Ve Švédsku, kde třiačtyřicetiletá spisovatelka žije od svých deseti let, je považovaná za odbornici na sex.
Kromě televizních a rozhlasových vystoupení má v novinách svoji pravidelnou poradnu. Přesto se Kateřina Janouchová, dcera jaderného fyzika a zakladatele Nadace Charty 77 Františka Janoucha, nezapsala do literárního povědomí díky odhalování sexuálních praktik. Vstoupila tam jinudy - přes svého manžela, těžkého alkoholika.
Napsala knihu Nejbližší, ve které popsala život s alkoholikem. Na rozdíl od podobných výpovědí a psychologických pouček nenabádala čtenáře a čtenářky, aby od alkoholického partnera odešli. Naopak: vysvětlovala jim, proč ho ona navzdory šílenému peklu a utrpení neopustila. Její kniha se stala obrovským hitem, podobná dilemata řešila spousta Švédek a Švédů. S manželem, filmovým scénografem Robertem Bohmanem, zůstala dodnes. Mají pět dětí a on se ze závislosti vyléčil. Svoji schopnost psát nasměrovala jinam - partnerství, vztahy, sex, rodina.
Proč jste se rozhodla tak důkladně psát o sexu?
Je to nejzajímavější téma v životě. Je mi úplně přirozené a na rozdíl od spousty lidí se o sexu nestydím bavit.
Nikdy jste se nestyděla, nebo jste se k tomu dopracovala?
Tak samozřejmě v pubertě jsem se styděla, to se stydí všichni. Ale někdy v sedmnácti osmnácti jsem se rozhodla, že čím víc o sexu budeme mluvit, tím lepší to pro nás bude, a od té doby se tak chovám.
Jak na vaši sexuální otevřenost reagovali vaši partneři?
Neměli na výběr. Buď se mohli přizpůsobit, nebo využít toho, že jsou svobodní lidé, a pochopit, kde jsou dveře.
Ale co to s nimi dělalo? Byli spíš zaskočeni, nebo je vaše verbální sexualita naopak vzrušovala?
Muži na to vždycky reagují pozitivně. Jsou za otevřenost při sexu rádi. Navíc pro ně z toho nevyplývá nic špatného. Naopak, pro ně je potom sex vždycky lepší.
Není důležité si při sexu ponechat nějaká tajemství?
Tajemství zůstanou vždycky. Nikdy neřeknete, nepopíšete, nevyjádříte všechno. Takže když už se vám podaří sdělit něco, je to vždycky dobře.
Nepřicházíte tím o spontánnost v sexu?
Ne, naopak. To je velké nedorozumění. Někdo si myslí, že když o sexu mluví prakticky nebo technicky, ztrácí lásku nebo romantiku. Tu spontánnost a přirozenost ztrácíte právě tehdy, když o technice sexu nemluvíte a neovládáte ji. Je mnohem lepší říct tomu druhému, co potřebujete nebo co si přejete, než ho nechat mnoha pokusy a omyly tápat. Oba z toho pak máte lepší zážitek.
To potom znamená, že můžu mít dobrý sex prakticky s každým, když si to oba vysvětlíme a popíšeme.
V žádném případě. Lidé jsou biologicky uzpůsobení tak, že jsou strašně závislí na vjemech. Vám ten druhý musí vonět, chutnat, musí se vám líbit. S někým, kdo vám nevoní a koho necítíte, byste si mohla vyprávět cokoli, ale stejně by vám to nefungovalo.
Je nevěra něco, co je člověku přirozené?
Nevěra nebo mimopartnerské vztahy, to je něco, co je u každého člověka individuální. Každý máme jiné potřeby, každý máme jiný stupeň tolerance. V některých partnerstvích je nevěra užitečná, v jiných manželstvích zase zbytečná a ubližující. Nikdy to ale nemůžete paušalizovat. Spousta lidí se mýlí v tom, když si myslí, že na nevěru může vydat nějaké jednorázové razítko „dobře“, nebo „špatně“.
Podle aktuálního britského výzkumu je průměrná délka vztahu před tím, než se vyčerpá, devět let. Co si o tom myslíte?
Záleží na tom, jestli spolu máte děti. Když ne, tak se váš vztah často dřív nebo později vyčerpá. Ale jsou i lidé, kteří se vůči sobě nikdy nezbaví touhy a lásky a je to pro ně přirozené. Všechno se mění v momentě, kdy spolu máte děti. Láska vůči nim vám pomáhá překlenout i to, že k partnerovi nemusíte cítit stejnou touhu jako na začátku. A to vás drží pohromadě. Zvlášť když jsou děti malé, je dobré, abychom drželi úplnou rodinu a byli spolu jak fyzicky, tak mentálně.
Víte, jestli vy sama byste dokázala nevěru odpustit?
To záleží na tom, co se stalo, jak to vzniklo a jak dlouho to trvalo. Já už odpustila takové věci, že asi dokážu odpustit všechno. Nevěra pro mě není tak důležitá. Také už jsem starší a mám méně radikální názory. S věkem roste tolerance a pochopení. A je samozřejmě rozdíl, když vás ten druhý podvede po mnoha letech manželství, nebo je vám nevěrný v prvním roce vztahu, kdy jste čerstvě zamilovaní.
Mění se podle vás podoba vztahů, a tedy i charakter rodiny, nebo se nám to jen zdá, protože o tom víc mluvíme?
Určitě se mění. Třicetiletá manželství jsou spíše výjimečná a rodina jako jeden otec a jedna matka taky. Podívejte se na homosexuální vztahy. Dřív neexistovalo, že by děti mohli vychovávat lidé stejného pohlaví. Rodina se rozšiřuje a někdy je to spíš podobně smýšlející společenství lidí, kteří se starají o různé děti.
Čím to je?
Život je mnohem rychlejší a my toho chceme co nejvíc stihnout. Proto hledáme řešení, která by nám víc vyhovovala a která bychom mohli lépe nasadit na naši aktuální situaci a potřeby. Tím pádem nás zajímají i jiná řešení než ta tradiční a dlouholetá.
Je to dobře, nebo špatně?
Je to dobře.
Proč?
Protože čím víc spolu budeme mluvit a vyměňovat si názory na to, jak chceme uspořádat život, tím líp se nám bude žít. Nebudeme si v nějakém problému připadat sami, ale snáz pochopíme ty druhé a jejich potřeby. Když lidé o věcech nemluví a jen se drží zavedených pravidel, způsobuje to spoustu frustrace a neštěstí. Ale když komunikujeme, můžeme tomu zabránit. Ale nejdřív si musíme přiznat slabost. Když všichni držíme fasádu a tváříme se, že nikoho a nic nepotřebujeme, těžko si můžeme navzájem pomáhat.
Jste schopná odhadnout, kam tenhle vývoj v uvolňování vztahů půjde dál? Máme ještě vůbec kam jít?
V každém vývoji budeme vždycky omezení tím, co je dané. Jsou jen dvě pohlaví a děti mohou rodit jen ženy. Vývoj bude ve větší toleranci. Bude jedno, jestli máte mladšího nebo staršího partnera, budou se míchat kultury a rasy. Nebude tolik záležet na sexuálním ukotvení, nebudete si muset jednou provždy vybrat sexuální preferenci, ale budete ji moct měnit v průběhu života.
Co tenhle vývoj bude znamenat vůči dětem?
Jejich výchova se přesune od státu k rodinám. Děti už nebudou v ústavech, ale tím, že jednotka rodiny nebude tak uzavřená a elitní, budou vyrůstat v rodinách, byť ne biologicky spřízněných. A ty rodiny už budou moct vypadat různě. Větší důraz se bude klást na to, aby byly děti vychovávané v bezpečí a láskyplně. V tomhle ohledu budu doufat, že se víc zemí inspiruje Švédskem, kde je zakázané děti bít, což Evropská unie ještě nemá uzákoněné napříč zeměmi.
Vaše knížky jsou hodně oblíbené i v Česku. Jak se bude vyvíjet podoba vztahů tady?
Doufám, že Češky budou stále sebevědomější a budou se vyrovnávat s českými muži. V Česku je pořád situace žen třicet čtyřicet let za Švédskem.
Jak to?
Žena je vnímaná především jako ta, která se stará o domácnost a rodinu, a muži zase jako ti, kdo pracují a mají kariéru a moc. Pokud jde o rodinu, tak se o tom v Česku mluví tak, že muži ženám pomáhají. Ve Švédsku se muži a ženy o rodinu a domácnost dělí. To je velký rozdíl. Takže nejdřív se musíte naučit pojmenovávat věci správně, až pak je budete moct doopravdy změnit.
Spisovatelé lásky v českých zemích Prosluli tím, že psali o lásce a sexu otevřeněji než ostatní* Jan Otčenášek ROMEO, JULIE A TMA: Příběh lásky mladé židovské dívky a českého mladíka za protektorátu, který nemůže skončit jinak než tragicky. * Michal Viewegh POVÍDKY O MANŽELSTVÍ A O SEXU: Opustil romantickou linii své tvorby a představuje hrdinu jako cynika, který se snaží využít vše, co mu život v rovině fyzické lásky nabízí. * Vladimír Páral VELETRH SPLNĚNÝCH PŘÁNÍ, PROFESIONÁLNÍ ŽENA, MILENCI A VRAZI: Několik Páralových románů bylo zfilmovaných. Otevřenost v jeho stylu psaní byla pro mnohé šokující. Proslul tím, že záležitosti lásky deromantizoval. S oblibou popisuje některé až nechutné projevy fyzické náklonnosti. * Irena Obermannová DENÍK ŠÍLENÉ MANŽELKY: Jedna z mála autorek přibližujících ženské uvažování o sexu. Popisuje období po rozvodu, kdy touha po bývalém partnerovi ještě přetrvává. (ldv) |
