Jeden den na mateřské. Jak to zvládá žena a jak muž?

V očích těch, kdo to nezažili, je rodičovská dovolená hotová selanka. Nemusíte do práce, můžete spát do kolika chcete, celý den si jen hrajete a je vám fuk, jestli je pondělí, nebo středa. Jak to na rodičovské doopravdy chodí, jsme se zeptali zástupců obou pohlaví, i když tátů na plný úvazek je zatím jako šafránu. Jak vypadá jeden den na "mateřské" podle Vlaďky a Jiřího?

"Jsem pološílená matka," prozrazuje na sebe Vlaďka Šumberová Sehnoutková z Prahy, máma dvou dětí, která je na rodičovské dovolené už přes tři roky. "Často se hroutím, křičím, jančím. A těším se do práce. A pak se zas vzchopím a za nic bych neměnila. Bezmezně své děti miluju. Snad je mi k dobru, že při tom všem si to s nimi užívám a snažím se být lepším rodičem, nešílet, nekřičet a usmívat se."

"Jsem chlap a jsem na mateřské – tedy pardon, abychom byli přesní, na rodičovské – dovolené. Už rok a pět měsíců," vypráví Jiří Fejgl z Hradce Králové, otec dvouletého Matěje. "Důvodů, proč jsme se s manželkou rozhodli k tomuto kroku, bylo víc. Jeden z nich byl však zásadní: do práce jsem každý den dojížděl z Hradce Králové do Prahy, jako sportovní novinář jsem trávil v redakci mraky času, rodinu jsem vlastně neviděl. Žena navíc dostala velmi dobrou nabídku na předčasný návrat do své firmy. A s naším Matějem je opravdu švanda."

Tady je jejich 24 hodin na rodičovské:

00:00
Vlaďka: Spím. Ale připravená k akci jako Krokodýl Dundee. Jak se z vedlejšího pokoje ozve šramot, startuju z postele, aby roční Vojta neprobudil svou o dva roky starší sestru Lauru. Spaní, respektive noční buzení, je náš velký problém, ale nemám sílu to zatím řešit, takže spoléhám na osvědčenou metodu vzít dítě do postele a nakojit ho. Společně usínáme.

00:00
Jiří: Mates spí ve svém pokoji s medvědy a čertíkem.

04:00
Vlaďka: Probudí mě výkřik, chytám odkutáleného chlapce za nohu, aby nespadl z postele, přehodím si ho na druhý bok a snažím se ho uspat. Jenže on začne zvesela hrabat hračky z pod polštáře, lézt mně a manželovi po hlavě. Pak slyšíme hlasitý prd. Po tmě ho přebaluju. Manžel utišuje probuzenou dceru vedle v pokoji. Vracíme se zpět a Vojtu necháváme být, doufáme, že odpadne sám. Většinou ale skončí s teplým dudlíkem v puse ( ty normální plive).

04:00
Jiří: Mates se často v noci probudí a začne křičet: "Táto, tatínku!" V těchto případech platí stará pravda, že žena slyší své dítě mnohem dříve než chlap. Nic na tom nemění ani fakt, že on je na mateřské. Mates se po tomto výstupu stěhuje k nám do postele, i s medvědy a čertíkem. Tady rychle usne – a samozřejmě se strašně roztahuje.

matka na rodičovské

Vladimíra Šumberová (29) je kulturní redaktorka a koordinátorka Vzdělávacích programů MF Dnes. Miluje svou rodinu a svou práci, cestování, dlouhé i strastiplné cesty, sport jakéhokoli druhu, umění, knihy, filmy...
Manžel Petr Sehnoutka (31) je reportér Radiožurnálu a skvělý táta. Když právě nepracuje, zastane vše a ještě něco víc. Opraví cokoli. Miluje svou rodinu, práci, cestování, sport, umění, knihy, filmy...
Dceři Lauře budou tři roky, Vojta před pár dny oslavil první narozeniny.

06:00
Vlaďka: Z vedlejšího pokoje se ozývá kňourání. "Spinkej!" voláme polohlasně otevřenými dveřmi. "Táto, tatínku," nyje děvčátko. Ví, že matky se ráno nedočká. Ta totiž právě strká prs jejímu opět se probouzenému bratrovi. Vzápětí máme v posteli děti obě.

V lepším případě Laura ještě usne, v horším se mele tak vehementně, že to Vojtovi nedá a musí se přidat. Začínají nám lézt po hlavách oba. Chvíli se zabaví, následně pošťuchují a kopou.

Vydržíme tak do sedmi, někdy i trochu déle. Pak vylezu z postele, vařím čaj, připravuju snídani, u toho něco přikusuju. Když se ryk z ložnice stupňuje, odchytím Vojtu, přebalím a obleču, nechám ho na koberci hrát a ustelu dětské postýlky.

Mezitím muž převlékne Lauru, vyčistí jí zuby, učeše ji. Tedy v lepším případě. V horším spěchá do práce a nemá na to čas. Dnes ale odvádí Lauru do dopolední školky, kterou má dvakrát týdně, takže starost o ni připadá jemu.

07:00
Jiří: Vstáváme s Matesem tak kolem sedmé až půl osmé, manželka v sedm.

08:00
Vlaďka: "Jez," říkám Lauře, pokřikující v sedačce. Loupu jablko, krájím na měsíčky, ukládám do mističky ke svačině. "Papej miláčku, jde se do školky," pobízíme ji s mužem oba. Vojta se mi sápe po nohou. Posadím si ho na klín a snažím se do něj vpravit alespoň půlku přesnídávky. Zbytek letí na koberec. Uklízíme to. Při čištění zubů v rychlosti přelétnu pracovní mail, odpovídám. "Už to máš snědený?" volám na Lauru z koupelny, kde plním pračku. "Čůrat!" hlásí dítě. Manžel zasahuje, vrací ji zpět. "Jez, jez, jez!" řičíme na ni.

Vojta právě červená a tlačí. V rychlosti ho přebaluju. Bohužel to má všude. Takže sundat dvě vrstvy, umýt, očistit, obléknout. Věci přeprat, odmočit. Ještě zkontrolovat Lauřin batůžek, jestli má všechno. "Jakou si má vzít mikinu?" volá manžel. Vytahuju oblečení ze skříně. Kontroluju jestli my s Vojtou máme všechno, přebalování, plavky, ručníky, mazání. Obléknout se, ustlat v ložnici. "Mám to snědený!" volá holčička, utíráme jí pusu, omýváme bryndák, nádobí od snídaně. Změť hraček vytahaných za tu chvíli na koberci uprostřed místnosti necháváme být. " A vypij ještě ten čaj! Vypij ten čaj. Čaj!"

08:00
Jiří: Před osmou Mates vyprovodí maminku z bytu. Většinou se slovy: "Mamko, mazej do práce." Poté se vrhne na snídani. V šuplíku si sám najde lžičku a nakáže: "Taťko, jogurt." Když ho dostane, začne provokovat. V tom je ve dvou letech skoro mistr světa. Jogurt chce, pak nechce, pak chce, pak zase žadoní o rohlík. Je to prostě sranda!

Kvůli své lenosti a nevelké ochotě prát jsem zavedl pravidlo, které nepříliš rády vidí babičky. Matýsek snídá (obědvá, svačí, večeří) skoro nahatý. Bryndák si totiž nechá na krku tak deset vteřin a pak ho mrskne na zem. Tričko a kalhoty si přitom dokáže zaprasit takovým způsobem, že to ani nepořádný chlap nechápe.

08:30
Vlaďka: Je po půl deváté a všichni vystřelujeme z domu ven. Laura musí být ve školce do devíti, my s Vojtou zas na bazénu. Protože spěcháme a navíc budeme dvakrát přestupovat, nosím ho na sobě. Batoh s plaváním na zádech.

09:00
Jiří: Po snídani přichází volný program. Přiznám se, že mám ráno potřebu prostudovat zprávy ze sportu i politiky, a tak mají tak dvacet minut myši pré. Matýsek tohoto času bez dozoru dokáže využít k neuvěřitelným věcem. Takový binčus, jaký udělá, jsme neměli ani při studiích na koleji. A to ve dvou malých místnostech bydlelo šest kluků.
Na zemi je milion hraček, peřiny z jeho postele, boty ze skříně v chodbě, záchod je asi tak šestkrát spláchnutý.

Když mi dojde trpělivost, snažím se ho donutit, aby uklidil. Nevíte, jak to ženské dokážou, že je děti sem tam i poslouchají? Pak si nějaký čas hrajeme. Je to klasika: Mates miluje auta a fotbal (oba se ženou stále závodně hrajeme a Matěj je docela šikovný). Mezi hračkami má asi pět míčů, do kterých moc rád kope, u čehož vykřikuje: "Hraju gól!" Nebo: "Napálím vejšku!"

10:00
Vlaďka: Jsme vyráchaní, vysaunění, šťastní, Vojta namasírovaný, najedený. Mytím hlavy či fénováním se nezdržuju. Venku dítě po chvíli usíná. Mám dvě hodiny na vyřízení pracovních záležitostí, nejnutnější nákup. V MHD si popovídám s babičkami o tom, jak je děťátku dobře takhle u maminky, cestou obědvám párek v rohlíku.

10:00
Jiří: Jednou do týdne vyrážíme dopoledne do bazénu na plavání. Máťa vodu zbožňuje, potápí se, skáče, prostě si to užívá.Tady poznávám, že chlap na mateřské je diskriminován. Často totiž musíme do společné šatny s maminkami, které také chodí na plavání. Takže se dostaneme do místnosti poslední, jen ji proletíme, abychom stihli začátek hodiny. A po lekci je to ještě horší, musíme počkat, až se šatna zase uvolní.

Chlap opravdu nedokáže pochopit, kolik času je potřeba na otření prcka, sebe, ustrojení a odchod. My to zvládáme za necelých deset minut, ženy opravdu ne… Ještě se přiznám k jedné věci: s maminkami si moc nerozumím. Prostě se mi nechce řešit, kolik má dítě zubů, kde mají levné oblečení a další "zásadní" témata. Navíc nesnáším větu stylu: "My máme druhý zub, my jsme měli teplotu." Já mám totiž zubů mnohem víc a teplotu měl kdyžtak Mates.

otec na rodičovské

Jiří Fejgl (36) je novinář, toho času na rodičovské dovolené. Pracoval v Právu, Lidových novinách, časopisu Hattrick a naposledy dělal vedoucího sportovní redakce Blesku. Hraje fotbal, hokej, zkouší i další sporty.
Manželka Veronika Fejglová (30) je vedoucí pobočky jedné mezinárodní spediční firmy. Pracuje v Pardubicích – do firmy dojíždí z Hradce Králové přibližně dvacet minut. Hraje fotbal, v němž to dotáhla do juniorské reprezentace.
Syn Matěj (2) je raubíř prvního stupně. Perfektně už ve svém věku mluví, tvoří věty, často překvapí okolí slovní zásobou. Jeho největší koníčky? Auta, traktor, dětská motorka a fotbal.

12:00
Vlaďka: Plný batoh mě tíží na zádech, musíme tramvají, metrem, autobusem. Jenže ujel, tak dvě zastávky pěšky. Nevydržím stát na místě a čekat. Ale zas tam musím být rychleji než ten další. Dobíhám urvaná. Vojta se probouzí, posadím ho mezi děti do herny a jdu se podívat, co Laura pěkného vytvořila. Najdu její batůžek a pití, pak i dceru. Přesunu obě děti do šatny, převlíknu Lauru, hodím si Vojtu na břicho a jdeme na autobus.

Cesta domů je ve stylu dlouhého záběru z Vláčilovy Markéty Lazarové. Bohužel bez poetiky. "Půjdeme nakupovat?" "Proč?" "A tady půjdeme?" "Proč?" "Já chci rohlík." "Tak já jenom podívám." Laura se zastaví u každé výlohy, skáče přes zlámané dlaždice jako přes potok, mluví s kolemjdoucími. Batoh je těžší a těžší, Vojta, který se začíná v nosítku vzpínat, aby líp viděl, jakbysmet. Nervy na pochodu.

Dotáhneme se domů. "Umýt ruce, umýt ruce, umýt ruce!" Matka saň. Děti se chvíli zabaví a to je příležitost rychle uvařit oběd pro Lauru, ohřát Vojtovi příkrm, vybalit nákup, vytahat mokré plavky a ručníky a hodit je do pračky, pustit ji, zapnout počítač, zkontrolovat poštu, odpovědět a průběžně se nacpat čímkoli, co mi přijde pod ruku. K obědu pouštím Krtečka na DVD. Krmím Vojtu. Pobízím Lauru.

12:00
Jiří: Jsou chlapi, kteří umí vařit. Já ne. Zvládnu vajíčka a řízek, což se opravdu nedá jíst každý den. Proto si pro obědy chodíme buď do nedaleké školní jídelny, nebo jezdíme k mým rodičům. Babička s dědou jsou v důchodu a Matýsek je na nich (stejně jako na manželčiných rodičích) závislý.

"Pojedem k babičce?," ptá se často. A je mu jedno ke které. Tady také obědvá. Opět se divím, jak se může tak strašně zamazat, k čemuž má ještě jednu libůstku. Při jídle mu musí asistovat plyšový Ferda mravenec. Jedna lžička pro Ferdu, jedna pro Matěje.

Po obědě přichází jeden z našich společných rituálů – seriál MASH. Matýsek hlasitě a nadšeně komentuje hlavně začátek. "Éro letí, hele sanitka," tetelí se. Je to zvláštní, pohádky ho zatím moc neberou, ale MASH zvládne skoro každý den úplně celý.

13:00
Vlaďka: "Mám snědeno, teď pohraju trochu s bráškou a pak půjdeme spinkat, dobře, mami, domluvily?" Co na to říct. Umeju nádobí, a když už jsem v tom, také sporák. S gumovými rukavicemi na rukou skáču do pokoje a chytám Vojtu, který právě začal přelézat z křesla na křeslo. Posadím ho na koberec, běžím domýt sporák, Vojta to zkouší znova, znova zasahuju. Dvakrát, třikrát. Spadnout ho přece nenechám!

Uklidním se u své oblíbené činnosti (a to bez ironie) – obměny oblečení. Takže z šuplíků třídím malé věci pryč a z krabic na skříni tahám pro Vojtu to větší, po Lauře. Děti s radostí hraboší se mnou. Pak připravím deky. Honem pomůžu Lauře vyčůrat, Vojtu přebalím a do postele. Lehneme si všichni, dokonce Vojta vydrží chvíli u čtení z knížky. Trochu se nakojí.

13:00
Jiří: Po MASHi odjíždíme. Od rodičů to máme domů nějakých patnáct minut. Mates v sedačce usne, přenesu ho do postýlky, v níž stráví tak dvě hodiny. O víkendu však skoro nikdy nespí. Často jezdíme k manželčiným rodičům a tady je prostě příliš mnoho zajímavého. Co kdyby mu něco uteklo?

Třeba by děda odvážel něco traktorem a on by to neviděl? To by bylo přece úplně největší neštěstí. V týdnu však usíná po obědě pravidelně – asi sbírá síly na náročný víkend. Co dělám já, když on spí? Sem tam sepisuju nějaké články. K mateřské 7600 korun měsíčně je vskutku potřeba něco přivydělat. Někdy si čtu, jindy spím jako Mates.

14:00
Vlaďka: Laura neusíná sama. Takže nechávám Vojtu cupovat časopisy a minimálně čtvrt hodiny recituju Kuřátko v obilí, O kůzlátkách, O cvrčkovi a mravencích a završím to pěním Halí, belí. Když usne, vymaním se ze sevření, zavírám dveře a běžím se nacpat čokoládou – na nervy. Pak dle Vojtovy nálady a schopnosti hrát si sám můžu chvíli pracovat. Jakmile začne kníkat, je nutné ho zabavit, aby neprobudil sestru. Takže se nosíme, stavíme věž, ukazujeme zvířátka v knížce, uklízíme hračky, aby je mohl vzápětí zase rozhrabat. A příležitostně přebalujeme.

16:00
Jiří: Odpolední svačina je vtipná. Namažu rohlík se šunkou, Mates sní jenom ji. Dám mu na něj sýr, slíže jen sýr. Proboha, jak ho donutit, aby snědl i rohlík? Navíc se mě pak bezelstně zeptá: "Tatínku, ty se zlobíš?"

16:00
Vlaďka: Laura vstává, Vojta je ospalý. Lauře připravím svačinu, pověsím vyprané prádlo, Vojtu převlékám, nakojím. Pak přichází varianta a) kdy zůstáváme doma, což znamená uspat Vojtu a hrát si potichu s Laurou (třeba na vytírání kuchyně, na žehlení), nebo varianta b) kdy oba obleču a s Vojtou v náručí vyrážíme ven. Z pod schodů v přízemí tahám kočár a skládám ho trhnutím jedné ruky.

V druhé stále třímám dítě, které už je unavené, v lepším případě fňuká, v horším řve. Sdrncáme schody, vřískajícího Vojtu ukládám do kočárku a jedeme na hřiště (na návštěvu, do herny, na otevření divadla pro děti, na přednášku do mateřského centra, na výstavu...). Než dorazíme na místo, Vojta usíná. Laura je vypuštěna, usedám na lavičku a listuju časopisem. Za chvíli už ale asistuju u houpání, klouzání, lezení, stavění báboviček.

17:00
Jiří: Kolem páté přijíždí z práce Veronika. Vítá ji řev: "Mamka, mamka." Matýsek je opravdu rád. A já taky… Pak začíná další období řádění. Musím uznat, že mamku poslouchá víc než mě, ona mu také mnohem méně dovolí.

V tuto dobu se nám asi nejvíc vyplácí, že jsem na mateřské. Když jsem chodil do práce, v podvečer jsme se prakticky neviděli. Možná tak jednou týdně. Teď máme čas i na koníčky – v našem případě především sport.

18:00
Vlaďka: Návrat domů rovná se noční můra. Vytáhnout kočár s děckem do schodů. Zabránit děcku v expanzi po čtyřech po špinavé chodbě baráku. Složit kočár. Narvat ho pod schody. Psycho. Ještě že Laura už nikam neutíká, dokonce mi otevře výtah. Doma jí pomáhám při svlékání, umývání, převlékání, čůrání. Vojta řve. Nakojím Vojtu, přebalím Vojtu. Volám toužebně očekávanému manželovi. Ale dnes mám smůlu. Přijde pozdě. Hroutím se.

Připravuju večeři pro děti. Když se zabaví a Vojta mi nevisí s pláčem na noze, zvládnu dokonce uvařit i pro nás s mužem. Uklízím hračky, pouštím Večerníčka nasledovaného Animáčkem. Společně stolujeme. Laura jí sama, já krmím sebe a Vojtu.

19.30
Jiří: Před osmou se jde Mates koupat, většinou s ním chodí do vany Veronika. Když ne, zabaví se sám. Nahází na podlahu všechny šampony, co jsou na vaně, z koupelny udělá cákáním bazén. Nedávno nás navíc překvapil modifikací písničky, jejíž část už zvládá odrecitovat. "Táto, ty vole, běží liška k Táboru," začal najednou hulákat. Asi chtěl, abychom mu věnovali více pozornosti, což se mu po tomto vystoupení perfektně podařilo.

20:00
Vlaďka: Rychle připravuju holčičce věci na zítřejší balet, chystám čerstvou vodu na noc, myju nádobí, pouštím hudbu. Tancujeme, hrajeme si, honíme se, lechtáme se, blbneme. Vychytávám správný okamžik, kdy se můžu vytratit s Laurou do koupelny. Zpočátku chlapec jen spokojeně tahá knížky z knihovny, olizuje dráty od počítače, roznáší kostky lega po bytě.

Přichází pláč. Vřeštíc mi visí na noze, když Lauře čistím zuby, mažu ji, převlékám do pyžama, ukládám do postýlky a obkládám knihami. Pak se koupeme s Vojtou. Namažu ho, obléknu a jdeme si sednout do křesla k Lauřině postýlce. Světla jsou zhasnuta, Vojta usíná při kojení, Laura štěbetá, držím ji za ruku a recituju a recituju a zpívám a zpívám.

20:30
Jiří: Po koupání se chlapec uvelebí na gauči v obýváku. Zásadně neusíná ve své postýlce, to se mu nechce. Tam je přece nuda. Na otázku, jestli už bude spát, odvětí monotónně, i když se mu už klíží oči: "Nechci." K tomu už má nacvičenou odpověď na dotaz, v kolik půjdeš spát? "V deset."

22:00
Vlaďka: Odcházím do postele. Musím-li, dodělávám nějakou práci. Mám-li sílu, čtu si. Prosím o masáž, pokud je manžel doma. Ale především záhy odpadám.

22:00
Jiří: Když Mates usne, je to občas (tedy spíš skoro vždycky) taky trochu vysvobození. Najednou je klid, ticho, pohoda. Ale to asi každý, kdo má děti, dobře zná…