Třeba na to nemám
Možná máte ve svém okolí ženy, které v ničem nevynikají, vlastně ani nejsou moc vidět, přesto se cítí šťastné. Doporučovat jim, aby zapracovaly na svém sebehodnocení, je zbytečné, ony si zkrátka svůj život dokážou užít po svém. Ale ruku na srdce, kolik je takových spokojených žen, jimž nevadí, že se v jakémkoli vztahu ocitají na druhém místě?
Čtyři kroky pro zdravé sebevědomí. Nebojte se strachu, radí psycholog |
„Pracuju jako účetní v jedné nadnárodní korporaci už pěkných pár let. Zkraje jsem si říkala, že mě postup nemine. Ale čas běží, a já pořád sedím na stejné židli. Možná si za to trochu můžu sama, první návrh na povýšení jsem odmítla. Nepřipadala jsem si profesně ještě tak zdatná a byla jsem na štíru s angličtinou, bez níž to nešlo. Asi jsem se i bála změny,“ říká Jitka, které je 48 let .
„Zkušenosti přibývaly, strach opadl, jenže volné místo šéfky jaksi nebylo. Jednou mě přeskočila mladší a ráznější kolegyně, podruhé se slučovaly dvě divize a ze dvou vedoucích zůstala jedna… Pořád se něco dělo, jen ne v můj prospěch. Párkrát jsem o sebe zkusila zabojovat, ale bez výsledku.
Jednou mě můj nadřízený shovívavě vyslechl a nakonec dal přednost kolegovi, podruhé mě náš ředitel pobočky sice zařadil do konkurzu, ale místo jsem stejně nedostala. Ani nevím proč, raději jsem se neptala. Dost možná to na té jedné židli doklepu až do penze. Upřímně, nechce se mi hledat jinde, přece jen jsem tu zvyklá.“
Co dělat?
Kdo se chce prosadit, musí v první řadě skutečně chtít a nenechat se odradit neúspěchy, což je přirozená reakce. Protože jakmile se dvakrát třikrát „spálíte“, začnete o sobě a svých přáních pochybovat.
A ta potvora podvědomí říká – hm, no tak to zkus, ale asi to zase nevyjde. Což je totéž, jako kdybyste před sebe postavily několikametrovou zeď, na níž se máte vyšplhat, a obejít v žádném případě nejde. Šance na její zdolání jsou přece tak malé...
Ale že jste si ji kdysi před sebe postavily samy, už nevíte. V této souvislosti se hodí připomenout jedno moudro: Největším nepřítelem v prosazování našich záměrů není naše okolí, ale my samy.
Nemá smysl říkat si, že vy jste se tak snažily a výsledek nikde, kdežto těm druhým jde všechno jako po másle. Že by to bylo šťastnější povahou? Ostřejšími lokty? Větší vyřídilkou?
Spíše to bude tím, že ony mají tah na branku a skutečně usilují o to, co opravdu chtějí. Není nic, co by je od jejich cíle dokázalo odradit. A když se to nepovede, zkusí to znovu. Možná také neočekávají předem komplikace, a tím si zbytečně nestaví bariéry, jež by musely zdolat. Jedna z dobrých rad tedy zní – chtějte, nevzdávejte se a hlavně vytrvejte.
