„Vy se mi líbíte, paní vychovatelko!“
„No vidíte to, vy mně ani moc ne!“
„Tak to mi ale vysvětlete! Já jsem přece pořádnej mužskej! Dyť se na mě podívejte! Co byste od chlapa chtěla víc?“
„Třeba čistej trestní rejstřík?“
„Sem si mohl myslet, že budete řešit kraviny!“
Žena, která se rozhodne pracovat v mužské věznici, musí počítat s takovými rozhovory. Když vydrží, časem si odsouzené zařadí do různých kategorií.
- Romantik: „Vy byste potřebovala, aby vás někdo miloval. A byl něžnej a pozornej. To je hned vidět!“ „Jediný, co teď potřebuju, je kafe, abyste si konečně uklidil tu skříňku a byl zticha!“
- Lichotník: „Už vám dneska někdo řekl, že jste krásná?“ „Neřekl. A budu vám opravdu vděčná, když to nebudu muset poslouchat od několikrát soudně trestaného recidivisty!“
- Psycholog-amatér: „Vám někdo hodně ublížil, že jo, paní vychovatelko, proto jste tak chladná a nepřístupná!“ „Jestli těch řečí hned nenecháte, někdo by mohl hodně ublížit vám.“
Má to žena vychovatelka v mužské věznici těžší než vychovatel?
Myslím si, že to má u mužských odsouzených paradoxně jednodušší. Vztah mezi odsouzenými a zaměstnanci ve vězení je v podstatě hra. Jde o to, kam je pustíte, co je pro vás ještě v pořádku a co už ne. Je to balancování mezi tím a dodržováním zákona, který jasně ukládá, co můžete a nemůžete vězňům dovolit. Pokud žena umí pracovat s tím, že je žena, může to pro ni být výhodou.
Často nastává seznamování opravdu na základě inzerátů, které si odsouzení dávají. Odepisují jim ženy, které je nikdy neviděly, nic o nich nevědí.
