Hned na začátku upozorňuje Monika Stehlíková na určitou nejednoznačnost termínů, kdy mimořádně nadané dítě je něco jiného než dítě s nadáním.
„Nadání pro něco konkrétního, např. nadání pohybové, hudební, se dá rozpoznat už ve školkovém věku nebo na prvním stupni základní školy. Každé dítě má pro něco talent a nadání, ale ještě nemusí být tzv. nadaným dítětem,“ vysvětluje Stehlíková a pokračuje: „Nadané děti nejsou ani lepší ani horší než jiné děti, jsou jen trochu jiné, a proto potřebují specifický a poučený přístup, abychom jim dokázali porozumět a provést je šťastným dětstvím.“
Jak poznat nadané dítě
Pokud se hovoří o mimořádně nadaných dětech, pak jde o děti s vysokou inteligencí (IQ nad 130), často velmi bystré, kreativní a uvažující trochu jinak než ostatní.
„V jejich pohledu je pronikavost, hloubka. Někteří rodiče říkají, že se jejich dítě dívalo skoro dospělým způsobem. Že se možná jedná o mimořádně nadané dítě mohou rodiče vypozorovat z toho, že je u dítěte rychlejší vývoj v některých oblastech, je velmi zvídavé, brzy klade filozofické nebo existenciální otázky, je velmi citlivé a vnímavé, má mnoho zájmů a podobně,“ popisuje Monika Stehlíková, autorka knihy Život s vysokou inteligencí.
Monika Stehlíková napsala o tématu také knihu
Mezi další charakteristiky mimořádně nadaných dětí podle ní patří i to, že má dítě svoji hlavu, smysl pro spravedlnost a etiku, určitý idealismus, perfekcionismus. Všechny děti jsou individuality a platí to samozřejmě i pro nadané děti, i mezi nimi jsou tedy různé typy osobností a jinak se projevují.
„Některé děti jsou neklidné, nervózní, úzkostné, jiné naopak do sebe uzavřené, zdrženlivé, jiné rebelské, mohou působit jako provokatéři, kterými ale nejsou ze zlého úmyslu. Jiné mimořádně nadané děti jsou živé, plné energie, jsou schopny celé hodiny tvořit a plně se ponořit do činnosti, která je baví, a zapomenout, jak čas plyne. Hlavní znaky jsou vysoká inteligence (IQ nad 130, v některých zemích už od IQ 125), vnímavost, myšlení v souvislostech, specifický přístup ke světu, k sobě, k druhým lidem. Častým je přebírání velké zodpovědnosti, ale zároveň pochybnosti a nedostatek přesvědčení o vlastní neomylnosti, tendence k přehodnocování a promýšlení již vymyšleného,“ pokračuje ve výčtu Monika Stehlíková.
Odlišnost mimořádně nadaných byla podle ní prokázána i v oblasti fungování mozku. „Mimořádně nadané děti se často potřebují učit zvládat své emoce, „vyprazdňovat“ hlavu od neustálého myšlení, starostí a trápení, učit se znát sebe a přijmout se,“ dodává. Ze své praxe ví, že o nadaných dětech i dospělých panuje mezi lidmi spousta předsudků. Jaké jsou ty nejčastější?
Mýty o mimořádně nadaných dětech
- Všechny nadané děti automaticky uspějí a budou šťastné, protože mají nadprůměrnou inteligenci.
Úspěch a štěstí bohužel nejsou vůbec automatické. - Nadané dítě je nadané proto, že umí všechno a vše mu jde.
Nadané dítě má své silné a slabé stránky jako všichni ostatní lidé - Mimořádně nadané dítě je jednoduché poznat.
Někdy to nemusí být vůbec jednoduché, některé nadané děti podle odborníků doslova klamou tělem. - Dítěti ve škole nejde matematika, tudíž nemůže být nadané. Nadané dítě se výborně učí a je to studijní typ.
Některým dětem se i přes jejich vysokou inteligenci ve škole nedaří.„Některé nadané děti mají špatný prospěch a stane se i to, že nedokončí střední školu. Statistiku nemáme k dispozici, ale takové případy, především u kluků, znám ze své praxe,“ vysvětluje Monika Stehlíková. - Mimořádně nadané dítě je zaměřené na výkon, prestiž, kompetitivnost a úspěch. Svoje nadání a vysokou inteligenci dává povýšeně najevo ostatním. Je sebejisté a jde si tvrdě za svým.
„Takové děti existují, ale mimořádně nadané děti většinou takové vůbec nejsou, občas (někdy i hodně) o sobě pochybují, svůj potenciál skrývají, často jsou jen bystrými pozorovateli světa, nemusí se umět prosadit na úkor druhých, v prostředí zaměřeném na výkon a soutěž nemusejí být vůbec schopné projevit svůj potenciál. Jsou citlivé, myslí na druhé lidi a touží po lepším světě,“ obhajuje nadané děti odbornice. - Mimořádně nadané dítě je něco víc než jiné děti. Nebo: nadání je hendikep.
„I takové názory se čas od času objeví,“ povzdychne si Stehlíková. - Mimořádně nadané dítě je možné vzdělávat jako běžné děti, je to taky dítě a nemá se co „povyšovat“.
„Mimořádně nadané dítě je jiné a potřebuje specifickou výchovu a metody vzdělávání. Má na ni právo stejně jako ostatní mají svoje práva,“ říká Stehlíková a dodává, že pro každé nadané dítě se hodí trochu jiný přístup: „V některých konkrétních případech doporučuji domácí vzdělávání jako nejlepší řešení, v jiných individuální vzdělávací plán. Některé děti budou nejšťastnější ve speciálních třídách pro mimořádně nadané děti. Každý by si měl vybrat, možností je dnes spousta. Obecně si myslím, že dobré je i inkluzivní vzdělávání, když je nadaným dětem opravdu vycházeno vstříc a jsou plně respektovány jejich osobnostní i vzdělávací potřeby.“ - IQ testy poskytují stoprocentní potvrzení nadání a vysoké inteligence.
IQ testy jsou velmi dobrým, nikoli však perfektním nástrojem pro měření lidské inteligence. „Mají své nezastupitelné místo v měření inteligence, je potřeba si však uvědomit, že inteligence je potenciální intelektová kapacita, zatímco testy jsou jen jejím momentálním vyjádřením ve výkonu. A ten může být ovlivňován mnoha vnějšími i vnitřními faktory,“ připomíná Stehlíková s tím, že vypovídající hodnotu pak mají komplexní testy zahrnující různé fazety inteligence (např. logicko-matematickou, verbální) provedené odborníkem. - Mimořádně nadaným dětem a jejich rodičům není třeba pomáhat.
„To si myslí dost lidí, že když jsou tak inteligentní, tak si přece pomůžou sami. Ano, jsou inteligentní, možná právě proto se někdy v tomto světě necítí úplně komfortně, mohou se v něm a v sobě úplně ztratit, mohou zažívat až existenciální deprese, pokusit se o sebevraždu, protože vyhodnotí, že v takovém světě žít nechtějí. Tento stereotyp pramení z velkého nepochopení, z materializace IQ v naší společnosti a z posedlosti výkonem a úspěchem v povrchním slova smyslu,“ poznamenává Monika Stehlíková.
 |
