Judita Matyášová
 Novinářka Judita Matyášová |
Vypátrala jich desítky a v Izraeli pak uspořádala dojemné setkání, na které dorazilo padesát lidí z celého světa.
"Obrečela jsem to. Na začátku se stalo něco úžasného. Většina těch dětí má společný symbol – malý zvoneček. Nechaly mi taky jeden vyrobit a řekly mi, že odteď jsou Juditiny děti. To nešlo vydržet se suchýma očima," vypráví Judita Matyášová v rozhovoru pro pondělní magazín ONA DNES.
Pátrání začalo příběhem české dívky Helenky. Kdo to byl?
Helenka byla česká dívka židovského původu, která věděla, že musí do transportu. Před odjezdem se nechala vyfotit, ale pro snímek se už nikdy nevrátila. Její příběh jsem zveřejnila na titulní straně Lidových novin. Myslela jsem, že nikdo z její rodiny nepřežil, ale za pár dní se ozvala její sestřenice Zuzana. To byl začátek nejnapínavějšího období mého života, které trvalo dva a půl roku.
Co jste se od Zuzany dozvěděla?
Vyprávěla mi, že ji maminka pro transport vybrala jako nejstarší ze tří dcer, protože věřila, že se zvládne o sebe postarat. A tak Zuzana začala chodit do přípravné školy pro židovskou mládež, kam mohly jen děti ve věku čtrnácti až šestnácti let. Připravovaly se tehdy na vycestování do Palestiny, což byla jedna z možností, jak odsud odjet. Do Palestiny nakonec kvůli válce neodcestovaly, skončily v Dánsku.
Proč vás její příběh tak zaujal?
Deset let propátrávám židovské osudy, ale tenhle jsem nikdy neslyšela. Začala jsem obesílat badatelny a archivy po celém světě s jediným dotazem: "Víte něco o židovských dětech z Čech, které na začátku války odjely do Dánska?"
Čtěte v pondělí
Rozhovor s novinářkou Juditou Matyášovou čtěte v pondělním magazínu ONA DNES.
Co odpovídali?
Buď že neslyšeli, nebo že vědí o skupině asi sedmi set dětí z Evropy, mezi kterými byly i české děti, ale nic víc konkrétního nemají. Z toho, co mi Zuzana vyprávěla, jsem pochopila, co pro ni kamarádi znamenali. Když ve čtrnácti patnácti odjedete daleko od rodičů a jste v cizí zemi se skupinou stejně starých dětí, stanou se vaší druhou rodinou. Rozhodla jsem se, že je najdu – a musela jsem začít hned.
Proč?
Protože pokud ještě někdo z té skupiny zbyl, bylo mu v té době skoro devadesát let.
Jak jste začala pátrat?
Nejdřív jsem jela do Dánska a našla jsem tu farmářskou oblast, kde děti prožily čtyři roky. Je to klasický venkovský region, což byla výhoda, protože tam zůstávají věci neměnné po mnoho generací. Ta krajina je úplně jiná než česká. Nejsou tam vesnice, ale spíš osamělé statky. Chytil se toho jeden dánský novinář, který publikoval příběh Zuzany a jména jejích kamarádů. Vyšlo to v pondělí, a když jsem v pátek přijela, tak mě čekala smršť.
Kdo se vám ozval?
Asi dvacet lidí, kteří si české děti pamatovali. Jeden pán volal, že má na půdě schovaný lodní kufr českého kluka a že mi ho přiveze ukázat, a to bydlel na druhém konci Dánska.
