Ženy jsou prý jako opice, nepustí se jedné větve, dokud se nechytnou druhé. Platí to hlavně ve vztazích, ale i mimo ně. Spousta zážitků a příležitostí nám kvůli tomu uniká. Proč my si vlastně životem tak trochu visíme?
A tím nemyslím nutně na partnerovi, ale hlavně na svých představách – o okolí, vztazích, ale i sama o sobě. Ztrouchnivělou liánu dokážeme urputně svírat uprostřed tornáda, stejně jako v nudném, ubíjejícím bezvětří. Popřípadě vyhlížíme liánu další, na kterou bychom bezpečně přestoupily. Čest výjimkám, samozřejmě.
Jestli to zní posměšně, tak nemá. Opravdu. Udělat krok do neznáma není jednoduché. Za neochotou riskovat stojí výchova, naše emoční historie, ale třeba i špatná zkušenost. A tak si na svoji liánu stěžujeme, a zároveň se ji snažíme obhajovat. V případě nefunkčního vztahu je klasikou: Když mi nic nedělá, není přece důvod to kazit. A okolí nás v tomto postoji utvrzuje: Co ještě chceš, holka? Vždyť je to hodný chlap, nějakou korunu domů taky přinese, nebije tě, tak neblbni…
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
