Vaše profese začala pátráním po vlastních předcích. Do jakého roku jste se dostala a co jste se o sobě dozvěděla?
Zjistila jsem, že jsem původem Židovka. Byla to poměrně kuriózní situace. Nastoupila jsem na střední školu a paní učitelka němčiny mi povídá: „Ty jsi Židovka, že jo?“ Odpověděla jsem, že asi ano, protože něco takového jsem doma zaslechla. Tušila jsem, že děda byl v koncentračním táboře, ale víc se o tom nemluvilo. Mě to ale začalo zajímat, a tak jsem po svých kořenech začala pátrat sama.
Dozvěděla jsem se, že téměř všichni dědovi sourozenci – včetně tří mladších – zemřeli v koncentračních táborech. Jen jeden jeho bratr přežil a utekl do Izraele. Děda mi to pak potvrdil, sám by o tom ale nikdy nemluvil. Bylo to pro něj tabu, a kdykoli jsme to otevřeli, měl z toho zlé sny. Takže nejdříve jsem začala pátrat po této rodové linii, kde jsem se dostala až do Haliče a na Ukrajinu. Tam už pak bylo velmi těžké najít další prameny. Nejdál jsem zašla v matčině linii, ve které byla spousta uměleckých kovářů. Tam jsem skončila v roce 1576.
Nejhorší jsou archivy asi v Rumunsku. S Ukrajinci je dobrá spolupráce, ale zase musíme občas počkat, až archivy vyndají ze sutin.