Čím to, že si vás diváci nejvíc pamatují z dávného seriálu Rodinná pouta a navazujících Velmi křehkých vztahů?
Možná proto, že to byl v roce 2004 vlastně první nekonečný seriál, šlo o nový formát, což diváky přitahovalo. Navíc byl dobře napsaný, takže se chytl. Každý tam mohl najít svého hrdinu, se kterým se ztotožnil.
Hrála jste v něm poněkud ušlápnutou sekretářku Hanu Zikovou, vy jste ale hodně akční. S tou postavou asi nemáte moc společného, že?
Jak se to vezme. Těch aktivit mám opravdu víc. Všechny mě ale moc baví a vzájemně se doplňují. Považuji se za naprosto šťastného člověka, protože mě živí koníčky. Hraji, namlouvám knihy a na jaře mi vyjde knížka, ve které vyprávím zážitky z cest po Indii. Země mi učarovala. Od roku 1999 tam jezdím opakovaně a dvakrát jsem tam už byla i s dětmi.
Takže jste se pustila i do psaní?
Když mě oslovilo nakladatelství Albatros Media, měla jsem velkou radost. Zároveň je to velká výzva. Moje kniha… spíš by to měl být deník… je paperback. Bude se jmenovat Sárí a džíny a prokládám ji sekvencemi o cvičení jógy a některými dechovými technikami, kterým se hodně věnuji.
„Skoro bych řekla, že mi jóga v jistém čase nahrazovala antidepresiva.“
Na někoho Indie působí až magicky, přitom jde o přelidněnou zemi plnou kontrastů s případy hromadného znásilnění, domluvenými sňatky…
K domluveným sňatkům vám něco povím. Strávila jsem nějaký čas v jednom ášramu (obydlí světce – gurua a jeho žáků a stoupenců – pozn. red.) na jihu Indie, kde zaznělo i toto téma. Indové prý nám lidem ze Západu závidí, že si můžeme vybrat, koho chceme. Na to ovšem měla guru krásnou repliku: Když si sami vybereme, tak proč se potom tolik lidí rozvádí? V tradiční Indii rodiče najdou toho, o kom si myslí, že je pro jejich potomka nejlepší. A guru jim v tom může poradit. To přece nezní špatně. Někdy si říkám, že by bylo lepší, kdyby nám partnera také vybral někdo fundovaný. Někdo, kdo vidí dál, protože naše růžové brýle často klamou.
Čím vás vlastně Indie tak uchvátila?
Kolikrát vás něco přitahuje a vy nevíte proč. To je můj případ. Můj syn říká, že je to neskutečně barevná země. Vždycky jsem měla touhu ji vidět. Navzdory množství obyvatel nás uštvané Evropany nutí zpomalit. Přijmout, že věci se dějí, jak mají. Všechno má svůj důvod a čas. Učí nás nesoudit a být tolerantní.
Herečka Petra Špindlerová
Scházíme se v buddhistickém centru s krásným výhledem na pražské Staroměstské náměstí. Co vás k tomuto místu váže?
Cvičím tady jógu a cítím se být s tímto prostorem spřízněná. Tady jsem začínala. Je to místo s úžasnou energií. Mám ho ráda.
Koho jógu učíte?
Na Národní třídě ve studiu Yogame a pak také v Yoga & Art cvičím dívky v teenagerovském věku. Jsou to krásné křehké bytosti. A vnímám, jak jsou šťastné, že mají místo, kde mohou relaxovat a někdy třeba i lenošit. Ale hlavně, kde nikdo nikoho nesoudí a netlačí na výkon, jak se jim to většinou děje ve škole i doma. V tom období dozrává endokrinní systém, takže se snažím pracovat i s ženským cyklem. Někdy s děvčaty řešíme i různá niterná témata. Vše samozřejmě zůstává za zavřenými dveřmi. Moc si jejich důvěry vážím. Samozřejmě učím i dospělé a je fajn vidět, jak lidé odcházejí z lekcí v jiném rozpoložení. Usměvaví a odpočatí.
Opravdu mají lekce tak zjevně blahodárný účinek na psychiku?
Jóga mě nejprve oslovila po fyzické stránce, ale skoro bych řekla, že mi v jistém čase nahrazovala antidepresiva. Jeden můj učitel říkal, že pravou podstatu jógy poznáme, až když nám je opravdu ouvej. Když potřebujeme přežít nějaký těžký úsek života. Jóga má spoustu odnoží a každý si může vybrat tu, která mu vyhovuje. Snažím se ji integrovat i do méně tradičních míst, než je tělocvična.
Když covid zavřel hranice, začali jsme s dětmi objevovat krásy Česka.
Například?
Třeba na festival rockové hudby Benátská noc v Liberci, který mě čeká v létě. Jak říká jeden můj kamarád, opravdový jogín: „meditovat v tichu umí každej blbec“, ale ono to jde i v parku, v tramvaji, na ulici. Jenom to nezvládnete hned.
Označila byste svůj životní styl za alternativní?
Nedávala bych tomu nějaké nálepky. Jsem vegetariánka a zkoušela jsem být nějakou dobu i veganka, ale patnáctiletý syn mi vysvětlil, že veganství je životní styl, a pokud nosím kožené boty, ať na něj zapomenu. Mám doma velkou cenzuru. Na druhou stranu musím přiznat, že když jsem se během covidu cítila tak zvláštně a bez energie, občas jsem k údivu dětí i nějaké maso pozřela. Moje tělo to zřejmě potřebovalo a já se snažím jeho signály poslouchat. Udělala jsem třeba bio krůtu z farmy. Vždycky totiž chci vědět, odkud to zvíře je a jak se tam k němu chovali.
Herečka Petra Špindlerová
Jak to mají s jídlem vaše děti?
Syn i dcera jedí všechno a já nemám problém cokoliv jim uvařit. Jen řízek nedokážu obalit, vadí mi ta jeho textura, takže za mě zaskočí dcera. Teď v covidové době vařím denně, protože děti po lockdownu odmítly chodit do školní jídelny. Dávám si záležet na tom, abych jim předkládala zdravé pokrmy, protože imunita se začíná budovat jídlem.
Píšete také blog Máma na cestách. Cestují s vámi potomci rádi?
Ano a naštěstí si zamilovali i Indii. Když covid zavřel hranice, začali jsme objevovat krásy Česka. Baví nás to, protože spoustu hezkých, málo známých míst máme i u nás. Žasla jsem například, jaký půvab mají Prachatice a okolí. Což jsem zjistila díky seriálu Jitřní záře, který jsme tam nedávno dotočili pro videoportál Voyo. Hned jsme se tam s dětmi vypravili.
Petra Špindlerováherečka (49)
|
Co je to za seriál?
Šestidílná minisérie v režii Dana Wlodarczyka, inspirovaná lidmi, kteří se snaží žít mimo systém a narážejí na nepochopení. Je o rodičích, kteří dali své dceři neobvyklé jméno, žijí v přírodě, děti chtějí vzdělávat doma, a to ve společnosti moc nerezonuje. Myslím, že téma je v současnosti velmi aktuální.
Vy byste podobný přístup k životu akceptovala?
Rozhodně je dobré nad ním zapřemýšlet. V seriálu hraji Věru, kamarádku hlavní postavy, profesorku na univerzitě, která má částí své bytosti blízko k alternativnímu životu. Rodina bojuje s úřady a nezapadá ani do představ místních lidí na venkově. Hlavní roli dostala Petra Bučková a jejího muže hraje Jan Plouhar. Objeví se tam celá řada dalších výborných herců, jako je třeba Veronika Žilková, Pavel Nový nebo Pavel Zedníček. Aktuálně také hraji v seriálu ZOO, který se natáčí na Primě.
Nakolik zasáhl covid do vaší divadelní práce?
V Divadle Radka Brzobohatého byly zkoušky na některá nová představení zastaveny, ale zaplaťpánbůh se to už zase začíná rozjíždět. Také se teď živím hlasem, namlouvám knihy, což je moc hezká práce. V poslední době to byl příběh o mládí kněžny Ludmily pro AudioStory a začali jsme také s audiodramatizací Maryši, právě ve spolupráci se zmiňovaným Divadlem Radka Brzobohatého.
Věnujete se také charitě, co vás k ní přivedlo?
Zčásti právě zájem o jihovýchodní Asii. Stala jsem se patronkou projektů organizace Blue- Land, která podporuje vzdělávání dětí v Himálaji v oblasti Malého Tibetu. Ve výšce přes 4 200 metrů se nám povedlo postavit školu, aby děti nemusely opustit rodiče a bydlet v internátních školách. Před pár lety jsem založila s bývalým fotbalistou Václavem Němečkem nadační fond YogaHelp. Sponzorujeme například lekce jógy závislým ženám v psychiatrické nemocnici v Praze-Bohnicích nebo dětem, jejichž rodiče si to nemohou dovolit. A nejen pro školy rozjíždíme ještě jeden zajímavý projekt, kterého jsem součástí. Není sice charitativní, ale stejně bohulibý.
O co půjde?
SEE Learning – sociálně emoční etická výchova se po světě vyučuje už ve dvaceti státech. Máme k tomu studijní materiály z Emoryho univerzity v americké Atlantě. Cílová skupina nejsou jen děti a mladí lidé, i když těm je to z velké části určeno.
Jak si mám takovou výuku představit?
Měla by být protiváhou počítačů a mobilů. Tomu odosobnění. Mířit k dětskému srdci. Nikdo bohužel nepracuje s jejich emocemi, nevysvětluje jim, co je soucit a laskavost. Iniciátorkou projektu v naší zemi je Alexandra Kallay, která dlouho žila v Indii a působila v různých buddhistických centrech.
Vy jste u svých potomků dokázala udržet odstup od moderních technologií?
Je to boj, protože děti jsou pod tlakem spolužáků. Kryštof, který se vyhraňuje k výtvarnému umění, je schopen nechat mobil doma a jít ven malovat. Jednou mi dokonce říkal, že doba, kdy jsem vyrůstala já, mohla být zajímavá, protože nebyly mobily. Kristýna je o dva roky mladší, ta to neřeší.
Ve své jazykové výbavě máte kromě angličtiny také italštinu, jak jsem se dočetla. Kde jste k ní přišla?
Jako mladá holka jsem nějakou dobu žila v Miláně, kam mě přivedl modeling. Ale to už je hodně dávno. Italštinu mám z ulice, nikoli ze školy.
A jak si tu řeč udržujete?
Například ráda koukám na úžasné staré italské filmy, které si díky Netflixu pouštím v původním znění. V zemi mám řadu kamarádů, se kterými jsem v kontaktu a často tam jezdím. Naložím děti i psy a vyrazím na jih Itálie. Většinou se tak těšíme, že mi nezbývá nic jiného než těch 1 600 kilometrů urazit na jeden zátah.
Páni, to se dá zvládnout?
Dá, já za volantem relaxuji, mám to trochu jako meditaci v akci. Dřív jsem si užívala rychlou jízdu a na dálnici s gustem předjížděla kamiony, s věkem toto pokušení zaplaťpánbůh slábne. V autě mě dnes už skoro nic nevykolejí. Když přede mnou někdo jede příliš pomalu, pomyslím si, že je nejspíš unavený. Dnes mi už nevadí, když mě někdo předjede. I kolegyně, které jsem párkrát vezla z divadla, se divily, jak dokážu být klidná. Bohužel během covidu na silnicích šíleným způsobem narostla agrese. Snažím se tomu nepodléhat.
Že by blahodárný vliv jógy?
Rozhodně. Pro mě je ideální ona polarita jin a jang. Mám ráda, když jsou věci v rovnováze. Cítím, že to tak ke svému životu potřebuju. Akční herecká práce na jedné straně, klid jógy na druhé.
„Možná jsem byla v minulém životě nějakým kočovným komediantem.“
Pokud vím, před lety jste bydlela s rodinou na samotě někde za Dobříší, teď žijete v Praze. Proč jste se rozhodla pro tak radikální změnu?
Je to dávno, co jsem žila v hájovně. Od té doby se opravdu hodně změnilo. Rozvedla jsem se, pak jsme nějaký čas bydleli v Praze s babičkou a dědou. Pomáhali mi. Ale děti vyrostly a teď už s nimi žiji sama, v bytě v centru města. I tato varianta je fajn. Všechno máme po ruce. Domácnost s námi sdílejí ještě dva psi, kočka a králík. Vlastně králičice, je to taková naše sněhová koule, kterou si přála moje dcera.
S tolika zvířaty v pražském bytě?
Jsem na zvířata zvyklá a jejich přítomnost mi dělá dobře. Vyrostla jsem na venkově, v Rovečném na Vysočině měla babička malé hospodářství. Jako dítě jsem zbožňovala králíky a vždycky si nějakého ochočila. Pokaždé byl po čase sněden a babi mi nenápadně podstrčila jiného. Jenže ten najednou neuměl nic z toho, co jsem ho naučila. Až skoro do dospělosti mi trvalo, než jsem pochopila, že je vyměněný. K venkovu mám pořád blízko a na návratu k přírodě už pomalu pracuju.
Jakpak?
Odmalička toužím po maringotce, možná jsem byla v minulém životě nějakým kočovným komediantem. V mládí jsem dokonce koketovala s nápadem vyrazit někam s cirkusem. Zkrátka a dobře, můj dobrý kamarád staví maringotky a já si od něj nechala jednu vyrobit.
Vážně? A kam ji chcete umístit?
Zatím ji budeme mít na Vysočině blízko mého rodiště. To správné místo musím teprve najít. Je zajímavé sledovat, jak se člověku mění priority. Mohla jsem mít drahý kabát, ale koupila jsem maringotku. Mohla jsem mít luxusní kabelku, ale místo ní jsem pořídila do maringotky kamna. Je tam ještě spousta dodělávek, ale už se těším, jak se budeme sžívat. Děti jsou z toho také nadšené.
A přítel?
Dávno žádný není, už několik let jsem sama.
Nikoho nehledáte?
Ani ne, dokonce bych řekla, že mi současná konstelace vyhovuje víc. Možná je to tím, že se neobjevil Ten pravý. Na cestě životem to bývá tak, že určitý čas jdeme s někým stejný úsek, někdo se přidá a pak zase odpojí. Byť někdy je to bolestivé. Existuje jeden krásný citát Josepha Campbella, podle jehož knihy se točil film Hvězdné války: Pokud je cesta před vámi moc jasná, jste zřejmě na cestě někoho jiného.
