Většina lidí vás zná jako špičkovou kadeřnici, která určuje trendy. Jaký je váš vztah ke psaní?
Jsem z československé rodiny a vždycky jsem na tom byla bledě s pravopisem. Na základce jsem známky doháněla literaturou a slohy. Nikdy pro mě nebyl problém napsat ucelený text, ale neměla jsem ambici psát knížku – to vzniklo až nějak organicky.
Nebála jste se, že si lidi nebudou chtít číst o smrti?
Hodně známých mi říkalo: „Proč by si někdo dobrovolně kupoval knihu o smrti?“ Ale někteří mě povzbuzovali, že už jsme možná jako společnost dospěli do fáze, kdy bychom měli otevírat i taková témata, přestat dělat, že neexistují. Zároveň jsem ve svém okolí viděla, že když někdo umře, najednou vyvstávají otázky a jistý smutek nad nimi. A taky jsem měla pocit, že se se mnou o smrti pořád někdo baví. To mi potvrdilo, že toto bude moje téma. Jenže kdykoli jsem si sedla k počítači, nějak to nešlo.
Nikdo tehdy pořádně nevěděl, co dělá studená voda s ženským tělem, protože studie tohoto typu se prováděly jen na mužích.
