celé té nepěkné kauze lyžařského šampionátu kýmkoliv zneužitá?
Byla jsem dospělý člověk a všechna rozhodnutí byla moje. Můžete lidem některé věci vyčítat, ale na druhou stranu jsem mohla říct ne. Mrzí mě lidská zrada od těch, kterým dáte důvěru.
Rozchod s partnerem jste iniciovala vy?
Chvíli jsem ještě doufala, že se stane zázrak. Brzy jsem ale zjistila, že vztah vrátit nejde a už je potřeba spoléhat se na sebe. Bylo to těžký. Protože zrovna v tom období po Liberci, kdy jsem byla ze všech stran bombardovaná, jsem víc než kdy jindy potřebovala oporu doma.
Rodiče nemohli zastoupit partnera?
Nemohli znát detaily. Já nechtěla zatěžovat rodiče věcmi, které nelze změnit a trápily by je víc, než je potřeba.
Čili jste na sestup dolů zůstala sama?
Ve smyslu, v jakém se ptáte, ano. Byli tu samozřejmě někteří kamarádi a milovaná dcera.
Nikdy jste nepřemýšlela o tom, že by vám pomohla péče psychologa či psychofarmaka?
Ne. Pomoct si musíte sám. Kamarádi či odborníci vám můžou podat pomocnou ruku, ale vybojovat si to musíte vy. V tomhle mi hodně pomohl sport. Šla jsem si prostě zaběhat do lesa.
Jak dlouho vaše temné období trvalo?
Nejdřív si musíte odžít fázi, kdy vás nebaví vůbec nic. To je nejhorší období, kdy nemáte radost vůbec z ničeho. Blbě spíte, zhubnete. Pak to odezní a po pár měsících nastává další, radostnější fáze. Odžít si to se vším všudy je ale otázka několika roků.
Začínala jste po rozchodu od nuly?
Částečně. Sama jsem chtěla po rozchodu všechno oddělit, pálila jsem mosty. A vzhledem k tomu, že jsem s partnerem měla dohromady pracovní zázemí jeho firmy, kancelář, účetnictví a další věci, nezbývalo nic jiného. Jenomže já dřív nic z toho neřešila. Neměla jsem svoje webové stránky, svoje auto, telefon, nic. Postupně jsem to musela dát všechno do pořádku. Proto jsem taky měla obrovskou radost, když jsem si pořídila svoje první vlastní auto. Byla jsem na sebe pyšná. Bylo to i dost motivující období.
Jak dnes vycházíte s tátou Lucky?
Já s ním občas řeším věci, které nás pojí historicky, především Lucku a jednu majetkovou záležitost, kterou se snažíme pojmout rozumně. Jinak spolu už nemáme nic společného.
Jak ovlivní taková životní lekce další vztahy k mužům?
Nejsem raněná, jsem jen zkušenější, opatrnější a starší. Vždyť já měla v té době hrozně málo skutečných vztahů za sebou. Spíš bych řekla, že ten vážný byl jen jeden. Teď už vždycky budu nezávislá v tom smyslu, že nepotřebuji chlapa, aby se o mě staral, přestože by to mohlo být příjemné (smích). U mě by to musel být bonus navíc.
Zamilováváte se snadno?
To asi ne. Chlap, který mi imponuje, musí nějak vypadat - nemyslím vizuálně, a takové nepotkáváte každý den. Chlapi se mi ale samozřejmě líbí.
Znamená to, že někdo imponující je na blízku?
Nechci o tom mluvit. Ale Lucce domů náhradního tatínka nestěhuju.
Kromě vztahů přinesl „Liberec“ ještě jiná životní ponaučení?
Stále jsem víc otevřená, než bych měla být, ale už to má svoje meze. Dávám si pozor na to, co říkám. A naučila jsem se říkat ne. Víc si vybírám a snažím se dělat jen věci, které chci. I když pořád se navzdory svému přání snažím velkou měrou vyjít vstříc. Pořád je to moje slabina.
Jste přece žena, ne muž tvrďák. Mimochodem dovolujete si dnes být ženštější?
Doufám, že ano. I když stále je mi v mužském světě nejlíp. Nebráním se ale tomu nechat se hýčkat. Ať už je to kosmetika, dobrý kadeřník, pár hadříků, jiný styl oblékání. Roky jsem žila v tom, že jsem oblečení dostávala a nemohla si ho vybírat. Už jsem těch tepláků a tašek měla dost.
Je vám v ženské roli dobře?
Pořád se ji učím. Ale užívám si to. Je mi dobře, když mě někdo pochválí, že mi to sluší. A protože v podpatcích trpím, bývají boty mojí finančně náročnou položkou - musím si kupovat měkké a drahé.
Očima autorkyPřekvapila mě. To byl první dojem a zůstal. Je mnohem křehčí a ženštější, než jsem ji měla vyobrazenu z médií. Opravdu. Štíhlá, s dlouhými elegantními prsty na rukou, jakoby hrála na klavír, opálená a přirozeně ( i když sama říká, že ji to stojí úsilí) se pohybující na podpatcích. Sváděla jsem boj sama se sebou znovu si ji prohlížet. Proměna. Nějaká se musela udát. Vně i uvnitř. Nevím, jaká byla Kateřina před pár lety, ale dneska proti mně seděla sympaticky sebevědomá a myslím, že i cílevědomá žena, která to ale nikomu nedává jak se říká sežrat. Dostala přes prsty a tak jako v tréninku to zřejmě zúročila. Umí prohrát, ale nechce se jí. Má hodně energie a rychle jedná i mluví. Ne manažersky, ale tak nějak kamarádsky, mile. |
Jste finančně zajištěná tak, aby se vám volně dýchalo?
Nejsem. Nedělala jsem sport, který by to dokázal. Ale tak je na tom většina sportovců. Ano, vstupovala jsem do normálního života s tím, že jsem si nemusela brát hypotéku na byt. Jenomže abych se měla dobře, musím hodně makat a chytat příležitosti, které mi život přináší.
Proto jste začala studovat andragogiku?
Popravdě, abych se u armádního sportu udržela na pracovní pozici adekvátní té mé aktivní sportovní, musela jsem si doplnit vysokoškolské vzdělání. A postupně jsem zjistila, že to vůbec není špatné znát základy práva, psychologie či sociologie. Svět pak vidíte nepatrně lépe a víc ze široka.
Jak se vám teď žije?
Měla jsem krásné léto, hodně pracovní, a tím pádem naplňující. Byla to práce spojená s Českým olympijským výborem a olympijským parkem na Lipně. Lucka hraje tenis, takže jsem ji do toho vozila na tréninky a turnaje. Byla jsem v kalupu, ale hezkém. Baví mě být akční, plánovat a řídit čas i aktivity. Je mi vlastně líto, že léto končí. Mám ráda teplé počasí, dlouhé dny a sluníčko, kdy je víc času sportovat. Netěším se na podzim.
Ale na zimu a lyže snad ano.
Jistě. Na oboje. Na sjezdovky jezdím do Itálie do milovaného Trentina. Běžky dávám na Šumavě.
Jak reagují lidé, kteří vás na běžkách potkávají coby jednu z nich?
Většinou mě poznávají. A nejvíc mě, v dobrém slova smyslu, deptají rychlí turisti, kteří se za mě zavěsí ve stopě, já jim chci ujet, ale už na to moc nemám a pak musím, neviděna, hluboce oddechovat za stromem. A když si někdy udělám čtyřicetikilometrový výlet, na třicátém kilometru mě klidně někdo předjede. Obecně jsem ale pořád jeden z nejrychlejších turistů na Šumavě. (smích).
