Hrnek horkého mléka se škraloupem. Maso s tučným okrajem. Mastná kola na omáčce a hromada knedlíků. Tři kostky cukru do šálku čaje. A přísné pohledy matek, otců, babiček, dědečků, učitelek a vychovatelek. Kdo nejedl, toho kárali. Nejíst, co před vás položili, bylo prohřešek, nezdvořilost, projev rozmazlenosti. Co na tom, že se někomu nad škraloupem či tučným masem zvedal žaludek? Co na tom, že se děvče snažilo být štíhlé a nechtělo se ládovat cukrem?
„Jen si oslaď život, dej si tam ještě kostku…“
„Ne, babi, já nesladím…“
„Ale co jsou to za nápady? Šup, už ji tam máš…“
„Vždyť už jsi mi jednu dala…“
„Dvě nic nejsou, hop, a teď tam máš ještě třetí. A počkej, přinesu med...“
„Nikdy nezapomenu, jak mě vychovatelky nutily sedět u stolu, dokud jsem nedojedla vnitřnosti s rýží. Už nevím, zda šlo o játra nebo plíčka. Zvracela jsem. Potom mi donesly rohlíky a párky. Jedna z nich znovu čekala, až do sebe všechno nacpu. Byl to teror.“
