Některé tvoje filmy, včetně těch školních, měly lehce hororový nádech a vypadala jsi vždycky jako žena-vamp. Nebáli se tě muži?
Jako vamp, jo? O tom ani nevím. Rozhodně jsem si jako vamp nepřipadala, spíše jsem cítila bezbrannost. Asi jsem určitý respekt budila, ale to bylo mimovolné. Vím, že mi kamarádi a někteří muži říkali, že působím nepřístupně, ale to spíš byla jistá sebeobrana. Dřív se mě často lidé ptali, co mi je, proč jsem smutná, a já třeba smutná vůbec nebyla. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že když se tvářím normálně a o něčem přemýšlím, tak to vypadá, že mám špatnou náladu, a působím zarputile. A tak jsem se naučila, že se musím malinko usmívat, abych vypadala normálně.
Už na FAMU jsi natočila školní práce, ve kterých sis tak trochu dělala legraci z mužů. V Čase sluhů jsi extrémní zbabělost a slabost také dala mužské postavě.
Já si nepamatuji, že bych si dělala z chlapů jen tak legraci. Musím říct, že si s muži rozumím a většina mých přátel jsou chlapi. Já se maximálně občas do někoho strefuji kvůli nějakým zásadním nedostatkům nebo se pouštím do odkrývání různých nepřijatelných jevů, jako je ono zmiňované zbabělství či křiváctví.
Cítíš se být feministkou?
Feministkou se necítím, i když s některými názory souhlasím… Samotné feministky se na mě zlobily a v té době mi vyčítaly, že to ztělesnění zla v Čase sluhů je žena. Útočily na mě, proč ta mrcha, proč to nebyl chlap.
Odváží se muži vůbec sbalit ženu-režisérku, která má emancipační nálepku?
Já myslím, že to s tím strachem nebylo tak horké. Ale vlastně ani nevím, na potkání vám lidé neříkají přímo: Dobrý den, Ireno, já se vás bojím. Možná, že to někteří muži hůř snášejí mít vedle sebe takzvanou silnou partnerku, ale myslím si, že každá žena, i když je v práci zvyklá řídit, chce mít muže, který jí bude oporou, a nemá potřebu být tím "vedoucím" i doma.
Má to žena režisérka s výběrem partnerů těžší?
Myslím, že výběr partnera je pro všechny, ať už jde o muže nebo ženu, pekelně těžká záležitost, a když se ti dva najdou, tak je to takový malý zázrak. U partnerů žen, které zastávají takovou náročnou práci, jako je třeba režie, to navíc vyžaduje muže, který bude mít v pořádku sebevědomí, bude vyrovnaný a bez mindráků. Bude jí přát a nebude s ní soupeřit. To je pak katastrofa. Jsou chlapi, kteří jsou přející, ale není jich asi moc. Musím říct, že na takového jsem měla v životě štěstí.
Myslíš svého bývalého manžela, hudebního skladatele Jiřího Chlumeckého, se kterým jste se před dvěma lety po třináctiletém manželství rozvedli?
Ano. To štěstí jsem měla v tom, že byl nezatížený mojí profesí a takzvaně to neřešil. Byl strašně přející, rozebíral se mnou pracovní věci a vůbec ho to nezatěžovalo, jestli jsem režisérka nebo nejsem a co to obnáší.
Ale vy jste se přece rozvedli.
Ano. Ale to nemění nic na tom, co o něm říkám. Zůstali jsme kamarádi, dál spolu pracujeme a ve shodě vychováváme syna. Jirka teď napsal hudbu k mému novému filmu Bestiář stejně jako ke všem předešlým mým filmům a to, že jsme šli od sebe, je spíš záležitost toho, že se náš vztah prostě unavil partnersky, ale lidsky a přátelsky jsme v kontaktu dál.
Jsi ve vztazích odvážná? Balíš muže, nebo spíš čekáš, až tě osloví?
Nechávám se oslovit, ale jen takovými muži, kterým jsem už vyslala signál, že by mohli mít šanci. To ale neplatí o současnosti, kdy mám trvalý vztah.
Tak nějak točím
Jak ses k téhle práci dostala?
Vždycky jsem byla spíš plachá a v kolektivu jsem se nijak neprosazovala, ale měla jsem potřebu vyjádřit se a hledala jsem způsoby jak.
Plachá? Může být vůbec režisérka introvertní, zamlklý typ?
Introvertní určitě být může a znám několik dobrých režisérů, kteří jsou velmi uzavření a působí plaše. Zamlklý asi v jistých situacích být nemůže, protože by pak třeba nemusel nic natočit, jeho tým spolupracovníků by ho ani nepochopil. Režisér musí umět strhnout svůj tým, musí umět vdechnout celé práci život, musí umět přesvědčit, musí umět vést a inspirovat. To se nedá naučit, k tomu určitě musí mít předpoklady.
Proč jsi nezůstala u dokumentu, když jsi ho vystudovala?
Neměla jsem nic naplánováno. Jen jsem prostě věděla, že určité téma si vyžaduje určitou podobu. Zajímaly mě jevy ve společnosti, bavily mě mezilidské vztahy a bavilo mě vystavět si příběh. Takže ta forma hraného filmu přišla sama.
Povolání režisérka je stále - a kupodivu v době, kdy už se mužské a ženské role hodně prolínají - bráno jako něco atypického.
No, to je pravda, lidé to tak berou a asi trochu atypické to opravdu je, i když nám to tak asi nepřijde. člověka to nenapadlo si říkat: to mám ale atypický povolání.
Proč je režisérské povolání spíš spojováno s mužem?
Možná je to tím, že lidi vědí, že režisér je ten, kdo všechno řídí, kdo musí být rázný, rozhodný, musí organizovat velkou skupinu lidí, a možná právě tohle jsou vlastnosti, které se přisuzují spíš chlapům.
A když se tě někdy ve společnosti zeptají na profesi, co říkáš?
Hlavně dřív, když jsem byla neznámá debutantka, jsem tak kňourala, že jako dělám u filmu, a oni se pak ptali, co u toho filmu dělám, a já jsem zase říkala, že tak nějak točím, a oni se divili a ptali se, co točím, a já na to, že například Čas sluhů, a oni řekli: "Faaaaakt? A co jste tam dělala?" "No, celý jsem ho režírovala…" "Faaaakt?" Já o své práci vlastně takhle nahodile nemluvím moc ráda, ale vždycky se těším třeba na besedy s diváky.
Je to psychicky, fyzicky a organizačně náročné povolání?
Určitě ano. Navíc je tu nepravidelná pracovní doba, střídají se období, kdy můžeš pracovat a připravovat film doma, ale pak jsi zase celé týdny třeba šestnáct hodin denně pryč. Není to práce stabilní, takže člověk nemá žádnou existenční jistotu. Navíc přijdeš domů a nikdy si hlavu úplně nevyčistíš. Když máš, ať v dokumentu nebo v hraném filmu, řešit nějaké téma, tak tě ta práce pohltí celou.
Žena pozná potvoru
Často se používají termíny ženský film nebo ženský pohled na svět…
…tak to mi docela vadí. Režie je jenom jedna, ať ji dělá muž nebo žena. Nemám tuhle dělicí čáru ráda, nikdy jsem neslyšela, že by se používala třeba ve výtvarném umění nebo že by se říkalo ženská hudba či mužská hudba. Zajisté, rozdíly v pohledu na věci existují, ale jak se vyjádří, to je individuální záležitost. Třeba paní režisérka Chytilová je ve svých filmech mnohem pronikavější a "drsnější" než lecjaký muž. Ale vládne tu takový nesprávný stereotyp v pojmenování věcí: když natočí žena film o vztahu dvou lidí, tak je to "ženský" pohled, když něco naprosto podobného udělá muž, tak je to "lidský" pohled. Jako by mužský pohled na svět byl ten objektivnější. Tak to se mi zdá legrační.
Takže když bude točit film o fotbale žena nebo muž, budou mít stejný pohled na problém?
Ne, je to individuální a záleží na tom, jak toho režiséra fotbal bere. Mě zrovna fotbal a hokej strašně baví, a když je v televizi, tak k ní letím první a zapínám ji. Zažila jsem teď několik mužů ve svém štábu, které jsem sama popoháněla domů, ať stihnou fotbal, a ono je to vůbec nezajímalo.
Jak tě tak poslouchám, tak nakonec jsme tvorbu přece jen rozdělily na ženský pohled a mužský pohled...
Ale já jsem nikdy neřekla, že není mezi ženou a mužem rozdíl. Já jen upozorňuji na disproporci a zaškatulkování obou pohledů: ženský je ženský a ten mužský je všelidský, všeobjímající, objektivní pohled tvůrce na problém. O tom, že trochu jinak myslíme a jinak cítíme, není diskuse. Například muži mají optiku nastavenou tak, že vidí víc do dálky, ale na blízko jim spousta věcí uniká. Žena rychleji analyzuje život kolem sebe, je bystřejší na momentální situace a hlavně rychleji rozpozná zlo. Muži jsou v tom naivnější. A taky žena spíše vycítí nebezpečí. Je to pudová záležitost, žena je vycvičená na to, že musí být ostražitá, protože musí chránit své mládě. Tak jako lvice, která je na rozdíl od lva ve střehu pořád. Nemyslím to ale ve zlém. Ženská intuice je zkrátka vycvičená na to, že je bdělá na rozpoznání nebezpečí. Například žena ve svém okolí rychle pozná, která z žen je potvora. Chlapi jsou v tomhle trochu přisleplí, ženská jim udělá ťuťumuťu a oni tomu věří.
Kojila jsem přímo na place
Je těžké skloubit rodinu s takovouhle prací?
Docela jo. Třeba ti v hektických podmínkách během natáčení a ve fofru zavolá dítě a ty mu nevezmeš telefon? Samozřejmě, že vezmeš, a samozřejmě, že pak řešíš eventuální problém, protože prostě máma je máma. Ale já si nechci moc stěžovat. To bych opravdu nerada, aby ten náš rozhovor sklouznul do nějakého stěžování si. Tu práci chci dělat, tak se s těmi organizačními věcmi holt musím poprat. Ale vyžaduje to zázemí a pomoc rodiny.
V posledních letech je silný trend u žen s exponovaným zaměstnáním odkládat mateřství. Tys měla dítě v době, kdy už jsi byla pracovně "nastartovaná". Mateřství tě nezabrzdilo?
Můj syn je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo, a nechci, aby to vypadalo jako fráze. David se mi narodil v době, kdy jsem měla za sebou už dva úspěšné celovečerní hrané filmy, Čas sluhů a Corpus delicti, a já měla tehdy jednu pracovní nabídku za druhou. Samozřejmě, že tě vždycky narození dítěte zbrzdí, ale já se toho všeho vzdala ráda. Strašně se mi tehdy změnila psychika jako asi mnohým ženám. Předtím jsem všechno filtrovala přes sebe, moje vnímání světa bylo to prioritní. Teď přišel na svět někdo, za koho jsem nesla plnou odpovědnost, a zajímalo mě především, jestli je ta bytost v pohodě. I když jsem pak velmi záhy začala pracovat a byl i případ, že jsem kojila miminko přímo na place, ta změna myšlení byla stálá. Ale já nikdy neměla pocit, že musím točit za každou cenu. Nejsem náruživý filmař, co nemůže bez natáčení být. Mně jde především o to, abych měla co sdělit.
Jak vychováváš svého syna? Bude z něj jednou ideální partner?
Davidovi bude patnáct a zdá se, že je docela rozumný, má svůj názor, umí věci rozlišovat a hlavně kritizovat. Myslím, že jsem ho trochu rozmazlila, přiznávám bez mučení, ale zatím toho nějak moc nezneužívá. Moc si ode mě nenechá poradit, pokud jde o vztahy k holkám, ani se mnou o tom nechce moc mluvit, ale vedu ho k tomu, že k ženě se má chovat hezky, ovšem jemně naznačuji, aby si dal pozor na potvory.
A jak vnímá tvůj syn David maminčinu atypickou profesi?
Velmi citlivě všechno vnímá, ale nevypadá to, že by ho to nějak přitahovalo, a já jsem tomu celkem ráda. Ačkoliv má oba rodiče umělecky činné, tak zatím k našim profesím netíhne. Ona jsou ta naše povolání velmi nejistá, emocionálně vypjatá a odkázaná na subjektivní posouzení jiných lidí. Byla bych ráda, kdyby si David našel profesi stabilnější, která přináší větší jistoty.
Právě, nejisté povolání. Co jsi vlastně dělala mezi časem dluhů a Bestiářem?
No já jsem pracovala pořád, věnovala jsem se dokumentárním filmům, točila televizní příběh, vedla svou vlastní producentskou firmičku, učila na FAMU, psala jsem scénáře, roztočila historický velkofilm v Rusku, ke kterému se, doufám, někdy vrátím... Při veškeré nejistotě má ta profese výhodu, že si můžete věci vymýšlet, sám tvořit, nemusíte čekat, kdo vám co nabídne.
19. dubna bude mít premiéru tvůj celovečerní film Bestiář. Jak prožíváš premiéry svých filmů?
Velmi hekticky a s velkou trémou. Ráda sedím v sále mezi diváky, abych vnímala jejich reakce, ale to je lepší koupit si lístek a jít normálně do kina. Premiérová atmosféra je vždy trochu jiná, ať už v tom dobrém nebo v tom zkreslujícím pohledu.
Je Bestiář film určený hlavně pro ženy?
Je to film samozřejmě pro všechny, ale ráda říkám, že je to film pro muže, protože je tam hodně mužských postav, mužských charakterů s různými svými libůstkami a "úlety" a myslím, že by to mohlo chlapy bavit. Ale byla bych špatný tvůrce, kdybych rozdělovala diváky podle pohlaví. Takže film je určen širokému spektru publika nezávisle na pohlaví a věku. Ale ten věk je myslím až od patnácti let.
|
|
IRENA PAVLÁSKOVÁ (47)
Autorka je režisérkou pořadu České televize Třináctá komnata
