Zmínila jste, že jedno z nejnáročnějších období začíná po ukončení léčby. Proč? Upřímně jsem myslela, že to nejhorší už má pacient za sebou.
Toto překvapí i spoustu žen, které nemocí procházely. Upínají se k datu poslední operace nebo ozařování, ke dni, kdy jim lékař řekne, že léčba končí. Jenomže když konečně zazní ta věta a lékař se s nimi rozloučí se slovy, že teď už budou chodit jen na kontroly a můžou žít normálně, ocitnou se trochu ve vzduchoprázdnu. Často totiž nemůžou fungovat, jak byly zvyklé nebo jak jejich okolí očekává. Zažívají vedlejší účinky léčby, jsou unavené, mají sníženou fyzickou kondici nebo i rozsah pohybu, například v ramenním kloubu. Neříkám, že to tak mají všechny, ale řada i mladších pacientek nemusí po léčbě zvládat pracovní dobu osm hodin denně. A nikdo je na to dopředu nepřipraví. Cítí se nepatřičně a potýkají se tak mnohdy i s psychickými obtížemi, protože si myslely, že teď už bude všechno jako dřív.
Ne vždy je řešení implantátem vhodné, některé ženy si pak stěžují.
