Tu dovolenou mám v živé paměti, přestože jsem se z ní vrátila před osmi lety. Mělo to být deset dní v klidném řeckém letovisku, jenže my jsme se shodou náhod ocitli v zájezdu plném dětí. Nejmladšímu bylo půl roku, nejstaršímu deset. Let trval dvě hodiny, pláč nejmenšího cestujícího vyplnil hodinu a půl. Jeho starší sourozenec mi celé dvě hodiny okopával zezadu sedačku a bavil se tím, že opakoval všechno, co mu maminka řekla.
Rodina bydlela ve stejném hotelu a děti se celou dobu chovaly stejně. Miminko řvalo, protože mu nejspíš bylo horko, pětiletý chlapeček se vztekal, aby si vynutil pozornost. Nebyli v tom sami. Dvojčata z jiné rodiny sváděla s rodiči každé ráno boj, že nechtějí k moři, ale k bazénu – neobešlo se to bez křiku a občasného pohlavku. To nejhorší však přišlo na výletě lodí, který si většina rodičů nechtěla nechat ujít a na rozpálenou palubu odtáhla i protestující děti. Daly to sežrat všem.
Miminko má být doma
Zažili jste někdy něco podobného z pozice rodiče? Jestli ano, zřejmě jste udělali chybu a svoje představy dovolené nedokázali propojit s těmi dětskými. Když se vám maličké dítě bude přehřívat na pláži, případně se spálí, protože nesnese, abyste ho každou chvíli mazali vrstvou krému, zřejmě si klidu neužijete vy ani celé pobřeží. A pokud si myslíte, že svůj zájem o historii přenesete na pětileté dítě tím, že ho postupně protáhnete všemi hrady a zámky v okolí a zaplatíte si hodinové prohlídky, zasloužili byste, aby o vás bílá paní omlátila svůj špičatý klobouk.
Rozhodně to však neznamená, že s dětmi máte zůstat doma do té doby, než dostanou občanku. Zvykejte je od útlého věku, ale s rozumem. Dnešní doba je ostatně cestování nakloněná, máme to lehčí než naši rodiče. Vyměnit dítěti látkovou plenku v trabantu asi nebylo snadné, stejně tak překonat všechny nerovnosti terénu kočárkem značky Liberta, který vážil asi tak tunu. Jenže tím, že je všechno tak snadné, snažíme se mít všechno a nejlépe okamžitě.
"Mám dvouměsíční dceru, myslíte, že můžeme jet k moři?" ptá se v jedné z mnoha diskusí na internetu žena, která se podepisuje jako Sára. Podobných dotazů najdete mnoho. Jistě, dnes je cestování snadné. Autem jste u moře za deset hodin, letecky ještě dříve, rodinné vozy jsou pohodlné, mají klimatizaci.
Jenže je pro tak maličké dítě dobré, aby se trmácelo do teplých krajin? Rozhodně ne do té doby, než mu budou tři měsíce, což je krajní věková hranice. Novorozenec má spát ve své postýlce a rodiče by s ním neměli jezdit dál než tři sta kilometrů od domova. Sice platí, že malému miminku je jedno, kde je, jenže taky je velmi citlivé na změny klimatu. Novorozencem sice přestává být úderem 29. dne, jenže pak ho zase čeká série různých očkování.
Proto to první měsíce vydržte doma, než dítě povyroste, ale i potom si nechte nápady na dlouhou cestu pořádně projít hlavou. "Kojícím matkám nezakazujeme cestování, ale rozhodně je třeba zvážit celkový přínos takové cesty pro rodinu," píše dětská lékařka Hana Cabrnochová na svém webu.
Zároveň radí, že pokud vyrazíte na zahraniční dovolenou s batoletem, měli byste vybrat delší pobyt. Dítěti trvá delší dobu, než se adaptuje v novém prostředí. "Týdenní dovolená bývá příliš krátká na to, aby rodina stihla při péči o dítě skutečně odpočívat," vysvětluje lékařka. Nejlepší je odložit moře alespoň do doby, kdy dítě chodí, nejlépe však do jeho dvou let.
Dítě cestovatel
Osmatřicetiletá Mirka jezdí s dětmi na výlety a dovolené od jejich útlého věku. Nejmladší syn zvládl sedmihodinový let (a pak zase zpátky) ve svých sedmi měsících: "Jenže on je klidné a trpělivé dítě, které je mimořádně uzpůsobené k cestování. Usne všude, kde je s námi. Pokud má něčí dítě zásadní problémy s usínáním v neznámém prostředí, dost bych s dovolenou váhala."
"A nikdy bych nedělala nic, o čem bych měla pochybnosti, že to dítě zvládne, bude nešťastné a zkazí to všem ostatním," dodává Mirka, matka tří synů. Sama zažívá, že ne každé dítě je vyvolené k tomu, aby s rodiči vyráželo do světa ještě v době, kdy ho matka kojí. Nejstarší Mirčin syn byl divoké a obtížně zvladatelné dítě, s nímž nebylo možné usednout do vlaku na delší dobu než dvě hodiny. Rodina tehdy jezdila na dovolené po českých penzionech, nikam dál to nešlo. A ještě vybírali takové, kde by případný dětský křik nerušil ostatní.
To je další problém cestování s dětmi: musíte předpokládat, že dítě může někoho obtěžovat, což ne každý rodič respektuje. "Já jsem při cestování kategoricky zavrhla autobus i letadlo, protože by mi vadilo, že dítě svým žbrbláním, pobíháním a hlavně pláčem bude rušit ostatní," říká čtyřicetiletá Lucie a někteří rodiče by si její slova měli přečíst ještě jednou.
Řešením je cestování autem a výběr ubytování, které je uzpůsobené pro malé děti. Pokud si ho vyberete, musíte se obrnit trpělivostí, protože je pravděpodobné, že strávíte několik dní s tlupou různě starých ďáblíků. Méně otrlý jedinec může už druhý den mlátit zoufalstvím hlavou o zeď. Náhradním řešením je pronajmout si chatu, kde budete sami.
Dětství v kočárku
Dítě povyrostlo, chodí do školky a teď už ho bez problémů můžete vzít kamkoliv. V tomto období se však rodiče často uchylují ke dvěma extrémům: buď mají pořád pocit, že vychovávají miminko, které by i sebemenší procházku zvládalo jen s vypětím všech sil, nebo se vrátí ke svému původnímu životnímu stylu a na dítě neberou ohledy. Vezmou ho třeba na výlet, ale nepřizpůsobí se jeho režimu, nedopřejí mu pauzu na vyspání, dítě je přetažené nebo totálně znuděné.
"Když se člověk nechce zbláznit, je ideální takové místo dovolené, kde se dá chodit na procházky v délce pět až sedm kilometrů, v blízkosti je koupaliště a několik hřišť. Na druhou stranu, děti jsou spokojené i v chatičce v kempu, absolutně nevyžadují žádný servis a klidně budou denně jíst buřt a polévku z pytlíku. Až do puberty," říká trojnásobná matka Ivana.
Pokud jste milovníky turistiky a rádi byste, aby váš potomek radostně šlapal s vámi, musíte se mu přizpůsobit, aby ho takový výlet bavil. Berte ho na menší procházky od dvou let, kdy ho možná budete chvílemi poponášet, ale dítě si zvykne na pohyb a nebude se později stavět na zadní, když má kousek ujít pěšky.
"Děti dnes nejsou zvyklé na přirozený pohyb, chůze jim dělá problémy," upozorňuje Petra, která je učitelkou v mateřské školce. Když se se svými svěřenci vydává na procházky po okolí, slýchá často fňukání, že je to nebaví a že je bolí nožičky. "Rozhodně je nepřetěžujeme, bereme je na procházky úměrné jejich věku."
Chválit, nelitovat
"Jenže když vidíte rodiče, že děti vozí na kočárku ještě ve třech čtyřech letech, tak se nemůžete divit. Takové dítě se potom vzpouzí, když má dvě hodiny chodit po zoologické zahradě pěšky." Proto je dobré, když se celá rodina vydává pravidelně na pěší procházky, protože jednak zvyšujete kondici svého potomka a jednak si nezavíráte do budoucna dveře před rodinnými výlety třeba do hor.
Neexistuje přesná hranice, kolik kilometrů by mělo zvládnout předškolní dítě a kolik třeba osmileté. Je to individuální, stejně jako u dospělých. Vy jako rodiče určitě rozpoznáte hranice svého potomka. Nesnažte se ho uštvat, ale ani nepolevujte, když se mu prostě jen nechce.
"Postupovala jsem intuitivně, ale spíš jsem měla tendenci dceři nic neodpustit než ji litovat. Po prvních pár metrech začala vždycky protestovat, že ji bolí nožičky, což jsem ignorovala. Podle mě člověk pozná, kdy dítě opravdu nemůže a kdy to jen hraje. V tom případě je nutné ho na něco nalákat – že něco uvidí, dostane odměnu, ale nesmí se to zase přehánět," říká Lucie, která má dvanáctiletou dceru.
Ta je dnes tak zvyklá na pěší výlety, že bez problémů a remcání ujde dvacet kilometrů v terénu. "Na druhou stranu ale nejsem rodič, který vezme čtyřleté dítě v parném létě na cyklovýlet dlouhý desítky kilometrů. Nevidím v tom smysl – dítě řve, je vystresované a rodiče ve finále taky," dodává Lucie.
Na podobné experimenty se zdravím dítěte pozor, stejně jako na to, abyste ho při výletech neodradili. Musíte mít pořád na paměti, že je to dítě. Musí se na cestě bavit i jinak než tím, že někam jde. Potřebuje zábavu, potřebuje odpočinek. Sice platí, že malí chodci mnohem snadněji regenerují, ale potřebují k tomu odpovídající pauzy, aby nabrali síly.
Nudný zámek a křik
Ruku na srdce: bavilo by vás o prázdninách poslouchat nudný výklad o historii, když je mnohem zábavnější lítat s míčem po hřišti? Tak děti netrapte návštěvami hradů, zámků, zřícenin a výstav, pokud o to neprojeví samy zájem.
Možná je máte vychované natolik, že během prohlídky neceknou a neodnesou si domů kus brnění, ale jsou opravdu spokojené? My ostatní návštěvníci totiž trpíme za ně – buď pohledem na ztrápené tváře, nebo ve chvíli, kdy dvouletý capart ruší výklad svým žvatláním, případně brekem a záchvaty vzteku.
Všechny matky z článku se shodly na jednom: dítě, které dokáže rodičům zkazit dovolenou svými výbuchy vzteku a zlobením, za svoje chování většinou nemůže. Chybu udělali rodiče. Tím, že mu připravili program, který ho nebaví, a ono se nudí. Nebo je naopak přetěžované a vyčerpané. Někdy stačí jediné: myslet na to, že s sebou na dovolenou vezu dítě a nejsem na světě sám.
