Domluvit si s vámi právě teď, v době velkých filmových festivalů a premiér, termín rozhovoru nebylo snadné. Nakonec spolu mluvíme telefonicky při vaší cestě do Bratislavy. Jedete na Slovensko na výlet, nebo pracovně?
Jedu na premiéru kriminálního seriálu Bora, šestidílné minisérie natočené pro platformu Oneplay. Včera jsem viděla první dva díly a moc se mi to líbilo. Pro mě je tenhle projekt zvláštní v tom, že sice jsem součástí příběhu, ale nenatáčela jsem s hlavní skupinou, takže ho můžu sledovat jako běžný divák, protože nevím, co ostatní točili. Oni byli na majáku, já na pevnině.
Překvapuje mě, že řídíte. Předpokládala bych, že představitelé hlavních rolí mají na premiéru odvoz.
Ale to je moje volba! Samozřejmě že by mě odvezla produkce, ale já jezdím moc ráda sama. Řízení miluju, navíc tak získám čtyři hodiny naprostého soukromí. A při tom stihnu spoustu práce. Teď například čekám před tunelem a kromě toho, že mluvím s vámi, si mažu obličej sérem.
To mě přivádí k další otázce: Před pár měsíci jste se stala ambasadorkou značky L’Oréal Paris. Co to pro vás znamená?
Je to naprosto fantastické, značka má obrovskou sílu a možnost spolupráce s ní je pro mě velkou poctou. Díky L’Oréalu Paris jsem si moc užila festival v Cannes, kam jsme v květnu jeli s filmem Karavan. Pozvali mě tam jako svou ambasadorku a postarali se nejen o mě, ale taky o celý náš štáb. Bylo to dokonalé.
Jak dlouho trvala příprava na červený koberec?
Asi hodinu a půl.
Včetně účesu? Čekala bych, že to bude víc.
Tohle je jako formule 1, když zajedete do boxů a během pár sekund vám vymění pneumatiky. Stejně tak v Cannes vás nečešou jedny ruce, ale čtvery, na líčení se kromě hlavního vizážisty podílí i několik asistentů. Pracuje tam dokonale sehraný tým. Byl to pro mě mimořádně příjemný zážitek. A jako bonus vám za zády sedí Helen Mirren a vedle Cara Delevingne.
Můžete mluvit do líčení nebo účesu?
Je to dialog, můžu vyjádřit své preference, ale není to potřeba. Pracují tam skvělí profesionálové, kteří své práci rozumí. Vždy ovšem kladou největší důraz na to, aby se daný člověk cítil dobře. A je fajn nechat je na mně vidět něco, co já nevidím.
Zásadně se rozhoduju sama. Když po něčem toužím, udělám to, i kdyby mi to někdo rozmlouval.
Film Karavan, který jste v Cannes představili, je prvním celovečerním hraným filmem scenáristky a režisérky Zuzany Kirchnerové. Co vás vedlo k rozhodnutí roli přijmout?
V první řadě scénář, téma. Rozhodující je pro mě i osobnost režiséra či režisérky – přece jen pak spolu při natáčení trávíme hodně času. A být se Zuzou je zážitek samo o sobě. Karavan je sice její celovečerní debut, má za sebou ale už spoustu úspěchů. Se svým studentským filmem Bába mimo jiné před sedmnácti lety zvítězila právě na festivalu v Cannes.
Radíte se s někým, než přijmete roli ve filmu?
To ne, zásadně se rozhoduju sama. Když po něčem toužím, udělám to stejně, i kdyby mi to někdo rozmlouval. A naopak když vím, že bych neodvedla dobrou práci, nemá smysl mě do čehokoli nutit. Ale ráda se o své práci bavím s manželem. Naším oblíbeným humorem je, že se ho musím zeptat, jestli mi to dovolí.
Aňa Geislerováherečka (49)
|
Ve filmu Karavan hrajete pětačtyřicetiletou Ester pečující o mentálně postiženého syna Davida. Hraje ho David Vodstrčil, který sám má Downův syndrom. Jak dlouho jste se před natáčením filmu znali?
Poznali jsme se půl roku před natáčením, přípravy byly hodně intenzivní. Zvykali jsme si na sebe, pracovali jsme na tom, aby David pochopil, co natáčení obnáší. Na natáčení jsme přijeli už jako poměrně sžitá dvojice máma a syn.
V čem pro vás byla spolupráce obohacující?
David je jedním z nejradostnějších a nejšťastnějších kluků jeho věku, které znám. Má jen jeden chromozom navíc. Všechno si absolutně užívá, zároveň je nesmírně soutěživý, ambiciózní. Je to bezvadný soběstačný kluk. A výborný herec – ve filmu hraje autistu s Downovým syndromem, tedy mnohem vážněji postiženého kluka, než je on sám. Pro mě jde o setkání s výjimečným člověkem a talentem a je pro mě obohacující úplně vším. Vztah, který jsme si vytvořili, nelze jen tak rozpojit. Nejde říct, tak, teď jsme dotočili a už se nikdy neuvidíme. Naopak. Setkáváme se při propagaci filmu a dalších pracovních povinnostech, ale i na narozeniny nebo při Davidových sportovních akcích – podporuju Českou federaci sportovců s Downovým syndromem. Zůstáváme si zkrátka v životě.
Knihy jsou moje řeč se světem. Vyjadřují, co cítím, říká Aňa Geislerová |
Jednu z vedlejších rolí má ve filmu Jana Plodková. Je pro vás výhoda hrát s kolegyní, kterou dobře znáte?
Někdy je to plus, jindy minus. Samozřejmě je příjemné přijet na plac, kde je parta známých lidí. Někdy je ale náročnější oprostit se při hraní od toho, co pro sebe vzájemně znamenáte. V případě Jany to však rozhodně byl bonus. Mám ji moc ráda. V minulosti jsme spolu mockrát netočily. Nicméně trávit čas právě s ní je vždycky super.
Ve filmu řídíte starý karavan. Troufla byste si jako vášnivá řidička sednout i mimo roli za volant takhle velkého auta?
Vůbec s tím nemám problém, mám ráda řízení prakticky čehokoli. Před natáčením jsme si s rodinou udělali třítýdenní cestu karavanem po Novém Zélandu, tam jsem řídila hodně, dokonce s volantem na pravé straně. I při natáčení jsem ve většině scén řídila já – a ráda, v tom pro mě byla další výhoda toho filmu. A výhoda pro celý film byla, že mě to baví. Někdy to ovšem bylo celkem ostrý.
Kdyby bylo kvůli roli potřeba řídit třeba motorku, šla byste do toho?
Zrovna dnes ráno jsme jeli se synem do pekárny. Stála před ní motorka a já mu říkala, že jednou si takovou koupím. Asi na důchod.
Zdědily po vás vaše děti tuhle vášeň?
Naštěstí ne. Nejmladší syn má adrenalinovější sklony, ale jinak jsou na sebe opatrní. Každopádně kdyby chtěly řídit motorku, zakazovat jim to nebudu. Jako rodič nezakazuju, spíš se dětem snažím dodávat správné návody, jak s věcmi v životě zacházet, aby ve zdraví zvládly cokoli, do čeho se pustí.
Mají v sobě vaši činorodost?
Nejsou tak rozlítané. Jsou překvapivě velmi dobře organizované, co se týče aktivit a zájmů. Moji rodiče vždycky říkali, že je jedno, čemu se budeme věnovat, ale musíme vědět, co chceme. Že musíme chtít. Se svými dětmi to mám stejně. Můžu je popostrčit, ale do ničeho je netlačím. A jsem šťastná, když vidím, že chtějí.
Za pár dní představíte film Karavan na filmovém festivalu v Karlových Varech. V čem jsou pro vás tyhle dva festivaly, Cannes a Vary, rozdílné?
Principiálně nemá smysl je srovnávat. Ne proto, že by byly nesrovnatelné, ale protože jsou oba jedinečné, liší se jen velikostí a silou dopadu, jaký mají. Na festival ve Varech můžeme být pyšní. Na to, jak malá jsme země, máme špičkový áčkový festival s úžasnou tradicí a skvělou pověstí. Filmaři se hlásí do soutěže a lidé ho mají rádi. Servis, prostředí, zázemí i doprovodný program jsou na světové úrovni. Festival ve Varech, to je jako jet domů, přitom je to pro mě pořád výjimečná událost. Když o tom teď mluvím, dochází mi, že přípravy už jdou do finále a za pár dní se celá Praha přesune do Varů.
Stihnete se podívat na nějaký film i jako divačka?
Většinou minimálně. Pro mě jde čím dál víc o pracovní záležitost – prezentace projektů, schůzky, spolupráce. Přípravy jsou náročné, všechno chystáme už od února. Ale je skvělé, že i takhle festival funguje.
Letos poprvé proběhne festival bez Jiřího Bartošky. Bude jiný?
Bude bez něj. Bude to zvláštní a myslím, že i dojemné. Ale jeho povaha, jeho osobnost byla radostná a silná – a to ani smrt nezruší. Vzpomínka na něj nás všechny provede festivalem s nostalgií a chutí po životě. Bude tam s námi.
Vzala jste si roční volno od natáčení. Umíte si představit nabídku, kvůli které byste ho přerušila?
Už jsem to udělala. Argentinský režisér Pablo Trapero mi nabídl roli ve snímku & Sons. Jde o neuvěřitelně zvláštní, fantaskní příběh, v němž hraju hospodyni žijící v domácnosti se stárnoucím spisovatelem a jeho mladým synem. Později se ovšem ukáže, že skutečnost je zcela jiná. Většinu scén jsem natáčela s představitelem hlavní role, úžasným britským hercem Billem Nighym, a s Noahem Jupem. Strávili jsme spolu spoustu času a pro mě to byl obrovský zážitek.
Mluvíte ve filmu anglicky?
Ano. Hraju postavu s akcentem, nemůžu hrát rodilou Angličanku. Naštěstí to dnes vůbec není problém. Původně byla napsaná jako Švédka, ale udělali z ní Češku.
Během své kariéry jste se potkala se spoustou velkých hvězd. Co zásadního jste si ze setkání odnesla?
Moje pozorování filmového světa a světa vůbec ukazuje, že všude jsou stejní lidé, máme podobné představy i iluze. Všichni si přejeme stoupat vzhůru, akorát dosah naší práce je různý. Zažila jsem opravdu ty největší hvězdy a vím, že mají úplně stejné pochybnosti a úzkosti jako my.
Teď, když mi lidé začali říkat, že pro starší ženy nejsou dobré role, hraju ty nejzajímavější postavy.
Dva filmy jste dotočila i na Slovensku. Kdy je uvidíme v kině?
Film Pramen už je hotový, dokonce v několika verzích, pracovali jsme na něm čtyři roky. Ale kdy ho režisér Ivan Ostrochovský vypustí do světa, opravdu nevím. Ivan je sám sobě hlavním producentem, nemusí nikam spěchat, nic ho netlačí, sám o svém díle svobodně rozhoduje. Z jeho pohledu je asi nepodstatné, jestli bude premiéra za rok, nebo za dva. Film se odehrává v osmdesátých letech a zabývá se tématem státem řízených sterilizací Romek. Další slovenský film, Otec režisérky Terezy Nvotové, ve kterém je moje účast spíš miniaturní, by měl mít premiéru na podzim. Hotový je i seriál České televize Ratolesti, v němž hraju adiktoložku pracující v prevenčním centru, která žije svůj život, jak nejlíp to jde, ale narazí na vlastní hranice, aby zjistila, jestli obstojí. Volně navazuje na seriál Ochránce, také se v něm řeší problémy výchovy a vzdělávání. Ve všech třech případech šlo o krásnou práci.
Máte hodně pestrou škálu rolí, jedna postava zajímavější než druhá!
A všechny přišly ve chvíli, kdy mi lidé začali říkat, že už to bude jen horší, že pro starší ženy nejsou dobré role. Mně naopak přijde, že když se člověk zbaví témat jako „s kým budu chodit“, „s kým budu mít děti“ nebo „proč mě opustil manžel“, dostává se k zajímavějším, závažnějším a hlubším tématům. Teď to tak určitě je, a než přijdou role babiček a kořenářek, budu si to užívat. A pak taky.
Při tom množství ale začínám chápat vaši roční natáčecí pauzu.
Bylo to dobré rozhodnutí. I tak mám aktivit až dost. S hereckou agentkou a zakladatelkou herecké databáze Actorsmap Kateřinou Oujezdskou učíme na FAMU na Katedře režie práci s hercem, jsem členkou prezidia České filmové akademie, vedu si e-shop. Každý ze zmíněných dotočených projektů si žádá svůj čas. Věnuju se instagramu, což mě moc baví, těší mě fantastické spolupráce, které mi v rámci plnění umožňují být kreativní. I to je pro mě plnohodnotná práce. Vlastně nevím, jak bych to dělala, kdybych ještě k tomu točila. A samozřejmě mám rodinu.
Jsme svázáni jakousi slušností, která se mění v přetvářku, míní Ester Geislerová |
A to jsme se ještě nedostaly k vaší práci producentky.
Přesně tak. Shánění financí pro Karavan pořád nekončí a jsem koproducentkou celovečerního dokumentárního filmu Dvě deci tuše mojí sestry Ester o našem tátovi. Máme za sebou natáčení v Japonsku, teď bude následovat práce ve střižně. Umělecká kreativa je plně na Etě, já mám na starost koordinaci a shánění financí. Zároveň jsem koproducentkou velké výstavy tátových prací, kterou chystáme na příští rok v pražském DOXu.
Organizační, manažerská a producentská práce vás baví, nebo je to nutnost?
Já to dělala vždycky a vždycky mě to moc bavilo. Nechybí mi nadšení, ráda přesvědčuju lidi, aby s námi spolupracovali, jsem dobrý startovač. Ale potřebuju, aby za mnou šli výkonní dotahovači, i když i v tom se už zlepšuju. Propojování lidí a informací – to je moje. Před kamerou jsem jen interpret, kdežto na druhé straně můžu projevit mnohem větší kreativitu.
Zrovna jsem ve fázi, že mě ocenění potěší, ale když ho nezískám, nic zásadního to se mnou neudělá.
Tu jste prokázala i jako autorka. V minulosti jste vydala své deníkové zápisky i sbírku povídek. Chystáte se zase něco napsat?
Mám rozepsaných několik věcí, ale na psaní člověk potřebuje vnitřní i vnější klid – a toho se mi momentálně nedostává, mám až moc aktivit. Psaní je mojí součástí, miluju sbírání, nahrávání, zapisování dějů a příběhů. Denně na psaní myslím a určitě se k němu zase dostanu.
Překvapuje mě, že jste si své povídky vydané jako audioknihu nenačetla sama.
Nemám ráda svůj hlas. Naopak jsou hlasy, které zbožňuju, například hlas Jana Vlasáka. Slyšet, jak čte moji povídku, je pro mě božský zážitek. Jsem manický posluchač audioknih a objektivně vyhodnocuju, že můj hlas ani přednes nejsou pro audioknihy vhodné. Mám ráda, když lidi čtou věcně a klidně, a čím níž mají posazený hlas, tím je to pro mě lepší.
Ale pamatuju si, že jste načetla Magorovy pohádky.
To ano, pro děti by mi to šlo! Baví mě, když u čtení můžu blbnout. Ale seriózní literatura si zaslouží klasičtější projev.
Se starší sestrou Lelou jste už několikrát vydaly roční diář. Chystáte ho i na příští rok?
Děláme ho jaksi nahodile, letos to nestihneme. Občas jeden rok vynecháme. Já mám svou část práce hotovou za dva týdny, ale pro Lelu, která ho vždycky nádherně ilustruje, je to dost náročné, pracuje opravdu velice pečlivě a poctivě.
Máte za sebou desítky rolí a úspěchů. Jsou pro vás ještě důležitá ocenění?
Ceny jsou v mojí profesi radostné bonusy, razítka „tohle se ti povedlo“ do průkazu, prvenství v neměřitelném světě umění. A i když člověk tohle razítko nedostane, stejně ví, že odvedl dobrou práci, jen se holt ten rok neshodlo dost lidí, že se mu to povedlo nejlíp. Je to stejné, jako když si lidé kladou otázku, proč neuspěli u castingu. Vidí to jen ze svého pohledu. Ale když se na věc podíváte z druhé strany, pochopíte, že v tom nikdy není nic osobního, je to magie, shoda neidentifikovatelných okolností, které vedou k tomu, kdo roli dostane. I když dvě herečky odvedou skvělou práci, jedna má prostě něco, co vyhrává.
S oceněními je to stejné. Mám je moc ráda, vždy říkám, že vyhrát je lepší než nevyhrát. Ale zároveň se na ně umím dívat tak, že mě těší, když vyhraje někdo, kdo si to zaslouží, nebo ten, kdo po ceně opravdu touží. Protože v určité životní fázi se vám některé věci zdají důležitější. A pak zase ne. A já jsem teď ve fázi, že mě cena potěší, ale když ji nezískám, nic zásadního to se mnou neudělá.
