Mnozí z nás vnímají dnešní svět jako plný násilí, a připadá jim tedy, že dávat dětem do ruky zbraň je podporou násilí. Nejedny rodiče zamrazí, když na ne dítě zamíří plastovou pistolkou a udělá „tatata“. Pokud dítě zamíří prsty nebo hračkou a vystřelí, je to pro něj hra fantazie moci, hra na silného. Rodiče si však vybaví obrázky zkázy a opravdového násilí a vyděsí se. Někteří proto zakážou střílení na lidi. V jiných rodinách jdou ještě dál a zakazují hračky imitující zbraně jako takové. Rodiče mají pocit, že podobné hračky svádějí děti k agresivitě a násilnému chování a nepřinášejí mu žádný užitek.
Jsou zbraně příčina, nebo prostředek?
Odborníci ovšem tyto hračky tak příkře neodsuzují, kauzalita podle nich není tak jednoznačná. „Hodně lidí věří neformální teorii kauzality, podle které hraní se zbraněmi vede k používání zbraní v dospělosti,“ popisuje pro WebMD dětský psycholog Michael Thompson. Jenže výzkum na toto téma dává jinou odpověď. „Neexistují vědecké důkazy naznačující, že by takové hraní v dětství vedlo k agresivitě v reálném životě,“ dodává psycholog, autor knihy o vývoji chlapců Je to kluk! Vývoj vašeho syna od narození do osmnácti let.
Psycholožka Kateřina Siveková dětské hračky imitující zbraně také zcela neodsuzuje. „Svádí to k odpovědi, že takové hračky nemají pro děti přínos. Zbraň je i nůž, luk, prak. Pokud jsou vyrobené s rodičem a rodič se s dítětem baví o pravidlech užívání této zbraně nebo pokud rodič má zkušenost s užíváním takovéto zbraně, může to vést naopak k podpoře koncentrace, pokory a ke zvyšování zdravé sebedůvěry. Společně vyrobené cokoliv znamená společně strávený čas. Je pouze třeba upozornit, že každá zbraň patří dětem do ruky v určitém věku,“ uvažuje psycholožka Kateřina Siveková z centra Modré dveře.
Agresivita v dětské hře je normální
Michael Thompson pak upozorňuje, že agresivita se v dětské hře, zejména u chlapců, vyskytuje velmi často a není to znepokojivý jev, pokud samozřejmě nepřesáhne únosnou míru a nikomu se opravdu neubližuje. Odborníci nenašli důkazy pro to, že by souvisel s násilnictvím v dospělosti. Chlapci, ale i děvčata se postupně učí se svým vztekem zacházet, ovládat ho, zjišťují svou sílu i to, jaké to je, když je použita proti nim. Fyzická hra navíc v dětech vyplavuje příjemné endorfiny a sbližuje je. Pro děti nejde o násilí, ale o vymýšlení taktiky, domlouvání se s kamarády, únik do světa vlastní představivosti a v neposlední řadě o fyzické vybití při vzájemných honičkách a škádlení.
Rodiče i učitelé totiž často zaměňují příčinu a následek u zbraní a agresivity. Ve většině případů totiž nejde o agresivitu vyvolanou pistolkou v ruce, pistolka je pro dítě naopak způsobem, jak se zbavit agresivních pocitů, které v sobě již má.
Naučit se agresi ovládat
„Agrese je běžná naše součást, ale naše kultura se snaží buď agresivitu v nás potlačovat, nebo ji označuje jako negativní. Tak to ale být nemusí. Je dobré svou agresivitu zahlédnout, znát její míru, její výbušnost a pak ji využívat pro sebe, třeba ve sportu nebo v nějakém jiném výkonu. Pokud je jí opravdu hodně a kazí nám vztahy, tak se ji naučit ventilovat zdravě a ne tak, že by to ublížilo okolí nebo samotnému člověku v podobě autoagrese. Taková schopnost je opravdu velkou dovedností, s neovládnutím agrese se potýká mnoho lidí,“ popisuje Kateřina Siveková. A dodává, že se ve své praxi často setkává s dotazy rodičů na míru agresivity u chlapců i u děvčat, u kterých je společensky tolerována ještě méně.
Tipy pro rodiče
|
Agresi v sobě potlačujeme i my sami, když máme vztek, ale neventilujeme ho na manžela nebo manželku, na kolegy v práci nebo na děti, postupně v nás narůstá a dříve nebo později bude chtít ven. Pak se snadno obrátí proti někomu, kdo si to ani nezaslouží, za což se trápíme pocity viny a výčitkami.
Zakázané ovoce
Odborníci se shodnou i na tom, že zákazy na děti moc neplatí a daleko s nimi nedojdete ani u hraček imitujících zbraně. Můžete je samozřejmě omezit ve své domácnosti, ale dřív nebo později se s nimi dítě stejně setká ve školce nebo ve škole, u kamarádů nebo příbuzných.
„Než se taková hračka zakáže, rodič by měl asi vědět, co vede dítě k tomu, aby po ní toužilo. Mnohdy jde o umělé navýšení sebevědomí typu „co má kamarád, chci mít také“, aby mohl zapadnout do party, nebo být tak dobrý, jako je on. Určitě se vyplácí s dítětem o zákazu či povolení takové hračky komunikovat, ovšem pokud není tento druh diskuse v rodině běžný, je pravděpodobné, že nyní s rozborem rodič neuspěje,“ říká Kateřina Siveková.
Michael Thompson také varuje před tím, aby rodiče kritizovali hru svých dětí. Pokud se vám něco nelíbí, nebo byste dítě chtěli nasměřovat jinam, važte slova. „Chlapci si v tomto věku pomyslí, že pokud se vám nelíbí jejich hra, nelíbí se vám ani oni,“ upozorňuje dětský psycholog a připomíná, že se děti často jen chtějí cítit silnější a statečnější. Zbraně jsou pro ně symbolem síly a moci. Ostatně pokud pozorujete podobnou hru, zjistíte, že se vlastně od té naší nebo našich rodičů až tak moc neliší. Možná policajty a indiány nahradili transformeři a zombíci, ale princip je pořád stejný - děti se snaží stát na té správné straně a dostat bídáka.
