Když jste vyrůstala, tak jste prý doma neměli televizi. Jak a kdy se zrodil váš sen stát se herečkou?
Mně přišlo praktické a výhodné živit se tím, co mě baví dělat ve volném čase. Jako malá jsem chodila do sboru a párkrát se nám podařilo v koncertní hale vykouzlit ty nehmatatelné momenty, kdy je člověk naprosto spojený s publikem. Tam asi vznikla jiskra, která mě táhla k herectví.
Vždy jste tedy chtěla být především divadelní herečkou?
Ano, a to i díky televizi. Ačkoli příležitostí sledovat ji nebylo moc, někdy v sedmi letech jsem v ní viděla Danu Medřickou v Kočičí hře. I přes starou černobílou obrazovku na mě dokázala přenést krásu hraní. Bylo to asi trochu zvláštní, protože zatímco všichni v devadesátkách koukali na Pokémony, mě fascinovala činohra. Lákalo mě zkoumat zdánlivou nudu a šeď a probírat se v ní. Jako korpus hraní jsem přitom vnímala primárně divadlo. Filmy a seriály jsem brala spíše jako nadstavbu.
Na Pražskou konzervatoř jste přešla ve třetím ročníku gymnázia. Co vás k tomu vedlo?
Měla jsem trochu divočejší pubertu a rodičům přišlo praktické mít mě pod dohledem. Nějakým zázrakem jsem se na gympl dostala bez přijímaček, tedy v podstatě bez práce. Celou dobu jsem ale cítila, že tudy moje cesta nevede. S uměleckým mozkem jsem nechápala, proč se učit nazpaměť informace jen pro známku od jedničky do pětky. Spřádala jsem proto plány, jak po maturitě zkusím DAMU, ale už ve třeťáku jsem se přihlásila na konzervatoř, abych si zkusila herecké přijímačky nanečisto. A ty mi vyšly. Pak nebylo cesty zpět. Zacítila jsem příležitost a už jsem si nedovedla představit, že bych na svou vysněnou školu nenastoupila.
Anna Jiřina Daňhelováherečka a influencerka (32)
|
V jednom rozhovoru jste zmínila, že jste na konzervatoři slýchala pochvaly od profesorů utvrzující vás ve vašem talentu a budoucím pracovním vytížení. Jak jste potom vnímala, když role nepřicházely?
Popravdě řečeno, zlomilo mi srdce, když realita neodpovídala představám. Byla jsem přesvědčená o herectví jako své cestě. Z konzervatoře jsem neodcházela se sraženým sebevědomím, věřila jsem, že nabídky přijdou. O to tvrdší byl následný pád. Roky jsem se motala v dětských představeních. Člověk netuší, kde dělá chybu, a navíc sleduje, jak jeho kolegové ze školy práci mají. Pro herce snad neexistuje víc skličující období. Zároveň je herectví diagnóza. Pokud svou kreativní energii neventilujeme na jevišti, máme tendenci dramatizovat si osobní život. Bez možnosti hrát se dostaví frustrace a pocit nedocenění, což odnášejí i vztahy a nejbližší okolí.
Čím si vysvětlujete, že jste nedostala angažmá?
Řekla bych, že se neposkládala správná konstelace. Byla jsem divadlu oddaná a chtěla v něm uspět, ale možná jsem byla příliš urputná. Nedařilo se mi získat angažmá ani hrát v takové míře, jakou jsem si vysnila. Na castinzích jsem si pak uvědomila zásadní věc – často nezáleží jen na tom, jaký výkon podáte, důležité bývají i jiné faktory, například typová shoda nebo produkční hlediska. Výsledek ovlivňují okolnosti, které člověk nemá šanci změnit, ať je připravený sebevíc.
Myslíte, že kdybyste vytrvala, uspěla byste?
Nemyslím si. „Ne“ nás občas přiměje zkusit jiné dveře, když ty první nejdou silou otevřít.
Nakonec jste se rozhodla jít cestou Pravidel českého showbyznysu – příspěvku, po kterém vám počet sledujících na instagramu narostl v podstatě ze dne na den. Jak dlouho jste zvažovala zveřejnění videa, které glosuje realitu fungování české herecké scény?
Pravidla vznikla vyloženě z přetavené umělecké frustrace. Náměty jsem sbírala snad deset let, pak už stačilo zkušenosti zkoncentrovat, sepsat a natočit, k čemuž došlo v době, kdy jsem neměla co ztratit. Bylo mi tedy jedno, jestli se někdo pozná nebo jak okolí zareaguje. Následky jsem nepromýšlela. Velkou roli sehrála absence pudu sebezáchovy i sebereflexe.
Video pozitivně okomentoval například i Jiří Mádl. Vzešla z vašeho příspěvku nějaká spolupráce nebo nová přátelství?
Spíše přátelství než spolupráce. Od chvíle, kdy jsem šla s kůží na trh a byla naprosto upřímná, mám kolem sebe víc spřízněných duší. Přišla mi spousta podpůrných zpráv od lidí, kteří vnímají tuhle branži stejně, jen si netroufli promluvit nahlas. Zjistila jsem tak, že podhoubí českého showbyznysu je ve skutečnosti ještě horší, než jsem si původně myslela.
Tak vznikl druhý díl Pravidel českého showbyznysu?
Ten vycházel ještě z mých zkušeností. A pak jsem se pustila už do jiných typů videí. Mým cílem přitom nebylo rozjet instagramovou kariéru, ale s nastartovanou kreativitou jsem najednou všude kolem viděla inspiraci, která by mohla ostatní pobavit. Nápady pak přicházely samy.
Na svém instagramu často ztvárňujete různé postavy – moravskou holku, zubařku, psycholožku, matky na zahrádkách… Jak nad nimi přemýšlíte?
Já vlastně jen hodně pozoruju lidi. Řada mých postav má reálný předobraz, často typový, podle kterého charakter modeluju. Poslední dobou si ale všímám, že se přede mnou lidi mají trochu víc na pozoru. Jakmile mě poznají, začnou si hlídat, co říkají.
Jak moc těžké je udržet si své vnitřní já na úkor publicity a obrazu na sociálních sítích?
Možná by to mělo být naopak, ale nejvíc sama sebou jsem na sítích. Nemyslím sto rolí, ale to, jaká jsem, když odmažu stud, nekontroluju se a cítím se dobře. I díky svým sledujícím se na svém profilu jednoduše cítím přijímaná a ve své kompletní bezprostřednosti podporovaná. Naopak v civilním životě se spíš dostanu do situací a mezi lidi, před kterými mám tendenci se kontrolovat, přizpůsobovat aktuálnímu prostředí – nebo mě jen obklopí okolnosti, které podporují jinou část mě. V osobním životě se stydím daleko víc. Často jsem jen pozorovatelem a hlídám se, abych někoho neurazila.
Vaše skeče zaručeně pobaví, ale zároveň reflektují realitu – v nedávném videu jste upozornila na průměrně o šestnáct procent nižší výdělky žen oproti mužům. Co jimi chcete předávat?
Ráda zábavnou formou poukazuju na skutečnosti, které můžou vyvolat diskusi nebo vést k zamyšlení. Nechci tvořit jen prvoplánově vtipný obsah, mým rukopisem má být spíše chytrá myšlenka podaná s humorem. Skeče tak získají přidanou hodnotu a jsou nosnější.
Dnes se kromě hraní věnujete díky svým sociálním sítím i psaní scénářů a režii. Ještě na konzervatoři jste přitom režírovala hru Tajemství staré bambitky pro Divadlo Perštýn. Jak na to vzpomínáte?
Hezky, protože děti mám moc ráda a jejich režírování mě bavilo. Zároveň jsem poprvé realizovala na jevišti své kreativní představy. Tvorba mě bavila, i proto jsem se na obor hlásila. Chtěla jsem ho vystudovat, ale na DAMU mě nevzali. Nepřijetí pro mě podruhé znamenalo zlomené srdce. Myslím, že kdyby se tehdy zadařilo, byla bych ohromně zapálená a ve výsledku se věnovala spíš režii než herectví.
Svůj prostor si dokážu užít a samotu zúročit. Nepřijde mi zbytečné jen tak hledět do stropu a přemítat.
Jste známá taky tvorbou originálních reklam. Co je pro vás při výběru spolupráce zásadní? Jak nad reklamami celkově přemýšlíte?
Jako zodpovědná influencerka bych nejspíš měla klást důraz primárně na produkt. Ovšem pro mě je důležitější volná ruka od klienta a nápad na konkrétní značku. Jsem ráda, že se mi podařilo vybudovat pozici, kde nemusím dělat kompromisy a jsem placená za kreativitu. Jde o uměleckou metu, o které sní každý malíř, fotograf, scenárista nebo režisér. I proto nakonec klapne třeba jen deset procent nabídek.
Na instagramu máte momentálně sto osmdesát osm tisíc sledujících. Cítíte tlak tvořit víc a víc?
Paradoxně tam trávím stále méně času. Zvykla jsem si přidávat jen jeden nebo dva příspěvky měsíčně, což moji sledující respektují a nečekají ode mě nonstop reporty o tom, kde jsem. Od influencerky to možná zní zvláštně, ale pro mě i mou kreativitu je nejdůležitější čas strávený mimo sociální sítě.
Máte nějaké „vypínací“ rituály?
V ložnici nemám vůbec žádnou elektroniku, nenosím tam notebook ani telefon. A když zveřejním video, většinou se stydím natolik, že se na něj dalších dvanáct hodin nepodívám. Jen rychle zkontroluju technickou stránku a nechávám dění plynout v meziprostoru. Beru jako osobní výzvu nevědět, jaký bude výsledek, neřešit případné hejty ani to, jestli video vůbec někoho zaujalo.
Prý ráda cestujete sama, což probouzí vaši tvořivost. Vyrážíte s cílem něco vymyslet, nebo spíš odpočíváte a inspiraci necháváte volný průběh?
Smířila jsem se s tím, že tlačit se nevyplácí. Raději dávám své hlavě i vnitřnímu dítěti úplnou svobodu. Nejdřív se potřebuju očistit od nánosu informací a setřást ze sebe cizí vlivy, které často vedou jen k recyklaci už viděného. Vypozorovala jsem, že první tři dny na cestách totiž v hlavě řeším problémy, které nejsou moje. Teprve potom se vrátím sama k sobě a naskočím na vlastní proud myšlenek. V absolutním klidu se může něco urodit, zatímco ve stresu a přehlcení nevytvořím nic autentického.
Vybíráte si celkem nebezpečná místa. Loni v létě jste absolvovala cestu po Balkáně, kam byl ještě nedávno vstup zakázán, v minulosti jste šla dvě stě sedmdesát kilometrů okolo slovinského Triglavu, když byly povodně. Co vás do těchhle míst táhne? Nebojíte se?
Bojím, ale potřeba být někde, kde nejsou lidi, je pro mě silnější. Vyhledávám proto kouty, které nejsou zprofanované masovým turismem a kde můžu načerpat energii, kterou jinde nenajdu. Loni jsem šla přechod Albánie, Černé Hory a Kosova přes Prokleté hory, kde ještě před dvaceti lety probíhalo obrovské krveprolití. Potkáte v nich minimum lidí. Jsou nádherné, mají konejšivou krajinu, čisté linky a medituje se tam úplně jinak.
Zdá se, že si v samotě libujete. Jste introvert?
Spousta mých kamarádů by mě teď asi označila za lhářku. Když někam vyrazíme, často se za mě stydí, protože jsem hlučná a neustále na sebe strhávám pozornost. Ale já se uvnitř opravdu cítím jako introvert. Svůj prostor si dokážu užít. Samotu umím zúročit. Nepřijde mi totiž zbytečné jen tak hledět do stropu a přemítat. Naopak, podle mě jde o kreativní způsob trávení času, který mi pomáhá utřídit si myšlenky.
Loni jste se často objevovala v televizi i v kině, mimo jiné ve snímku Zrození alchymistky. Jak jste vnímala fakt, že jste v jedné ze svých prvních větších rolí ztvárnila muže? Jak se vám Mistr Ido hrál?
Nevím, co tím chtěli tvůrci naznačit... Samozřejmě si dělám legraci. Potěšila mě jejich důvěra v mé schopnosti. Role je podle mě totiž poměrně těžko obsaditelná. Já si ale Mistra Ida moc užila, líbila se mi možnost schovat se za karikaturu. Tento typ rolí mě baví – zatímco většina hereček touží hrát princezny, já budu raději čarodějnice.
Zároveň jste se objevila v seriálu Bratři a sestry a v komedii Milion. Jak došlo k souběhu tolika rolí?
Poslední tři roky mého působení na sociálních sítích beru jako hozenou rukavici do uměleckého světa a jsem ráda, že si mě pár režisérů všimlo. Poprvé v životě jsem zažila pocit zájmu o můj talent. Připadám si ale pořád jako relativně neobjevený člověk a doufám, že to hlavní teprve přijde. Možná mám podle někoho vše za sebou, ale mně se zdá, že jsem na úplném začátku.
Rýsuje se už něco dalšího?
Mám spoustu věcí, které leží na stole, ale ještě nejsou podepsány. Proto se zatím spoléhám sama na sebe, jak jsem zvyklá, a uvidíme, co vyjde.
Před pár dny měla divadelní premiéru francouzská hra Víkend ve výtahu. O čem je?
Jde o komedii, která ale není hloupá ani prvoplánová. Děj pojednává o tom, jak se nesourodé osobnosti potkají na místě, kde spolu musejí vydržet, z čehož vznikají značně absurdní situace. Hraje v ní například Lucka Polišenská, Eva Leinweberová nebo Honza Nedbal. Režíruje nás Ondra Rychlý. Nikdo z nás nedělá hru pro kšeft, jde o čistou radost. Během zkoušení jsem měla pocit, jako bych chodila na pomyslné pískoviště se stejně praštěnými lidmi, protože nás neskutečně bavilo tvořit perpetuum mobile a snažili jsme se ho vyladit tak, aby diváci brečeli smíchy.
Můžete nám zlehka přiblížit svou postavu?
Ztvárňuju dívku, která se bere moc vážně. Úloha tedy není vyloženě komediální, na rozdíl od ostatních rolí, ale role studentky kriminalistiky je pro celý příběh klíčová. Vždycky jsem si navíc chtěla zahrát policistku.
Přes všechna zklamání, která vám divadlo přineslo, se zdá, že vás pořád baví.
Baví a miluju ho. Stále ho vnímám jako výsostné řemeslo, i když se ze mě nestala řádová divadelní sestra.
Řádová divadelní sestra?
Říkám tak lidem, kteří každé dopoledne zkoušejí a večer hrají. Divadlo je pro ně doslova řádovou disciplínou, díky čemuž se jím dokážou uživit. Paradoxně je totiž divadlo ze všech hereckých oblastí snad nejhůř placené. Pokud chce člověk hrát, musí se ohromně snažit a spousta věcí do sebe musí zaklapnout, aby ho divadelní intelektuálové obsadili. A když už se zadaří, musí být vděčný za takové štěstí, i když finanční odměna je minimální. Věřím ale, že s nástupem digitalizace a umělé inteligence se hodnota živé interakce zvýší a stane se z ní luxusní zboží. Snad nejsem naivní, ale divadlo možná na téhle době nakonec vydělá.
Kromě hraní taky dabujete. Jak vidíte naši dabingovou scénu? Máte nějakou oblíbenou postavu, které jste propůjčila svůj hlas?
Když jsem s dabingem začínala, měla jsem o něm trošku jinou představu – ale to je můj problém zklamaných očekávání. Na české scéně představuje i dabing hodně práce za málo peněz, přitom jde o dost těžkou disciplínu. Ale baví mě. Na Netflixu jsem dlouho dabovala Theu v seriálu Sportovní talent: Návrat. Netuším proč, ale v dabingu jsem nejčastěji obsazovaná do rolí černošských leseb. Tady šlo o tenisovou hvězdu, která byla pořád na kurtu a u podávání a odpalů neustále hekala. Už to umím dokonale. Kromě They jsem se napojila i na intenzitu jejích úderů.
Raději budu za celý život hrát jen v pár zásadních filmech, než abych na lidi vyskakovala z lednice.
Vaše jmenovkyně Jiřina Bohdalová taky dabovala. Vy máte ovšem jména dvě – jste Anna Jiřina. Proč preferujete Jiřinu?
Narodila jsem se jako Jiřina, ale v osmi letech jsem byla pokřtěná a dostala jméno Anna. V osmnácti jsem si ho nechala zapsat do občanky, ale nakonec se stejně všude představuju jako Jiřina. Dřív jsem své jméno neměla moc ráda, ale nakonec jsem ho přijala a oblíbila si ho. Přijde mi jako vyloženě divadelní jméno.
Vaším kmotrem, který vám dal vaše další jména – Karla a Anežka –, je Karel Schwarzenberg. Prý vám pomohl najít cestu zpět k víře. Proč jste se od ní odklonila?
Stejně jako spousta jiných dětí z věřících rodin jsem se i já bouřila proti povinným návštěvám kostela, kde jsem musela poslouchat věci, kterým jsem nerozuměla. Karel mi ale později ukázal jiný pohled. Díky němu jsem pochopila, že víru nemusím brát dogmaticky a slepě dodržovat všechna církevní pravidla, ale můžu si z ní vzít to nejlepší pro svůj život.
Co vám víra dává dnes?
Víra je pro mě základem úplně všeho. Dnes ji vnímám a prožívám v mnoha podobách – ať už jde o víru v sebe, naději lepších zítřků, nebo vědomí něčeho, co nás přesahuje a má běh věcí vymyšlený lépe než my sami. Beru ji jako vzácný dar, za který jsem v životě ráda. Život bez víry musí být, řekla bych, těžký, čistě pragmatický a plný pesimismu.
A závěrem prozraďte, jaká je vaše vysněná role.
Ráda bych propůjčila tvář postavě, která už sice nežije, ale má co říct i v dnešní době. Takových žen je v historii spousta – fascinuje mě třeba antická Hypatia, která učila muže, nebo příběh Joy Adamsonové. Loni jsem taky ujížděla na kriminálních případech podle skutečných událostí a nedala mi spát vražedkyně Jonáková. Nechci se ale za rolemi honit za každou cenu, chci v nich jít spíš do hloubky. Raději budu za celý život hrát ve čtyřech zásadních filmech, než abych na lidi vyskakovala z lednice. Takovou potřebu nemám. Občas se na sebe už nemůžu ani podívat,v koupelně jsem dokonce sundala zrcadlo.
