Prozraďte, co vás zaválo do Prahy?
Měl jsem tu čest pokřtít nové CD Andrey Kalivodové. Sice se známe krátce, ale o to víc je to příjemné setkání. Ona se zase stala kmotrou mé nové knihy. Proto jsem měl za povinnost ji to tímto oplatit. Ráno jsem sedl v Hamburku do auta a ujel 650 kilometrů, abych mohl být při tom. Operní zpěv mám moc rád.
Mluvil jste o své nové knize. Jde o váš životopis. Najdeme v ní nějaké pikantnosti?
Určitě. Hlavně si myslím, že ta kniha je výjimečná v tom, že není psaná tak, jak jsme u životopisů zvyklí. Jsou zde skutečné příběhy, to znamená, že je psaná více jako román. V tom je ta kniha úplně jiná. Byl bych rád, kdyby muži tyto Vánoce byli velkorysí a dovolili svým přítelkyním a manželkám spát v posteli s Kukurou, tedy s tou knížkou.
Nic jste si tedy v knize nepřibarvil?
Nene, vše vychází ze skutečných událostí a ukázal jsem v ní i své negativní stránky. Tudíž potěším knihou jistě nejen své příznivce, ale i nepřátele. Přiznávám, že mám své chyby a vždy se mi nepodařilo to, čeho jsem chtěl dosáhnout.
Jaké chyby přiznáváte?
Mně osobně se o mých chybách těžko mluví. Já osobně je moc nevnímám, to spíš mé okolí. Třeba se říká, že jsem arogantní. Já však o sobě tvrdím, že jsem plachý a proto vypadám arogantní, a tak se na tom nemůžeme vzájemně dohodnout. Když řeknu, že jsem plachý, tak se každý směje. Ale zase na druhé straně v životě herce je to jedno. Někteří si řeknou, když mě vidí v televizi, „já toho idiota nemůžu ani vidět, ten tam vypadá, na to se nedá koukat,“ ale kouká se dál. Televizi nevypne, ani si nejde do ledničky pro pivo. Sedí a kouká. Jinak má velká chyba je, že jsem se nenaučil pořádně německy.
Juraj Kukura patří mezi nejtalentovanější a nejšaramantnější slovenské herce.
Jak to? Vždyť mluvíte dobře.
Nebylo to jednoduché, jak se na první pohled zdá. Ta očekávání na mě byla obrovská, ale já jsem se nenaučil tak německy, abych mohl hrát Shakespeara.
Mluvíte o začátcích, když jste emigroval?
To je právě omyl. Každý mi říká, že jsem emigroval, ale já jsem neemigroval ani neodešel. Emigrace je, když se rozhodnete odejít. Obrazy dáte bratrovi, koberce dáte sousedovi, co máte v lednici dáte tomu, kdo má pod okny stánek s novinami. Rozhodnete se, nasednete do auta, sbalíte to nejnutnější a odjedete pryč. Já jsem takové rozhodnutí nikdy neudělal. Já jsem tam točil a pracoval. Slíbili mi, že mohu zůstat mimo republiku déle a nakonec mi místo povolení přišel rozsudek na tři a půl roku vězení za opuštění republiky. Byl to tedy exil. Pavel Kohout nikdy neemigroval, toho vyhostili. Mě nevyhostili, já jsem se mohl vrátit, ale do vězení. Takže to je ten základní principiální rozdíl. Já jsem tam stál, doručili mi to do ruky a nevěřil jsem vlastním očím.
Když se na to zpětně podíváte, nelitujete?
Těžko můžu soudit, zda jsem rád, nebo ne. Každopádně říkám, že kdybych se dneska vzbudil a v mém životě by se nestalo nic, tak bych chytil pořádnou depresi. Takže to není o litování nebo nelitování. Moje cesta se všemi těmi vrcholy a pády, při kterých stála moje manželka a můj syn, určitě stála za to. Že jsem dostal příležitost stát na těch největších jevištích, s těmi největšími německými režiséry a největšími herci, kteří existují. Divím se mladým hercům, že sedí doma. Vážím si jich, ale já bych tu neseděl. Odešel bych do Los Angeles dělat taxikáře nebo já nevím co, chodil po castinzích a snažil se dosáhnout úspěchu v zahraničí.
