Marika Lendlová
|
Podobně jako její otec, i Marika Lendlová mluví pomalu, rozvážně a skromně. Žádná přehnaná gesta. Žádná velká slova. "Já a ženská verze Ivana Lendla? Asi bych s tím souhlasila," rozesmála se. Vzápětí sklopila oči k zemi. "Jasně, že jsem na to hrdá! Víte, můj otec je úžasný člověk."
Kdy jste si poprvé uvědomila, že je váš otec jedním z nejslavnějších tenistů historie?
Přesně to říct neumím. Ale pamatuju si výlet do New Yorku, bylo mi tehdy asi dvanáct třináct. Šli jsme po ulici a otce z ničeho nic zastavil člověk se žádostí o autogram. Nevěřícně jsem koukala: Proč po něm chce podpis? Co s ním bude dělat? Věděla jsem, že táta hrál tenis a že byl dobrý. Ale tehdy jsem úplně netušila, jak moc. Na své úspěchy nikdy neupozorňoval, je to mimořádně skromný člověk. A mně ta situace přišla hlavně hrozně vtipná.
Vysvětlil vám ji otec?
Pokud si to dobře pamatuju, neříkal nic. S tím pánem si popovídal a prostě jsme šli dál.
Jak jste objevovala jeho úspěchy?
Informace se ke mně dostávaly tak nějak postupně. Tu vám někdo něco řekne, tam něco slyšíte, brouzdáte po internetu. Na střední škole, chodila jsem na sportovní akademii, něco přidali i lidé, co s ním kdysi hráli nebo ho znali.
Předpokládám, že jste jeho zápasy nakoukala ze záznamů. Máte nějaký oblíbený?
Několikrát jsem viděla záznam, jak napálil Johna McEnroea do břicha! (V semifinále turnaje v Dallasu 1989 - pozn. red.) A taky jeho první grandslamové vítězství. Na Roland Garros 1984 prohrával ve finále s McEnroem 0:2 na sety - a vyhrál. Ten zápas je dokonalou personifikací mého otce. On se prostě nikdy nevzdává! Dělá všechno, aby uspěl. A vyhrát takhle první grandslamový titul je opravdu obdivuhodné.
Jak se vůbec žije v USA se jménem Lendl?
Asi o hodně jinak než v Česku. Jako dítě jsem to příjmení vůbec nevnímala. A teď? Spousta lidí v mém věku někdy neví, kdo můj otec je. A pro mě to byl vždycky prostě táta. Ale od chvíle, kdy jsem si uvědomila, čeho všeho dosáhl, vlastně trvale žasnu. V Česku jsem se nestačila divit, co tady otec znamená.
Do Prahy jste přijela kvůli vernisáži výstavy plakátů Alfonse Muchy ze sbírky vašeho otce.
A krása Prahy mě opět dojala. Považuju ji za možná nejhezčí město světa. Má úžasnou historii, atmosféru. Snažila jsem se ji nasát. Přece jenom jsem byla v Česku naposledy před patnácti lety a moc si toho nepamatuju. Jen návštěvu prarodičů.
Oslovuje vás třeba česká kuchyně?
Knedlíky! (vyhrkne česky) Knedlíky jsou moje nejoblíbenější jídlo! Kdyby bylo na mně, mohli bychom je mít denně.
Maminka je umí?
Ale babička dělá ty nejlepší!
A co třeba české pohádky?
Krtek. (znovu pronese česky) Jako děti jsme se na něj dívaly na videu, i plyšáka jsme měly. Možná by se ještě někde našel.
Měly jste přísnou výchovu jako váš otec? Pořád je na něj babička tak přísná?
Myslím, že to přetrvává nadále, ale takovým roztomilým způsobem. Otec i babička jsou velice podobné povahy. Říkají na rovinu věci, které si myslí. Ale vycházejí spolu báječně.
A jsou pravdivé i historky, že jste před spaním musely odložit notebooky a mobilní telefony před dveře pokoje?
Musely. Táta jednoduše chtěl, abychom chodily spát v určitou dobu - přece jenom jsme měly školu, tréninky... Mně bylo tak patnáct šestnáct a nadšená jsem opravdu nebyla. Ale když se dívám zpětně, bylo to hodně rozumné.
I vašim kamarádům to tehdy přišlo rozumné?
Ti se smáli. Ale moc ne. Hodně mých přátel má přísné rodiče. Způsobu, jakým mě rodiče vychovávali, si nyní cením. Jasně, jako dospívající holce se mi to ne vždycky líbilo, ale teď jsem jim za ten řád vděčná.
Vlastně si vás ani neumím představit, jak se s otcem o něčem dohadujete. Bylo to vůbec možné?
Holky v pubertálním věku se asi vždycky pokoušejí o konfrontaci. Ne, že by to u nás bylo jiné. Ale nepříliš často. Velké hádky o zásadních věcech, ty neproběhly nikdy.
Ani konec diskusí v slzách?
Jednou za čas si popláčete.
Umí se vůbec váš otec rozčílit? Potažmo křičet?
Kdepak. On je velice klidný člověk. On mluví. A vysvětluje. Nerozčiluje se téměř nikdy.
Žádný zaručený způsob, jak ho vytočit, neexistuje?
Existuje. Nedělat věci pořádně.
Jaká je pak jeho reakce?
Zklamání. Otec věří, že bez ohledu na to, co děláte, musíte to dělat na maximum. V tom s ním souhlasím.
Poznáte jeho špatnou náladu a zklamání okamžitě?
Samozřejmě. Nám se sestrami ale stačí vědět, že jsme něčemu nedaly všechno. Hned víme, že to přijde...
Váš otec přesídlil do Spojených států kvůli komunistickému režimu v bývalém Československu. Vykládal vám o tom někdy?
Když jsme se ptaly, vysvětloval, ale úplně do hloubky jsme to nerozebírali. Ani si nejsem jistá, jestli bych jako dítě byla schopna všechno to pochopit. Po pádu režimu bylo pro naši rodinu zásadní, že za námi mohli začít jezdit prarodiče. Každý rok jezdí na tři měsíce.
Zlepšujete si díky jejich pobytu v USA češtinu?
Jakmile odjedou, zapomínám. Otec s námi mluvil anglicky, máma francouzsky, ale česky docela rozumím. I když záleží na tom, jak moc rychle lidé mluví. Základní fráze zvládnu. Třeba: Jak se máš? Těší mě. (opět česky)
Marika není typické americké křestní jméno. Ptala jste se někdy rodičů, jak ho vybrali?
Líbilo se jim a prý měli jasno od začátku. Ale jak k němu přišli, úplně nevím. To přece není ani české jméno, ne? Jako malá jsem se sama sebe ptala, proč zrovna já mám takové zvláštní jméno. Teď jako starší jsem za něj ale ráda.
Mojí noční můrou je představa, že budou moje děti trávit čas u televize nebo couráním po obchoďácích a nakupováním, řekl jednou váš otec. Co proti tomu dělal?
Doma platilo pravidlo, že něco musíme dělat. Mít nějakou fyzickou aktivitu, sport. Vlastně mu bylo jedno, co přesně, ale muselo to být něco akčního.
Co jste si vybrala?
Golf.
Ale začínala jste s tenisem, ne?
Samozřejmě. Jako malá jsem ráda lyžovala, pak přišel tenis.
Předpokládám, že vás k tenisu přivedl otec.
Kurt jsme měli na zahradě a hned se mi to zalíbilo. Ale nebylo to žádné: Měla bys to zkusit. Prostě se zeptal: Chceš si zahrát? A pinkal si se mnou, jen tak pro zábavu.
Na kurtech však posléze přišel první dotyk reality jménem Lendl. Jaký byl?
V tom dětském věku ohromující. Posléze to ale možná byl i jeden z důvodů, proč jsem skončila. Ta očekávání, jak dobrá bych měla být, jsem jako osmiletá opravdu nechápala. Netušila jsem, jak úžasný tenista otec byl. Jenže lidé se mě pořád ptali, čekali, že budu vyhrávat všechny turnaje - kvůli příjmení. Byl to hodně velký tlak.
Pomáhal vám otec zbavit se toho tlaku?
Snažil se mi vysvětlit, proč to lidé dělají. Zdůrazňoval, že hlavně nesmím dostat pod tlak sama sebe. A řekl, že když uvidí, jak se snažím, bude na mě hrdý.
Jaká jste byla tenistka?
To přece sama říct nemůžu!
Ale chtěla jste být nejlepší na světě?
Aby ne! Cokoliv dělám, chci v tom být nejlepší. Tvrdě na sobě pracuji.
Váš otec na kurtu neukazoval emoce. Byla jste stejná? Nebo jste snad někdy zlomila raketu?
Jednou jsem ji hodila na zem, na což táta okamžitě reagoval slovy: Jestli to uděláš ještě jednou, na tenisový kurt už nikdy nevkročíš. Pamatuju si, že mi hned na dalším turnaji raketa vypadla z ruky omylem. Okamžitě jsem koukala do hlediště na tátu: Opravdu jsem to neudělala naschvál! Fakt ne!
Kvůli zdravotním problémům jste ve dvanácti letech tenis vyměnila za golf. Ten přestup však byl trochu kuriózní. Chtěla jste psa, kterého vám otec slíbil pod podmínkou, že budete hrát golf minimálně šest měsíců.
A ještě k tomu každý den!
Tak moc jste toho psa chtěla, že jste kývla?
Strašně jsem po něm toužila. Golf jsem měla ráda, ale nemilovala jsem ho jako tenis. Ale když jsem začala hrát, propadla jsem mu úplně.
Pomohlo vám golfové prostředí zbavit se tlaku z tenisu?
Pozornost tam byla pořád, ale možná ne tolik jako při tenise.
Očima autorkyMluvily jsme spolu víc než hodinu. Anglicky. Její čeština není ideální, víc rozumí, než mluví. Ale nějaké to české slovo z ní přece jenom vypadlo. Většina otázek sice začínala slovy "Váš otec...", ale vůbec jí to nevadilo. "Vždyť já dávám takový rozhovor poprvé!" přiznala. "A o otci mluvím ráda. Jsem na něj strašně pyšná." |
Ani v jednom sportu vás otec netrénoval. Vyhovovalo vám to?
Tvrdil, že je pro nás lepší mít u sebe někoho úplně jiného. Ale vybíral kouče, to byla dobrá práce. Sám stál raději trochu opodál.
Golf hraje váš otec, hrála jste vy, hrají i vaše sestry Isabelle a Daniela. Kdo z vás je nejlepší?
Záleží na tom, koho se zeptáte.
Žádná sesterská rivalita?
Ta je velká! My jsme všechny hodně soutěživé. S Isabellou jsme hrály za stejný tým na univerzitě na Floridě a každá chtěla být nejlepší. Ale když jsem vyhrát nemohla, strašně jsem to přála jí. Jsem její největší fanoušek.
Pravidla golfu jste se prý s Isabellou učily poněkud svérázným způsobem...
Nooo... O každém pravidlu jsme otci musely napsat report. Zabralo nám to několik týdnů. Šlo o to, vysvětlit, jak které pravidlo funguje, jak se aplikuje na danou situaci. Legrační přitom je, že kdykoliv mám na hřišti nějakou otázku, ptám se rozhodčích.
Čemu se věnují vaše sestry?
Golf hrají Isabelle a Daniela. Isabelle je velice odhodlaná, cílevědomá jako otec. Vytyčí si cíl a pro jeho splnění dělá úplně všechno. V golfu se jí daří, v létě by prý měla hrát na turnaji v Plzni. I Daniela je na greenu úspěšná. Navíc má velké srdce. Pokud ví, že to lidem pomůže, je schopna udělat pro ně téměř cokoliv. Caroline, která studuje reklamu na univerzitě v Alabamě, je zase hodně zaměřená na byznys. Jednou dobude svět! Věnovala se veslování, ale zranila si záda, tak s tím loni musela skončit. Niki propadla jízdě na koni, věnuje se závodům všestrannosti. A chtěla by na olympiádu.
Do Rio de Janeira 2016?
Nejsem si jistá, možná až na tu další. Ve všestrannosti se přece jenom víc prosazují zkušení jezdci a jí je teprve patnáct. Ale kdo ví?
Vy jste veslování nebo jízdu na koních nezkoušela?
Já mám alergii na koně a jejich srst! Nemůžu být poblíž nich víc než pět minut. Jakmile zůstanu déle, běžím rovnou do sprchy.
Kromě sportu všechny studujete. Jak moc vaši rodiče bazírovali na vzdělání?
Oni to ideálně rozdělili: sport byl důležitý pro otce a studium pro matku.
Mimochodem, jak funguje život v domácnosti šesti žen a jednoho muže? Kdo má poslední slovo?
Řekla bych, že asi otec. Ale my opravdu o všem rozmlouváme. A většinou se shodujeme.
V případě, že se neshodnete, by mě celkem zajímala pozice vaší matky.
Záleží na situaci. Občas se dostane i do role mírového vyjednavače.
Váš otec je proslulý svým smyslem pro humor. Jak moc je důležitý pro život v tak velké rodině?
Velice. Otec dokáže být hodně vtipný. Nevím, jestli to je správný výraz, ale ten jeho suchý humor nás vlastně hodně drží při zemi.
Ač byl váš otec jedním z nejlepších tenistů historie, žili jste mimo centrum pozornosti. Jako rodina jste nikdy nepatřili k "celebritám".
Ani si neumím představit, jaké by to bylo. Žijeme prostě v malém městě a děláme svou práci. Jako ostatní lidi.
Žádní novináři? Fotografové před domem?
Kdepak! Bydlíme ve městě s 1 100 lidmi, to by možná i těžko hledali!
Váš otec se před dvěma lety vrátil k tenisu, začal hrát exhibice. Jak jste to prožívala?
Měla jsem z něj radost. Poctivě se připravoval, dal do toho všechno, těšil se.
Loni zase začal trénovat Andyho Murrayho. Brita dokonce přivedl ke grandslamovému titulu na US Open. Probíral s "rodinnou radou" nové angažmá?
S maminkou asi hodně. Ale ono se to všechno vyvinulo tak nějak ve velkém klidu. Důležité bylo, že si sedli s Andym. Daří se jim, jsem na ně pyšná.
Vy jste mezitím začala pracovat v marketingovém oddělení společnosti IMG na velkém turnaji v Miami. Je tohle vaše vysněná práce?
Určitě! Pracovala jsem v marketingu a měla na starost péči o VIP klientelu. Hodně mě to bavilo, asi jsem se v tom našla. Ale uvědomuju si, jak velké mám štěstí. Ne každý si může říct, že chodí denně do práce rád.
Je nějaká rada, kterou byste z pohledu public relations dala svému otci ohledně jeho vystupování na veřejnosti?
Jemu? Zatím je dává on mně. A pořád je co.
Zkusíte vybrat tu nejcennější, kterou vám dal?
To asi nejde. Možná ještě mnohem cennější než rady je pro mě způsob, jakým se mnou otec vždycky jednal. Nikdy jsem od něj neslyšela rázné: Tohle musíš! Tohle nesmíš! Otec se mnou i se sestrami o věcech hodně mluví. Vysvětluje, co si o různých situacích myslí a hlavně, proč si to myslí. A pak nás nechá udělat vlastní rozhodnutí.
Kdybyste potkala člověka, který o něm nikdy neslyšel, co byste mu řekla: Kdo je Ivan Lendl?
Můj táta.
Nic víc? Žádný přívlastek "úspěšný tenista"?
Ne. Vykládat tohle v první větě by mě opravdu nenapadlo.
