S hudebním publicistou Otakarem Svobodou žijete dvacet let. Jak hodnotíte s touto zkušeností svou původní rodinu?
Že měla a má spoustu problémů. Stejně jako je mám teď já. Ale nikdy to nebylo citově impotentní a pokrytecké prostředí. Táta s mámou si uměli říct hnusné věci, ale nebyli si lhostejní. Nepodrazil by ji, nenechal na holičkách. Odešel od ní jen jednou: když umřel. Oni měli ne moc klidný a ne vždycky spokojený vztah, ale přijali, že život není od toho, aby byl snadný. A utéct od problémů, to pro ně nebylo řešení.
V kolika letech se rodiče brali?
Když máma otěhotněla, bylo jim oběma sotva přes patnáct. Táta se v ten moment stal dospělým. Předtím měl různé muzikantské sny. Jeho otec mu řekl, že když někdo zplodí dítě, tak na sny nemá nárok. Od té doby se táta staral o rodinu. Starost a pak v 57 letech umřít, taková byla jeho cesta. Nic jiného neznal. Co doopravdy chce, co si přeje, po čem touží, to naprosto ustoupilo. Přitom dělal jen těžkou manuální práci: přes den řidiče náklaďáku a po nocích vykládal vagony.
Váš otec ještě jako dítě pochopil to, co spoustě dnešních mužů nedocvakává ani ve třiceti. V čem vnímáte tatínkovu sílu nejvíc?
V tom, že dokázal přemoct egoismus, který je v nás všech. Postavil nad vlastní pohodlí zodpovědnost. Máma navíc díky němu mohla žít ve svém vlastním světě, který si nastavila v hlavě. Tohle u současných mužů postrádám. Když se koukám kolem sebe, mám dojem, že dnes chlapi do boje spíš nastrkávají ženský.
V čem se rodiče lišili?
Máma nás učila užívat si přítomnost a netrápit se budoucností. Na ten dravý a těžký život, který čeká každého a Roma pětkrát víc, nás chystal táta.
Jaký byl maminčin svět?
Čistý, klidný, nekomplikovaný. Ona měla radost, že slunce svítí a rychle jí uschne prádlo. Že sehnala hezký kus masa a navaří nám. Nad maličkostmi zářila. S osmi dětmi a minimem peněz strašně rychle pochopila, že jí žádné velké materialistické radosti nečekají. Třeba o dovolené u moře ji vůbec nenapadlo snít. A tak se tím, co mít nemůže, netrápila. Jak jednoduché! Jak těžké! Tak lehce jako ona to dodnes nezvládám.
Pro většinu z nás je v životě vaší maminky jeden velmi exotický moment: je negramotná. Jak jste to jako dítě vnímala?
Dítě přijímá do určitého věku maminku bez výhrad. Odlišnost nevnímá. Až dnes, kdy znám řadu velmi vzdělaných lidí, mne maminka dojímá. Beru ji jako přirozeně moudrého, nekonfliktního a veselého člověka, který si prostě žil v rámci daných možností po svém. Pro nás děti znamenala její nezasažená mysl konfrontaci s tátovým pragmatismem a vědeckými poznatky, které do nás hustili ve škole. Jako analfabet měla výborně vycvičenou paměť, posílenou schopnost empatie a úžasnou fantazii. Vyprávěla fantastické story, nad kterými jsme kulili oči. To, že nečte a nepíše dodnes, není věcí její neinteligence, ale volby. Během života zjistila, že si nijak zvlášť nepotřebuje zanášet hlavu špatnými zprávami, které ona nevyřeší a nikdo jiný neřeší. Byla si tak nějak jistá, že se ty dobré věci k ní donesou samy.
Když to vezmeme z méně romantického úhlu: její důvěra v manžela musela být absolutní. S osmi dětmi a negramotná, čili nezaměstnatelná, byla na něm naprosto závislá.
Jenže oni to právě takhle nikdy nevnímali. Máma byla hrdá Romka, s hodnotami posazenými jinam než materiálně. Byla závislá na lásce a na nás dětech, ale ne na penězích, muži, sexu. To by podle ní byla hanba. I když celý život strávila doma, tak táta věděl, že ji pojištěnou nemá. Že tam je její tělo, ale její duše mu může, když bude zlej, zdrhat pryč. Ale tohle se špatně vysvětluje, když jsou dnes ženy ochotné tolerovat facky, milenky i nemanželské děti, jen aby nepřišly o životní standard. Máma ho měla tak nízký, že nebylo kam padat a nemusela ve vztahu prostituovat. Já totiž moment, kdy se žena ze strachu, že by přišla o komfort, nechá ponižovat, za prostituci považuji. Tátu by právě proto nikdy nenapadlo mámu nechat padnout.
Ani vy děti jste se ji nesnažily učit číst a psát?
Samozřejmě. Předváděly jsme jí, že je slabikování a psaní snadné. Maminka s námi hrála hru a dělala nám kašpara, jako že to nechápe a nechápe. My se cítily na koni a mohly se smíchy potrhat. Aby nebyla tak úplně trapná se třemi křížky třeba před pošťačkou, naučila se přece jen napsat své jméno hůlkovým písmem. Když viděla, že koukáme, jak se podepisuje, bavila nás tím, že psala schválně pomalu s vyplazeným jazykem, jako že to je šílená námaha.
Vaše maminka zosobňuje takový přírodní postoj ke vzdělání, což nemyslím nijak pejorativně. Jaký postoj k němu máte vy?
Je důležité. Vzdělání rovná se budoucnost, práce. Ale neuznávám studium pro studium. Nikdy jsem v sobě neměla ctižádost mít ze všeho jedničky. Měla jsem spolužačky, které se pečlivě a poctivě připravovaly na každý předmět. Z dvojky z čehokoliv byly nešťastné. Mně nepřipadá důležité být vynikající ve všem, protože nakonec nejste nadprůměrní v ničem. Když mě něco opravdu zajímá, tak si za tím jdu a zabořím se až po uši. Ale pak jsou podle mě věci, které si tenhle náboj nezaslouží.
Panovala v rodině dělba práce?
Ano a naprosto nespravedlivě. Kluci nedělali doma nic a holky všechno. Mezi ženskými a mužskými pracemi ležela ostrá čára a o tom se nediskutovalo. Táta živil a chránil, zato si po sobě neodnesl ani talíř. Nejvíc všechno oddřela moje starší sestra. Abych se ulila, vymlouvala jsem se na školu, učení. Samozřejmě, že práce bylo tolik, že jsem jí zas tak lehce neutekla. Bráchové o mém fíglu věděli, takže když jsem třeba vytírala podlahu, sunuli nožičku po zemi a říkali: A ještě tady jsi na ten kousek zapomněla.
Co dělali oni?
Mužské práce. Vše okolo domku, sekání dříví a tak.
Čili klasický patriarchát. To je k vzteku.
Mně přišel nefér u bráchů, táta na gauči neležel. Dřel.
Setkala se vaše rodina někdy s názory: No jo cikáni, množej se kvůli dávkám?
Samozřejmě. Do školy jsme my děti chodily jednotlivě, maximálně po dvou, po třech. Stejně si někteří dospělí neodpustili nadávky, jen nás viděli.
Současný rodič pomalu volá dětského psychologa, jen jeho dítěti jiný spolužák šlápne na nohu. U romských dětí se tak nějak bere, že mají práh citlivosti nižší nebo oproti bílým dětem žádný. Jak vám nelibost bílých vůči vám vysvětlovali vaši?
Nijak. My jsme si nestěžovaly. Když bylo nejhůř, chránili mladší sourozence starší bráchové. Prostě jsme braly jako danost, že když otevřeme doma dveře, tak tam každému něco vadí, ale dostaneme najíst, je teplo, legrace, láska. A když vylezeme ven, tak je svět sice nádherný, ale chladný a moc nás nemusí. Maminka samozřejmě poznala, když některé věci přerostly únosnou mez. Pohladila, víc nemohla, když nešlo o život. Umím si představit i jinou reakci, ale naši došli k názoru, že čím dřív romské dítě pochopí a v míru přijme, že je ve vnějším světě ne příliš vítané, tím lépe pro něj.
Styděla jste se někdy za svou rodinu?
Styděla. Puberta je děsná. Za rodiče, za svou nedostatečnost, taky že je nás tolik. Chodily jsme do stejné školy, ale nikdy ne pohromadě. Couraly jsme se po dvou, po třech i kilometr od sebe a ve škole se ignorovaly. Vzpomínám si, že jsme si po vyučování třeba hrály na jednom plácku, ale každý si na něj došel sám a hrál si zvlášť. Zajímavý moment nastal, když táta sehnal domeček a stěhovali jsme se. Přijel otevřený valník. Na něj se naložil náš otřískaný nábytek, židle, na ně peřiny a na to všecko my děti. Myslela jsem si, že umřu hanbou, ale zároveň se mi to nebetyčně líbilo.
A kdy jste chtěla pro změnu umřít štěstím?
Nepamatuji si, že by někdy někdo z dětí dostal nové oblečení. Ani na Vánoce ne. Táta vždycky odněkud dotáhl balík obnošeného šatstva. Vrhly jsme se na něj jako piraně, a kdo byl šikovnější, ukořistil nejhezčí kousky. Pak jsme si je mezi sebou různě měnily. Když mi bylo patnáct, dostala jsem se na střední školu a nastupovala do internátu. Maminka s tátou mi koupili nové boty, novou džínovou sukni, nějakou halenku a džínový kabát. Abych byla v novém prostředí hezká. To byla pro mě absolutní bomba! Ale před ostatními sourozenci jsem se za tohle neskutečné štěstí styděla. Na tom internátě jsem také měla první vlastní postel.
Jak vlastní?
Doma jsme bojovali s prostorem. My děti jsme spaly v jedné posteli po čtyřech. Mohla jsem se zbláznit, když se třeba někdo ze spaní převalil a dotkl se mě. Ležela jsem nalepená na zdi jako prkno. Maminka mi vytýkala, že jsem odporná bytost, ale mně tyhle sourozenecké doteky vadily.
Právě proto máte dnes jedináčka?
Ne. To prostě tak nějak vyplynulo ze života. A mimochodem, moje maminka byla taky jedináček.
Hodně lidí dnes argumentuje, že má na zabezpečení sotva jednoho potomka. Naopak, že víc sourozenců je vlastně sobectvím. Děti nemohou jezdit tak často k moři, nedostane se jim kvalitní vzdělání…
Tak se tří- a vícečlennou rodinou k moři prostě nepojedu, když na to nemám, no. Jakože teď nepojedu ani já s jedináčkem a důvod je stejný. Ale vzdělání je dostupné. Dnes už existují pro sociální případy různé podpůrné programy, zajímavá stipendia. Akorát jim ty informace nikdo nestrčí pod nos. Lidé se sami musí zajímat, ptát a pídit.
Jaký vzkaz jste si z původní rodiny odnesla do své současné nejintenzivněji?
Když táta umřel, dozvěděla jsem se o tom s denním zpožděním. Nebyl při vědomí, byl napojený na dýchací přístroj. Ležel v nemocnici ještě celý den a já tam nebyla! Při poslední návštěvě jsem si mezi dveřmi řekla: ,Obejmu ho příště‘. Žádné příště už nebylo a já se cítila strašně. Vynutila jsem si, aby otevřeli jeho rakev, i když mi říkali, že je na něj strašný pohled. Upravila jsem mu obličej, vlasy. Musela jsem se rozloučit. Prostě musela. Šel se mnou můj nejstarší bratr. Dali jsme mu do rakve podle romského zvyku drobný peníz, hřeben, kapesník, něco oblíbeného sladkého. A já si slíbila si, že ty, co mám ráda, se budu snažit objímat teď hned.
|
VIZITKA: Iveta Kováčová se narodila v roce 1963 v Kadani. Vystudovala střední pedagogickou školu, šest let učila v mateřské školce. Poté vystudovala pražskou konzervatoř a účinkovala např. v muzikálech Krysař a Hair. Je členkou hudebního tria Triny. Od roku 1998 pracuje v České televizi jako hlasatelka a moderátorka. S redaktorem Otakarem Svobodou má syna Abrama. |
