Uměla byste postavit garáž?
Troufám si říci, že bych to dokázala. V prvním ročníku průmyslové školy jsem měla praxi. Míchat maltu a podobné věci tedy zvládám, i když jsem jako holka měla přece jen jisté úlevy. Na rozdíl od kluků nikdo nepředpokládal, že budeme dělat stavbyvedoucí, tak se nám trochu nadržovalo.
Měla jste ve škole díky pohlaví i jiné výhody?
Jitka Čvančarová (31)* Narodila se 23. 3. 1978 v Mělníku. |
V rámci toho, že nás ve třídě byla asi jen třetina holek, tak rozhodně. Od kluků jsme byly dost obletované. I díky tomu jsem se tam cítila dobře a možná od té doby mám raději mužskou než ženskou společnost.
Co vám na té ženské vadí?
Nemám ráda klábosivý babinec. Nelíbí se mi hromadění žen, které chodí po kavárnách a tlachají. Občas i já vyrazím na dámskou jízdu, stejně jako si ráda popovídám o vztahových věcech. Už jen tím, že zformulujete, co vás trápí, tak vám to pomůže. Ale svěřuju se jen svým kamarádkám, dobrým známým, se kterými můžu mluvit o všem. Nebaví mě probírat, jestli solárko opaluje více či méně, jaké šminky používat. Z čistě ženského kolektivu bych za chvíli asi zešílela.
Zažila jste ho v práci někdy?
Ne, vždycky jsem se mu cíleně vyhýbala.
V čem je podle vás svět mužů jiný?
Nesnáším pomluvy a drby a některé ženy si v nich libují. Rozebírat vztahy, kdo s kým, jak a proč, to mi přijde pod úroveň. Tohle chlapi nedělají. Všechno řeší na první dobrou. Když mají nějaký problém, při první příležitosti si ho mezi sebou vyříkají, třeba se při tom i poperou, ale jdou dál s čistým stolem. Žena se o nějakém problému dozví obvykle až přes tři kamarádky, což mi přijde zbytečné a únavné.
Ale tohle není cizí ani některým mužům.
To je pravda, to se nevylučuje, ale u žen je to přece jen častější.
Jak spory řešíte vy?
Vyříkám si je hned, proto mám ráda své dobré kamarádky, kterým můžu všechno povědět na rovinu. Říkám, že jsou to moje baby, ale pravda je, že jsou to trochu chlapi. V tomto směru v sobě mají něco mužského. Já mám ráda přímé jednání a mé kamarádky ho snesou. To umí málokterá žena, v tom jsou některé mnohem ješitnější než chlapi.
Dala vám průmyslová škola ještě něco jiného, kromě toho, že byste postavila garáž?
Nebyla jsem nadšená, když mi rodiče předurčili, že půjdu na průmyslovku a pak na vysokou, aby ze mě byla paní architektka. Nechtěla jsem to, ale teď jsem vděčná, že mám přehled v jiném oboru. Vždycky se hodí rozumět stavitelství, protože každý si budujeme dům nebo byt. Jsem ráda, že mám rozšířený obzor v jiném oboru.
Rodiče vám opravdu takhle jasně naplánovali budoucnost?
Přáli si, abych byla stavařka a architektka, abych měla slušné povolání.
Proč zrovna architektka. V čem je to slušnější profese než třeba lékařka?
Maminka byla stavařka, tak myslela, že půjdu v jejích stopách a budu dál pokračovat na architekturu.
Vy jste narozená ve znamení Berana. Na prosazení konzervatoře u rodičů vám beraní povaha nestačila?
Tenkrát ne, neměla jsem argumenty, kterými bych je přesvědčila, ani jsem nebyla tak verbálně zdatná, abych rodiče uargumentovala. Svoji rodinu mám hrozně ráda, nerada je uvádím do rozpaků, do smutných situací, proto jsem šla cestou kompromisu.
Dělala jste kompromisy i dál v pubertě, nebo jste šla hlavou proti zdi?
S bráchou jsme slušně vychovaní. Nikdy jsme rodičům nijak zásadně neodmlouvali. Samozřejmě jisté názorové neshody byly, to je normální, ale nikdy ne na dřeň věci.
Dovolila jste si aspoň nějaký pubertální výstřelek? Třeba pozdní příchody domů?
Půlhodinové zpoždění bylo běžné. Maminka, která je až extrémně starostlivý člověk, z toho byla zničená, protože se o mě bála. A ve mně se to pralo. Nechtěla jsem ji zarmoutit, na druhou stranu jsem potřebovala trochu svého prostoru.
Opravdu zodpovědná dcera...
Já jsem nikdy nevyváděla žádná alotria. Možná se to teď změní a utrhnu se ze řetězu. (smích)
A jak vypadá takové utržení se ze řetězu ve vašem podání?
Co to vlastně znamená utrhnout se ze řetězu? Když vidím některé kolegy, kteří dovedou propít dva dny v kuse, tak to nezvládnu. Taková pařmenka nejsem. Dovedu se bavit, protancovat se do rána, ale že bych k tomu potřebovala spoustu alkoholu a ještě být středem pozornosti, tak to ne.
Pokud budeme rozdělovat domácí práce na mužské a ženské, vy o sobě říkáte, že zvládáte obojí. Nepřipadáte si občas jako chlap?
Já se dost často cítím jako chlap. Přistihnu se, že dělám věci, o které bych mohla požádat někoho z blízkých mužů. Vlastně by to bylo přirozenější, kdyby je udělali oni, ale já jim neřeknu, protože to zvládnu sama a nechci je obtěžovat. A pak si říkám, že dělám chybu. Možná by ti chlapi byli rádi, že mi mohou pomoci, ale nedělají to. Ne proto, že to nechtějí, ale že si já neřeknu. V takových chvílích se zastavím a řeknu si: „Buď víc holčičkou!“ Muži se rádi cítí jako muži a jsou rádi, když ženám mohou pomoci. Když je ženy nepotřebují, mají pocit, že jsou tu zbytečně.
Jak se s vámi cítí doma váš partner?
Doma nikdo není.
A když je?
Když si žena většinu věcí zařídí sama, všichni chlapi si na to časem zvyknou a nemají důvod, proč se vnucovat. Ženy, které mají muže omotané kolem prstu, dělají, že nic neumí a ničemu nerozumí a jsou úplně bezradné (přehrává naivku), to mají jednodušší. Chlapi je obletují a oba dva jsou spokojení. Problém tedy není v mužích, ale v některých z nás, mě nevyjímaje. Někdy funguje daleko lépe jednoduchost a primitivnost než to, že je člověk samostatný.
Názorný příklad toho, že hloupost a lenost nutně nemusí být na škodu.
Je to tak. Já jsem s bratrem vychovaná tak, že on umí všechny ženské práce – vaří, peče moučníky, vánoční cukroví a zvládá i chlapské věci. Stejně tak se já umím pohybovat v kuchyni, ale můžu mít i vrtačku v ruce, nebojím se jí, naopak mi to činí radost. Beru to naprosto automaticky. Ale pro život to není moc dobré. Když zvládáte více věcí, jste vychovaná k tomu, že se umíte postavit k jakékoliv práci, máte hrozně vysoko nastavenou laťku a nebaví vás někoho něco učit. Raději všechno uděláte sama, protože je to rychlejší. Jenže pak všechno zbude jen na vás.
Proč se vůbec ženy všechny tyhle ‚mužské‘ práce naučily?
Spousta z nich k tomu byla donucená. Hodně jich žije bez mužů. Jen se podívejte, kolik je rozvedených manželství, jak moc je svobodných matek.
Stěžujeme si, ženám muži nepomáhají, nerozumí nám, ale není to tedy nakonec naše vina?
Já bych všechno neházela na ženy. Oni na tom muži mají taky svůj velký podíl. Málo bojují o svoji pozici, jsou hrozně pohodlní. Mně málokterý imponuje. Mužský ideál kolem sebe téměř nevidím.
Jaký typ mužů vám imponuje?
Nejsem moc náročná. Musí to být inteligentní člověk, názorově stálý, musí mít srovnané hodnoty, pevný charakter, verbálně zdatný a se smyslem pro humor. To je všechno. Nepotřebuju nic exteriérového ani materiálního.
Řekla byste o sobě, že jste feministka?
Ne, to určitě ne!
Proč to zděšení?
Feminismus je extremismus a vše extrémní chápu jako nezdravé. Většina idejí přivedených do extrému se zvrhne v jednostranně prosazovaný názor.
Vidíte na feminismu aspoň něco pozitivního?
Nechci feministkám ubírat zásluhy za zrovnoprávnění žen a mužů třeba v zaměstnání, jejich snahu o stejné platové podmínky a další věci. Pokud se budeme bavit o prosazování základních lidských práv pro ženy například v radikálních muslimských zemích, tak není o čem diskutovat. Ale nemůžu souhlasit s propagováním vyloženě nepřátelského přístupu k mužům.
Jak to myslíte?
Vadí mi, když jsou muži chápáni jako zdroj útlaku a ženy jako vykořisťované oběti. Iritují mě zveličované kauzy o sexuálním harašení. Každý jej chápeme jinak a nestejně také nahlížíme na to, kde jsou pomyslné hranice obtěžování, či stále ještě projev galantnosti nebo zájmu.
A co se vám tedy líbí?
Já mám ráda, když se na mě chlap podívá pohledem, ze kterého vyčtu, že se mu líbím, a nic víc za tím nehledám. Mám ráda, když mi muž pomůže do dveří, jsem ráda ženou a někdy i v tom podřízeném slova smyslu.
V roli submisivní ženy si zrovna vás vůbec neumím představit.
Proč?
Působíte rázně a řekla bych, že ve vztahu jste spíš ta dominantní.
No to je pravda, ale přitom bych někdy byla v podřízené roli ráda. Potřebuju dominantního partnera, který mě zvládne. Jenže ti snad žádní nejsou. Neříkám, že chci být v submisivní roli pořád, ale občas je to zdravé. Ideální je, když je partnerství rovnocenné a submisivní a dominantní role se u obou střídají.
Taky působíte odtažitě. Jste taková, nebo tím něco maskujete a je to obrana před okolím?
Nemám důvod předstírat. Lidé mi často říkají, že působím nepřístupně, ale není to záměr, jen mám určitou bariéru, kterou musí překonat, než si je k sobě pustím.
Máte kamarádky mezi herečkami?
Mám a docela dost, ale stejně tak mám kamarádky mimo obor.
Existuje mezi herečkami podobná rivalita, jako se o ní mluví mezi modelkami?
Je trochu jiná, ale je. Modelky jsou mladé, začínají dělat profesi v patnácti letech a rivalita tedy odpovídá jejich věku a tomu, jak inteligentní člověk jde dělat takovou kariéru, čímž se rozhodně nechci nikoho dotknout. Mezi herečkami rivalita také je a někdy taky úplně stupidní. Ale výjimky rozhodně existují v obou profesích.
Zažila jste ji?
Samozřejmě. Zažila jsem pomluvy a lži, nátlak a určité lascivní koketování s režisérem s cílem někoho zničit.
Přišla jste kvůli pomluvám o roli?
Myslím, že ne. Ale jistým způsobem změnily názor kolegů, kteří mě neznali. Dopředu si o mně utvořili obraz na základě lží a pak ke mně přistupovali s jistou rezervovaností.
Proč nerada chodíte na konkurzy?
Protože je hrozně potupné, když máte přijít před kameru a prodat se. Je to jistým způsobem ponižující, zvlášť když narazíte na režiséra, který si potřebuje honit své ego jenom proto, aby si dokázal, že je pan Režisér.
Byla jste někdy na takovém?
Byla a odešla jsem. V tomto směru to s režiséry neumím. Nedokážu být v pozici poslušné herečky za jakoukoliv cenu. Neříkám, že se sbalím hned, vyčkám do posledního momentu,kdy je to pro mě neúnosné, pak odejdu. Nejsem typ herečky, se kterou můžou ostatní zametat.
Kdo s vámi takhle jednal?
Nechci být konkrétní, nebudu žalovat. Třeba to byla shoda okolností, možná se ten dotyčný špatně vyspal.
Myslíte, že je rozdíl mezi pracovním konkurzem v jiných profesích a tím hereckým?
Samozřejmě, protože herec pracuje s nitrem, s emocemi, otvírá se. Na konkurzu můžete odhalit celé své nitro. To je hrozně citlivá věc.
Na druhou stranu ‚jen‘ hraje. Vy nemusíte ukazovat sebe samu, což se jinde vyžaduje.
To určitě, ale jsou režiséři, kteří vás dovedou totálně zničit. Viděla jsem psychicky naprosto zdeptané herečky, a nebudu říkat od kterého pana režiséra, které odešly z konkurzu s pláčem. A brečely ještě týden po něm a už nikdy se nechtěly postavit na jeviště.
Ale tohle se může stát i všude jinde.
Abyste dokázala stát na jevišti, potřebujete hrozně moc sebevědomí. A režisér vám ho dokáže zvednout, a stejně tak snadno zadupat do země. V jiných profesích si zachováte větší odstup, v naší vám nestačí roli jen zahrát, vy ji na jevišti žijete a odhalíte přitom spoustu věcí. Režisér vám často vidí až do nitra a některý toho dokáže zneužít. Vy napíšete článek, ale nikdo vám nemůže ublížit, protože přes něj nevidí do vašeho soukromí. Herci jsou v emocích nazí.
Rozbrečel vás některý režisér?
V mládí ano, teď už by se mu to nepovedlo, spíš by mě rozesmál. Mám vybudovanou určitou bariéru a některé věci mi jdou jedním uchem tam a druhým ven. Když chování přeroste určitou mez, odcházím. Nenechámna sebe řvát ani ze sebe dělat pitomce.
Než jsme se sešly, trvalo to kvůli vaší práci několik měsíců. Měla jste vůbec dovolenou?
Neumím si představit život bez dovolené. Na začátku prázdnin jsem byla dva týdny v Polynésii. Odmítla jsem kvůli tomu dvě lákavé nabídky, ale věděla jsem, že musím odjet, protože jinak by zem ne byla vycucaná bytost, která neodvede dobře další práci. Když ze sebe vydáváte, musíte nádobu znovu naplnit, to je celkem normální matematika. Já jsem energetický tank, ale občas potřebuju dobít baterky.
A už se vám někdy ty baterky vybily?
V období, když jsem hrála v Ordinaci v růžové zahradě a moje postava Markéty byla v seriálu jedna z těch výraznějších. Točilo se téměř denně, do toho jsem zkoušela v divadle a ještě jezdila hrát do Brna. Znamenalo to cestovat po dálnici D1, spát čtyři hodiny denně. Vypětí bylo skutečně obrovské, přitom žádná z věcí nešla odříct, protože jsem je měla dopředu nasmlouvané. Z únavy jsem se dostala do hysterie, kdy jedete v autě, brečíte a nevíte, jak to všechno zvládnete.
Souvisel s tím odchod z Ordinace?
Částečně také. Každá věc má svůj čas, dějová linka se vyčerpala a nebyl důvod pokračovat.
Pomohl vám seriál v herecké kariéře?
Když mluvíme v kontextu zviditelnění tváře, tak rozhodně. Na to konto jsem dostala další práci. Všimla si mě Maria Procházková, se kterou jsem natočila film Kdopak by se vlka bál, Irena Pavlásková, Jaroslav Brabec. Kdybych hrála jen v divadle, asi bych od nich role nedostala, protože režiséři do divadel moc nechodí.
Přepadne vás občas strach, že už nikdo nezavolá a vy nedostanete žádnou roli?
Vůbec ne. Svoji profesi beru s nadhledem, a to je to, co mě zachraňuje. Doufám, že mi tenhle postoj vydrží dál. Herectví miluju, ale nemám ho jako hlavní prioritu svého života. Mlčící telefon mě nestresuje.
A co je vaše priorita?
Jednoduše řečeno rodina.
Říká žena, která je v jedenatřiceti svobodná, bezdětná.
Myslím tím soukromí, obyčejný život. Práce není na prvním místě.
Nikdy vás ani na chvíli nenapadne, co byste dělala, kdybyste byla bez práce?
Vůbec ne, nejsem strašpytel. Kdybych nehrála, dělala bych něco jiného. Dovedu si sebe představit v různých profesích, ve kterých bych byla spokojená. Teď jsem ideálně šťastná, práce mě naplňuje a doufám, že přináší i něco těm druhým, ale kdybych svoji profesi nemohla dělat, tak by pro mě nenastal konec světa. Nezhroutila bych se.
Čím byste se živila?
Šla bych k nám do sdružení DebRa, které pomáhá lidem s postižením kůže a jehož já jsem patronkou. Brala bych deset tisích hrubého...
... a neměla na nájem.
Uskromnila bych se, k tomu bych vzala ještě jinou práci. Já toho zvládnu celkem hodně. Asi bych se pustila do podnikání s kamarádkou. Bavilo by mě mít cukrárnu nebo květinářství. Samozřejmě že si člověk lehce zvykne na svobodu, kterou peníze přinášejí, ale když nejsou, musíte se uskromnit. I když ono se o tom lehce mluví tady od stolu. Pravda je, že realita bývá smutnější a těžší.
Jedna netaktní otázka – jak byste se popsala, myslím tím svoji postavu?
Boris Rösner by řekl, že jsem baba jak obruč. Jsem klasický slovanský typ – krev a mléko. Ze mě nikdy nebude hubená žena, ačkoliv bych chtěla být štíhlá, totálně hubená. Ne prsaté holky se mi vždycky líbily. Nejspíš proto, že taková nejsem a nikdy nebudu.
Slyšela jste od někoho, abyste zhubla, jinak nedostanete roli?
Takhle přímo ne, ale bylo mi naznačeno, že jsem oplácaná.
Dotklo se vás to?
Nemohlo, protože je to pravda.
Trápila jste se někdy kvůli své postavě?
Určitě, jednu dobu jsem se tím hodně zaobírala. Mívám totiž velké váhové výkyvy. Většinou je to tak, že chci být hubenější, než jsem.
Jak potom hubnete?
Drastickými dietami rozhodně ne. Teď jsem nejoplácanější, co jsem kdy byla, chybí mi sport.
Teď jste oplácaná?! Myslím, že takový stupeň ‚oplácanosti‘ by brala většina žen. Je pravda, že televize přidává kila?
Bohužel tak osm kilo, to je nevýhoda kamery. Ale teď jsem opravdu nejtlustší, co jsem kdy byla, protože nemám čas sportovat. Moje tělo je zvyklé na pohyb. Když ho nemá, tak se snadno zakulatím. Přitom neumím držet diety, cítila bych se frustrovaná, v jídle jsem požitkářka.
Byla byste ochotná kvůli nějaké roli přibrat třeba dvacet kilo?
Tak to určitě ne. Ráda jím, ale neumím se přejídat. Vůbec si nedovedu představit, jak bych tolik nabrala. Ani nevím, jak Renée Zellweger přibrala pro svoji roli v Deníku Bridget Jones.
Myslím, že se právě přejídala.
Tak v tom případě bych do toho nešla. Nebála bych se, že ta kila nedám zpátky dolů, ale bála bych se, co větší přísun jídla udělá s mým tělem, protože přejídání skutečně nesnáším. Žádná role by mi za to nestála. Mám ráda svoji práci, ale také mám určité mantinely, co všechno jsem ochotná pro ni udělat..